Kateřina Tučková vs. Kateřina Šedá

Kateřina Tučková (*1980) je spisovatelka, kurátorka a programová ředitelka festivalu Meeting Brno. Mezi její nejznámější knihy patří Vyhnání Gerty Schnirch, za kterou získala cenu Magnesia Litera za rok 2010, a Žítkovské bohyně, za něž získala Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Český bestseller. Její knihy jsou přeloženy do patnácti jazyků a adaptují se jako divadelní hry.

Kateřina Tučková vs. Kateřina Šedá

Kateřina Šedá (*1977) je výtvarnice, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. Zaměřuje se na sociálně laděné experimenty s cílem vyvést lidi ze zažitých stereotypů a sociální izolace. Je držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, Essl Award, Contemporary Art Society Award a Fluxus Award. V současné době pracuje na průvodci brněnským Bronxem.

K. Šedá: Ahoj, Katko. Jak se máš?

K. Tučková: Teď ještě dobře, ale blýská se na horší časy. V listopadu a prosinci se chystám zavřít v pracovně a psát. Na což se sice strašně těším, ale zároveň mě to děsí, protože těžko snáším sociální odloučenost, chybí mi lidé a kultura. Ale knížka, kterou píšu už třetí rok, chce zkrátka ven, takže to jinak nejde. Takže teď se mám ještě dobře, ale za chvilku mi to začne. A ty?

K. Šedá: No já se touhle otázkou nezabývám. Letošní rok byl pro moji rodinu náročný zdravotně, takže jsem si dala za úkol, že pokud nenastane skutečné drama, budu se cítit vždycky dobře. Takže na to nechci jinak odpovídat. Teď jsem s celou rodinou na tři měsíce v Paříži, kde dělám projekt v Aubervilliers, v jedné z neproblematičtějších čtvrtí Paříže – je to hned vedle Saint-Denis, kde byly ty atentáty. Nejde tak ani o to, že v této čtvrti je opravdu hodně přistěhovalců a silná muslimská komunita, ale jsou tady hlavně stovky lidí v produktivním věku bez práce, což logicky generuje velkou řadu problémů. Moje dcera tam chodí do francouzské školy, manžel tam původně vůbec nechtěl jet. Ale ta místa z dálky vypadají jinak, než jaká ve skutečnosti jsou. Po našem měsíčním pobytu se moje dcera skoro nechce vrátit do české školy. Líbí se jí, že děti jsou různých národností a i přesto, že nemluví francouzsky, rozumí si lépe než děti v české škole. Podle mě je právě tento mix součást výchovy, protože právě tohle je svět budoucnosti.

K. Tučková: Jestli jsem to dobře pochopila, je to taková no-go zóna, a ty máš svým projektem čtvrť nějak oživit nebo třeba přiblížit lidem zvenčí? A můžeš třeba srovnat tu pařížskou čtvrť s českými no-go zónami? Já se tomuto tématu totiž trošku směju, když se jako no-go oblast označuje třeba brněnský Bronx, kde od roku 2001 bydlím. Nikdy se mi tam nic nestalo a život tam mi nepřipadá tak nebezpečný, jak ho vidí lidé z jiných částí Brna. Když srovnáš ty dvě čtvrti – brněnskou a pařížskou, jak to vidíš?

