Boris Mysliveček vs. Pepča Stejskal

Boris Mysliveček (1948) - Brněnský výtvarník a grafik. Autor divadelních plakátů (především pro Divadlo Husa na provázku ) a knižních obálek (zejména pro nakladatelství Atlantis, Jota, Host a další).

Pepča Stejskal (1945) - Původně brněnský výtvarník a řidič spolupracující s Divadlem Husa na provázku. Od roku 1978 žije v Austrálii, kde mimo jiné založil a řídí Muzeum krize středního věku.

BM: Jak se máš, Pepčo?

PS: Já se mám jak po mladejch. Včera jsme přiletěli ze Sydney, což trvá 20 hodin. Za tu dobu jsem se odnaučil spát vleže a naučil spát vsedě. Takže kdybych tady náhodou usnul vsedě, tak se nediv.

BM: Já už jsem dlouho odnikud nepřilétal ani nikam neodlétal... Ani jsem nikdy neletěl tak daleko. Kdysi dávno jsem letěl z Kuby. Ale tehdy se jednak mohlo v zadní části kouřit…

PS: …což už dneska samozřejmě nikde nejde…

BM: … a jednak podávali různé občerstvení, tedy alkoholické nápoje, takže nám těch 16 nebo 18 hodin uteklo raz dva. A moc jsem toho teda nenaspal…

PS: Já sem vlastně lítám jednou za rok, někdy i dvakrát. A teď jsme letěli s arabskýma aerolinkama, tam se dneska člověk ani pořádně nenají, všechno je to halal, ale víno dají, jen o to člověk musí škemrat, a po druhé skleničce se na něj dívají jako na alkoholika.

BM: Jim se ani tak nedivím. Ale víc mě překvapilo, když se mí kamarádi nedávno vraceli z Ruska a v letadle šetřili vodkou! Ale možná to byly naše aerolinky.

PS: Předtím lítaly české aerolinky, myslím, do Dubaje. Ale tam už jsou tak vysoké letištní poplatky, že už nelítají… V letadle bylo vždycky plno Čechů… A jednou jsme letěli s Dášou Bláhovou a to ti Češi, včetně mě, jim úplně vydojili bar. Už v půlce cesty v něm nic nezbylo. To bylo tak ožralý letadlo… Ale my si, Bóro, docela často telefonujeme a to spojení je vynikající, že? To je, jako bys byl někde za rohem.

BM: Spojení je perfektní. Asi před dvěma měsíci mi volal kamarád, bývalý herec Jiří Fišer, který kdysi emigroval a žije v Kalifornii, a to bylo taky naprosto čistý. A ještě říkal: klidně mi zavolej, to stojí stejně, jako bys volal z Brna do Prahy. Což se v jeho případě potvrdilo.

PS: Já to mám taky tak. Mám kamaráda, se kterým provoláme hodiny. Otevřeme si každý na svém konci flašku vína, popíjíme a bavíme se několik hodin, a stojí to pár centů…

BM: Vzpomínám si na jednu kouzelnou situaci, o které jsi kdysi vyprávěl, že tam u vás spadla na bok telefonní budka a že tam ležela před ní fronta.

PS: To bylo u nás v ulici… Bolek Polívka z takových historek používá špílce do svých vystoupení… A tímhle se inspiroval – použil to v Manéži, citoval mě: Musím končit, za mnou leží fronta. To si vymyslel, ale zní to dobře. Ale když jsi chtěl telefonovat, tak sis opravdu musel do budky lehnout.

 

→ Výtvarný řidič

PS: Borisi, ty jsi dělal plakáty v Huse na provázku už dávno přede mnou, já tam potom nastoupil jako řidič, předtím jsem jezdil 12 let u ČSAD s kamionama po Evropě, a časem jsem se vypracoval na takového výtvarného řidiče. To byla unikátní funkce. Nejdřív jsem jezdil a časem začal dělat plakáty. První byl Velký vandr, to mi nabídl Peter Scherhaufer… To téma Eskymo Welzla je takové naivní, takže Scherhaufer, který věděl, že jsem něco občas maloval, si myslel, že bych jako šofér mohl mít blízko k tomu naivnímu tématu. Tak jsem řekl, kup flašku vína, já se k vám stavím a projednáme to. A on říkal: Pane Pepčo, já jsem hned věděl, že jak vám přihraju nějaký kšeftík, tak mě to bude něco stát…

BM: On byl docela lakomej, takže to pro něj muselo být utrpení, ale asi tě potřeboval…

PS: Původně chtěl, abych udělal taky návrh scény. To jsme přece spolu s tebou projednávali, měli dost nápadů, ale nakonec to dělal Peterův kamarád Jožo Ciller. Sice se o tom nemluví, ale použil naše nápady.