K. Šedá: Já mám úplně stejný pocit jako ty. V Bronxu nemám strach. Nikdy jsem se tam nebála, nikdy se mi tam nic neztratilo, to se stalo až v centru města. Dokonce mám sesbíranou řadu příhod, kdy mi někdo říkal, že když si někdo uzavře pojistku a potřebuje ukrást auto, často ho postaví na Bratislavskou, ale nikdo ho neukradne ani s otevřenými okýnky. Ale když ho nechali na Vinohradech, bylo za den pryč. To je podle mě docela přesná příhoda. Já se v Bronxu, kde se s člověkem na ulici lidi normálně baví, kolikrát cítím líp než v jiných čtvrtích, kde se člověk ani neobtěžuje odpovědět na položenou otázku. Jenže když tohle řeknu někde nahlas, hned mě okolí zasype kritikou, ať se tam okamžitě odstěhuju. V Aubervilliers je to s předsudky podobné. Když vidíme někoho, kdo je zahalený až po kotníky, jsme vyděšení, protože lidi o tom moc neví. Když tam jde člověk do obchodu, zavážou mu batoh kovovým drátem, protože se tam strašně krade, zkontrolují mi dítě, jestli pod ním v kočárku něco nemám. Potom jde zahalená muslimka a nikdo nic nekontroluje, lidi mají strach. Je tam řada takových věcí, které opravdu nejsou moc příjemné.

K. Tučková: Tobě nevadí mluvit o tom, na čem právě děláš? Já o tom teda mluvím docela nerada, mám takový divný pocit, abych si to téma nezakřikla před tím, než bude celé na papíře. Jestli ti to ale nevadí, nepřiblížila bys víc, o čem ten tvůj pařížský projekt je?

K. Šedá: Zpočátku jsem byla bezradná. Dva roky jsem místo zkoumala a sbírala s překladatelem názory místních. Když jsme se ptali lidí na ulici, často nám říkali, že na této lokalitě je nejlepší, že se z ní dá dostat rychle pryč – jsou tady rychlé spoje do centra. U stanic metra stojí denně desítky chlapů v produktivním věku, kteří nemají co dělat. Já samozřejmě tohle nemůžu změnit, nezbavím lidi drog a podobně, ale chtěla jsem přijít na způsob, jak místní víc provázat s tím místem a vypěstovat k němu nějaký základní vztah. Hledala jsem jednoduchý princip, který bude srozumitelný všem, a rozhodla jsem se na hlavní ulici vytvořit chodník slávy. Ten bude prezentovat „talenty“ místních obyvatel – od schopnosti rychle oloupat brambory, přes afro účesy až po cvičení psa. Chtěla bych to místo nějak pozitivně ovlivnit, když se tam večer procházím, necítím se úplně dobře.

K. Tučková: Kdežto tady v Bronxu asi nemáš strach, že? Já ho teda aspoň nemám, protože přes den se to tam hemží lidmi z úřadů a obchodů a večer, třeba tak po desáté, už na ulicích prakticky nikdo není. V létě ještě zní z oken hudba, ale kolikrát je tam větší klid než v centru Prahy, kde taky částečně bydlím a kde se potulují hordy opilých turistů.

Kateřina Tučková

 

Brno, Bronx a BRNOX

K. Šedá: Ty máš tu zkušenost, že tam bydlíš. Já Bronx navštěvuju a vnímám ho z jiné perspektivy. Strávila jsem tam celé léto a bylo to skvělý. Občas jsem měla pocit, že jsem u moře, lidi chodí v plážovkách, neřeší čas, hraje hudba, letní atmosféra… Nevnímám Bronx jako ghetto, ale jako vesnici ve městě. Místní chodí v papučích na „náves“, mají peřiny v oknech, na sloupech visí parte… i chování je vlastně vesnické, k čemuž já dost tíhnu. Nikdy jsem nechtěla bydlet ve městě a tématem života na vesnici se zabývám v celé své tvorbě.

K. Tučková: Tomu úplně rozumím, já jsem taky velká ctitelka místních specifik.

K. Šedá: Vždycky musím mít nějaký prvek, který mě na tom místě zaujme. Tady mě zajímalo, že si o Bronxu všichni něco myslí, ale nikdo tam pořádně nebyl. Taky mně hrozně vadí, že tomu všichni říkají ghetto a pro většinu lidí to je jednoznačně negativní označení. Místní tomu říkají mnoha dalšími způsoby, třeba Indočína nebo Hongkong. Jak ty, Katko, vnímáš Bronx?

K. Tučková: Především jako domov. Já jsem si tam našla byt, aniž bych znala kontext toho místa, a to bylo asi největší štěstí v mém životě. Objevila jsem tam pak totiž většinu příběhů pro své knížky. A navíc, mně vyhovuje ta pestrost, která tam existuje, a zajímá mě práce lidí, kteří se jí nebojí – fandím lidem z Ghettofestu, z brněnské Amnesty International a samozřejmě Muzeu romské kultury. Ještě jsem teda nezaslechla, že by se používalo namísto Bronx Hongkong, ale pravda je, že podle složení místních by to tak i mohlo být. Nicméně já doufám, že se spíš zavede ten tvůj název BRNOX, protože to je výborné propojení Brna a Bronxu – mně se ten název ohromně líbí.

Kateřina ŠedáK. Šedá: Já jsem nad tím označením furt přemýšlela. Všechny názvy, které jsme vymysleli, nevystihovaly, o co jde, a nevědělas, kam to máš zařadit. Nic nebylo tak přesné. A potom jsem ten nápis BRNOX našla někde na zemi, někdo při psaní udělal chybu a přišlo mi to bezvadný. To je v podstatě „Brno-střet“, ale ten STŘET je na konci jako grafický prvek a dobře to vystihuje. Všichni vědí, o co jde, a zároveň jsem zbavena problému s negativním vyzněním slova Bronx.

K. Tučková: Přesně to jsem obdivovala hned, jak jsem zaznamenala, že se ten tvůj projekt „Brno-střet“ proměnil v BRNOX. Vím, jak obtížné je najít stručné, přesné a výstižné vyjádření a tohle je naprosto perfektní. Je v tom všechno a ještě navíc i hříčka s přesmyčkou, která každého donutí nad Bronxem přemýšlet – tahle čtvrť je prostě součást Brna, ať se to někomu líbí nebo ne.

K. Šedá: Proč bydlíš v Brně?

K. Tučková: Brno je místo, které jsem si pro život vybrala. Sice jsem se tu narodila, ale pak jsem se několikrát stěhovala po okolí – do Moutnic a do Kuřimi – až jsem zase přišla zpátky díky gymplu a univerzitě. Teď žiju přes týden v Praze, ale protože odtamtud pořád někam cestuju na svoje čtení nebo nějaké literární festivaly, moc jsem tam kořeny nezapustila. Do Brna se vracím, protože tady mám rodinu a přátele, a navíc mi vyhovuje brněnský rozměr i atmosféra – živý veřejný prostor, spousta kultury a menší anonymita, která život tady koření. Jasně že někdy je to trochu moc chilli – zrovna nedávno mi nějaká starší paní vynadala za to, jakým tématům se věnuju, to se mi v Praze na ulici nestalo – ale jinak tu menší anonymitu vnímám jako pozitivní přidanou hodnotu.

K. Šedá: Já říkám, že bydlím v Líšni, ne v Brně – nikdy jsem nechtěla bydlet v centru. Vyrostla jsem na kraji Líšně u lesa a nikdy jsem netoužila žít ve městě. Líbí se mi bydlet spíš na samotě, což asi souvisí s tím, že jsem pořád mezi velkou hromadou lidí. Pak jsem hrozně ráda, když se někam uklidím a naberu energii. Takže říkám, že v Brně nebydlím.

K. Tučková: Já zase čím jsem v Brně fyzicky míň, tím větší mám nostalgii. Třeba se mi ve snech vybavují brněnské reálie, hlavně ulice a domy. Možná je to taky tím, jak se pořád vrtám v lokální historii, protože pak se mi kolikrát stává, že se mi ty reálie vybavují i za bdělého stavu, třeba když jdu po ulicích a vidím tam, jak to místo vypadalo dřív nebo kdo na něm žil. Když jdu třeba Vlhkou, kde kdysi stávaly sady a kde domy vystavěli ti moji Offermannovi, které jsem tak zkoumala, nějak je tam cítím a skoro si přeju, aby se zhmotnili, protože ten jejich otisk do brněnských ulic pořád vidím. Strašně mě baví, že v Brně vidím víc historických vrstev naráz, takový vztah s žádným jiným městem nemám.