BM: Tam seděli diváci uprostřed a děj se odehrával kolem stěn tehdejší i současné Procházkovy síně v Domě umění, kde Provázek tehdy působil. A aby to bylo možné, tak diváci seděli na otočných židličkách… To bylo úžasné… Byl totiž problém, že všichni režiséři chtěli, aby se půdorys inscenace odehrával pokaždé někde jinde. Ten sál měl různé výklenky, sloupy atd., tak se to vymýšlelo docela dlouho, až se přišlo na tu variantu, že se budou diváci obcházet. Což bylo velice novátorské řešení… A ještě si vzpomínám na jednu věc. Ty jsi měl krásnou vizitku, mám ji ještě někde doma… Tam bylo napsáno: Pepča Stejskal – řidič a básník.

PS: Tak jsem byl napsaný dokonce i v telefonním seznamu. Mně volaly různé dívky jako básníkovi a lidi, co se potřebovali odstěhovat, jako řidičovi… Teď mám na vizitce napsáno Pepča Stejskal – emigrant.

BM: Obojí je krásné.

PS: Já dělal k Velkému vandru i program. To byly takový různý fóry ze Zlatého severu… Scherhaufer říkal: Pan Pepča si udělá knížku fórů, my mu to vydáme a ještě ho za to platíme! Ale líbilo se mu to, on byl hezky ironickej… A když byla párty po premiéře, tak na ní byl známý kritik Ota Řídký. A ten listoval v mém programu a nacházel tam různé politicky nekorektní nápady. Měl jsem tam třeba obrázek, jak chlap na žebříku trhá rampouchy ze stromu a říká: Letošní úroda rampouchů je vskutku bohatá. A Ota Řídký to komentoval: Na co ten autor naráží? Že se neurodil letos česnek? Nebo jsem tam měl sochaře, jak sochá samý sněhuláky. Ota zase: Copak děláme jenom Leniny? To neumíme nic jinýho? A hrozně se ožral, ovšem personál Špalíčku, kde se ta párty konala, věděl, koho má jít vyvenčit…

BM: On se později stal skutečným alkoholikem a pak snad odněkud spadnul a umřel. Anebo to umřel někdo jiný? To už teď nevím. Ale nedopadlo to s ním dobře… Ovšem občas s ním bývala legrace.

 

→ Dvacet minut s andělem

PS: Ty jsi, Borisi, hrozně skromnej. Ty jsi dělával krásný plakáty, čistý, takový prázdný prostory… Takže kdyby v tomhle časopise byla jedna volná čistá stránka, tak by to bylo jak od tebe.

BM: Akorát dole by mohl být nějaký nápis… Jeden z těch snad povedených plakátů byl k inscenaci Dvacet minut s andělem, což bylo vůbec povedené představení, o dvou sovětských cesťácích, kteří uvíznou v nějakém hotelu, přitom dost pijou… Tam se používaly prosklené stěny Procházkovy síně, takže byly vidět šaliny, Mahenovo divadlo… Bylo to takové veselé… A oni to hráli rádi, bylo tam víc postav, ale hlavně Bolek Polívka s Jurou Pechou. Ti si to vychutnávali, protože v lahvích, tedy rekvizitách, nebyla vždy jenom voda…

PS: Za to můžu já. Jednou jsem přivezl z Polska vodku a domluvil se s technikou, s bratry Tichými…