K. Šedá: Já tím, jak zkoumám hodně různých míst, mám spíš sny, abych něco stihla, než sny o místech. Prošla jsem i obdobím, kdy jsem Brno neměla ráda. Když jsem se vracela ze studií v Praze, říkala jsem, že jedu do Líšně, ne do Brna. To se za posledních osm let hodně změnilo a Brno má pro mě v současnosti lepší energii než třeba Praha.

K. Tučková: Možná je to i tím, jak se Brno v posledních letech proměnilo, ne? Je teď tak otevřené a živé, má takovou novou lehkost, přestože se tu na povrch tahají docela těžká, komplikovaná témata...

K. Šedá: To je pravda, i když mně teda vždycky v mojí práci daleko víc zajímalo okolí Brna než město samotné. I Bronx jsem měla potřebu uchopit jako místo na okraji, přestože je uprostřed města. Mám od dětství takovou teorii, že město je jako krupicová kaše – okraj vychladne nejdřív a mám pocit, že periferie mají často větší problémy s vytvářením a fungováním komunit než středy měst. Samozřejmě je to subjektivní vnímání a nedá se vztáhnout na všechno. Já se oproti tobě daleko míň angažuju při akcích v centru města a spíš mě zajímají periferie, vesnice, kde se to přes den vylidní a všichni odjedou do města. Lidi se paradoxně pak nejčastěji potkávají na zastávkách, když společně odjíždějí pryč. Co bys v Brně chtěla změnit?

K. Tučková: Věci, o kterých jsem si kdysi myslela, že by se měly změnit, se teď samovolně dějí. Město především ožilo a je otevřenější a přívětivější. Ale byla bych ráda, kdyby se ještě víc rozhýbaly takové ty na první pohled neviditelné věci, které ale Brno hodně obohatí, třeba projekt literárního domu. Protože sama do takových zahraničních literárních domů jezdím číst, vidím, jak je to pro místní síť intelektuálů důležité místo. Ale i to se dá už aspoň částečně řešit – my na příští festival Meeting Brno ve spolupráci s Domem umění, kde vznikly rezidenční byty, zveme jednoho zahraničního spisovatele, jednoho výtvarníka a jednu herečku, kteří s námi budou tvořit program festivalu.

Kateřina Tučková vs. Kateřina Šedá

 

Umění spojuje

K. Tučková: Naposledy v září jsem hostovala na chorvatském a slovinském literárním festivalu, kde se potkali autoři z různých evropských zemí, aby četli ze svých překladů a diskutovali. V takových případech je to vždycky obohacující setkání, koncentrovaná esence informací z nejrůznějších zemí, paleta pohledů a názorů. V listopadu pojedu do Německa, potom do Egypta. Pro mě to znamená důležité vytržení z reality a možnost sdílet s kolegy naše zkušenosti je pro mě nenahraditelná.

K. Šedá: Co přesně na takovém festivalu děláte?

K. Tučková: To záleží na zaměření. Někdy jsou to veřejná čtení, workshopy nebo debaty na určité téma. Nejradši mám ty, kterých se účastní i jiní umělci, jednoho takového jsem se zúčastnila v září v Rychlebských horách. Byli jsme čtyři dny v místech, kde stávala vysídlená a dnes zaniklá vesnice Hraničky, dneska tam není nic, jen les a louka. Potkali jsme se s poslední žijící pamětnicí, která se musela vystěhovat den předtím, než armáda rozstřílela jejich malý statek, kde hospodařili po generace. Vyprávěla nám příběhy lidí, kteří tam žili a díky ní teď mnozí z nás píšou, vytvářejí pietní instalace do krajiny nebo podobně jako ty pracují s obyvateli okolních vesnic a rekonstruují paměť toho místa. Příští rok se tam máme znovu potkat a všechny ty umělecké výstupy zveřejnit. Hodně lidí si myslí, že spisovatelé prostě sedí a píšou, ale to je pravda jen v menšině případů. Já třeba vyloženě bojuju o čas na psaní, protože jinak pořád někde cestuju.

K. Šedá: Líbí se ti to cestování? Protože já už jsem z něho frustrovaná.

K. Tučková: Ty výjezdy a setkání jsou z mnoha důvodů hodně důležité, ale cestovat je samozřejmě unavující. Po návratu nemůžu hned sednout a pokračovat v psaní. Než z cesty dojede taky hlava a upokojí se tělo, trvá to další dva dny.

K. Šedá: To cestování je taky náročné pro budování hlubších vztahů, protože člověk má desítky „přátel“, ale ta přátelství nemá možnost prohlubovat. Já vlastně už vůbec nemám čas udržovat vztahy s výtvarnou komunitou, jsem pořád někde na okraji, na vesnicích nebo v zahraničí. Když se vrátím, je pro mě klíčová rodina a děti. Teď už jezdím spíše na delší pobyty, některými projekty se zabývám třeba i pět let a lidi si pak i myslí, že v tom místě bydlím. Poslední dva roky jsem pracovala na akci v Helsinkách. Pozval mě festival IHME, což je v evropském kontextu dost nestandardní organizace. Každý rok se vybere jeden umělec z celého světa a jeho výstup musí být nehmotný – tedy zprostředkuje lidem zážitek ve veřejném prostoru a pokusí se něco změnit.

K. Tučková: Co bylo cílem tvého projektu?

K. Šedá: Helsinky jsem moc dobře neznala, jen jsem slyšela, že Finové jsou daleko uzavřenější než Češi. Hlavní věc, která mě tam zaujala, bylo řazení sedaček v místních tramvajích, které nejsou vedle sebe, ale jedna je o dvacet centimetrů předsunutá před druhou. Takže lidi si spolu nemůžou ani povídat. Právě tohle se pro mě stalo symbolem už tak odosobněného prostoru a rozhodla jsme se upořádat v místních tramvajích mezinárodní festival nejlepších buskerů – hudebníků, kteří budou hrát v dopravních prostředcích. Po celé Evropě jsme hledali, spolu s hudebním publicistou Pavlem Klusákem, nejlepší buskery, kteří pak čtyři dny v tramvajích hráli a střídali různé linky. Reakce lidí na to byly neuvěřitelné. Myslím, že by bylo super zorganizovat něco takového v Brně.

K. Tučková: To zní skvěle! Umění, a hudba asi nejvíc, má ohromný potenciál uvolnit atmosféru, vybudit v lidech dobrou náladu a tak i bořit předsudky. Říkám si, že pro náš festival Meeting Brno, který se snaží vytvořit mosty mezi minulostí a současností, a taky mezi majoritou a minoritami, by byl takový projekt jako ušitý. Představit v šalinách třeba buskery, kteří připomenou českou, německou a židovskou minulost našeho města, nebo romského primáše, který upozorní, že tu s námi žijí i tito sousedé... Nechtěla bys svůj helsinský projekt představit i na Meetingu Brno?

K. Šedá: Jasně, určitě jsem pro! Tak domluveno. Tohle je podle mě přesně ten nástroj, který může lidi propojit…

KAM v Brně...

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
Turistické informační centrum města Brna, p. o.
Radnická 4
658 78 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Špitálka 70/16, Trnitá
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz
telefon: +420 602 509 278

Kontakt předplatné:
e-mail: predplatne@pocketmedia.cz