BM: Tichá síla se jim říkalo…

PS: …že jim tam dají opravdovou vodku… A celé to končí smířením, objímáním a přípitkem. A Pecha, profík, tam šel pak ještě třikrát. Před zraky platících diváků vypil půl flašky vodky. A ještě bych chtěl dodat k tomuto skvělému představení – Bolek tam hrál ožralýho a bubnoval na ty skleněný tabule. Což jednou neušlo pozornosti mladých příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří viděli zvenku, jak tam nějaký opilec mlátí do oken, tak přišli dovnitř a naše šikovné slečny uvaděčky je přivedly až na scénu, to bylo skvělý. Byli slavní podle Warhola, na pár minut…

BM: A k této inscenaci jsem udělal plakát, který byl jeden z těch, řekněme, úspěšnějších. Nahoře byl nápis, kdo hraje, dole název a uprostřed byla nalepená obálka a v té bylo péro, jakože z anděla. A dobré bylo, že ta obálka jednu dobu fungovala, vždycky chvilku, než to někdo potrhal, jako tajná schránka. Lidi si tam nechávali vzkazy… A byl i jeden velice důležitý člověk – Kamil Bárta, který plakáty lepil… Třeba, když jsem měl někde díru, tak si s tím pohrál, aby z ní něco vykukovalo, když přelepoval starší plakáty… Takže já ho musím pokládat za svého druhu spoluautora.

PS: Jeden z mých posledních plakátů tady byl k Brechtově Svatbě. A Kamil Bárta jich nalepil do podchodu u nádraží, do Myší díry, dvě stě. Samotný plakát byl na tapetě, různý husy tam byly nakreslený, takže on vytapetoval celý podchod… Díky němu jsem pochopil, jak je lepič plakátu důležitý. Lepič může plakát zničit, anebo má moc jej povýšit. Já jsem vždycky říkal, že plakát má být jako dopravní značka. Já jsem je dělával takový komiksový, takže u nich lidi musí strávit hodně času. Někteří k plakátu museli přijít dvakrát třikrát.

 

→ Konce na Provázku

BM: Plakátů jsme na Provázku nadělali poměrně dost. Ještě s námi spolupracoval třeba Dušan Ždímal, Václav Houf…

PS: Taky Honza Dungel… A Lojza Mikulka.

BM: Ano, ano… Jenomže potom se situace začala měnit. Pospíšil emigroval a po návratu se bohužel za čas zastřelil, Scherhaufer nám normálně zemřel… Ale líbilo se mi na něm, že do poslední chvíle pracoval. Chodil na chemoterapii, nosíval čepičku, protože vlasů už bylo míň… Ale dozíral na představení do konce, jeho poslední inscenace byla Škola šašků… Takže postupně, jak umírali režiséři a spolupracovníci, tak jsem z toho pomalu vypadával. Ještě jsem dělal chvíli scénografii a plakáty Evě Tálské, ale ona zkoušela strašně dlouho, tak už jsem na to neměl čas a zůstaly jen plakáty, ale stále řídčeji… S těmi plakáty byl taky problém v tom, že zmizely plakátovací plochy, protože když je někde staveniště, tak je kolem plot z vlnitého plechu, dřív to bývaly ploché dřevěné ohrady. Samozřejmě se dá vymyslet plakát, který bude s tím zvlněním počítat, ale to se dá použít jen u jednoho typu toho plotu, u dalšího by to nesedělo.

PS: Ty jsi toho nadělal kila, tuny… Já, když jsem byl na Provázku jako ten výtvarný šofér, tak jsem udělal víceméně tři plakáty, které byly dost úspěšné. A dokonce za Velký vandr jsem dostal ocenění, spolu s Vaškem Houfem, za český a moravský plakát. My jsme byli druhý a třetí místo a na prvním byl Dalibor Chatrný, což svědčí o tom, kam až jsem jako řidič dojel. A jako poslední jsem dělal Svatbu. Předtím jsem měl výstavu tak úspěšnou, že skončila až na krajském výboru strany a nařízením, aby mě z Provázku vyhodili. Proto nebylo víc mých plakátů. Ale krajský výbor kvůli mně schůzoval tři dny a dvě noci. Podle soudruhů to byl přímý útok na politiku vlády a strany a nemá to nic společného s uměním. Že prý jsem Chartu nepodepsal, ale nakreslil, říkali.

BM: Ty jsi dělal taky koláže z map, ze starých školních atlasů a závěsných map. Pamatuju si třeba tu, jak Středozemní moře bylo vystřiženo do tvaru československé republiky a tam bylo malé Československo, jako takový ostrůvek. A potom jsi měl ještě republiku s komiksovýma postavama, to se jim nelíbilo...

PS: Protože tam byl někde u Plzně batmobil a oni říkali, že to vyjadřuje moje přání, aby tam byla americká zóna. A že se Superman modlí směrem na západ. A Petr Oslzlý, který mě před výborem hájil, říkal, že tam je východní Německo… Tato koláž se jmenovala Prázdniny u babičky v Kroměříži. Takový provokativní název… Příkaz zněl vyrazit mě do 24 hodin z Provázku, ale osobní oddělení mě tam drželo, jak dlouho to šlo. Jenže potom už to nešlo, tak jsem musel z divadla odejít a hodní disidenti mi sehnali místo v tělocvičně pod Špilberkem, kde jsem dělal jakéhosi druhého správce. A tam to bylo skvělý. Kamarádi tam chodívali v sobotu a neděli, protože jsem měl klíče, vytáhli jsme ty žíněnky a medicinbaly… A já navíc bydlel na České, blízko, takže mě tím celým cirkusem soudruzi vůbec nijak nepoděsili.

 

→ Austrálie a knihy

PS: Říkal jsem si: Život je krátkej na to, abych ho prostál ve frontě na toaletní papír… V Austrálii jsem potkal chlapíka, který říkal, že odešel kvůli litrovce coca-coly, která tu nebyla… To byl vtip jistého pana Růžičky… Nejdřív jsme byli v Řecku, šest nebo osm měsíců jsme takzvaně úpěli v uprchlickým lágru. Ve stejném lágru byli těsně před náma Jan Tříska a Jana Chadimová… Teď bychom byli v lágru s milionem Syřanů. Tehdy to bylo takový klidnější… Ty tábory ale nejsou příjemný v žádným čase… Věděl jsem, že pojedu do Austrálie, kde jsem měl, a mám, kamaráda Trunečku.

BM: A jak jsi tam začínal? Myslím profesně.

PS: Já jsem začínal tím, že jsem roznášel letáčky pro nějakou školu, kde se holky učily psát na stroji. Za tisíc letáčků dávali 10 dolarů. To je tisíc poštovních schránek, dost se nachodíš. Cestou jsem potkal chlapíka z nějaký realitní kanceláře a ten mi řekl, že když budu dělat pro něj, tak mi dá 20 dolarů. Ale musím pustit ten druhý job… A já jsem ten druhý job nepustil, byla to stejná trasa, tak jsem najednou měl 30 dolarů. A potom jsem zažádal o místo v knihovně, říkají tomu „stacky“, to je takové to aportování – přines knížku, odnes knížku. To byl public service, státní služba, pevnej plat, pod penzí. Takže jsem měl kliku. Pak jsem si udělal knihovnickou školu… Tady jsem měl rozdělanou univerzitu v Olomouci, ale to tam stejně nepočítají, tam počítají jen Univerzitu Karlovu… A mezitím jsem se dal dohromady s místníma divadlama a začal pro ně dělat plakáty.

BM: Já jsem postupně z plakátů přešel jen na knížky, hlavně pro univerzitu, nyní Masarykovu… A najednou udeřil rok 89 a vzniklo několik různých nakladatelství. Už v roce 88 vznikl Atlantis, který začal vydávat dříve zapovězené autory, ale pro něj jsem začal dělat knížky až někdy v jedenadevadesátém.

PS: Tys udělal i krásnou obálku pro jeden hudební časopis, kde byly dírky, byl perforovaný a vypadalo to jako flétna. Podle čísel, první – jedna dírka, druhé – dvě dírky a tak dále až do desítky.

BM: To byl Opus musicum.

PS: To bylo tak elegantní, jen si na to zahrát…

BM: Už budeme muset asi končit.

PS: Tak jo. A kdybychom se neviděli dřív, potkáme se na mojí vernisáži v pondělí 19. září v kavárně Švanda… Howgh!

KAM v Brně...

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
Turistické informační centrum města Brna, p. o.
Radnická 4
658 78 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Špitálka 70/16, Trnitá
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz
telefon: +420 602 509 278

Kontakt předplatné:
e-mail: predplatne@pocketmedia.cz