Koryčánek vs. Hrdina

Martin Hrdina i Rostislav Koryčánek jsou lidé, kteří se poměrně významně podíleli či podílejí na proměně vizuální podoby Brna. RK se mimo jiné zasloužil o každoroční festival Sochy v ulicích, který pravidelně oživuje veřejný prostor výraznými instalacemi, nebo třeba o Brněnský architektonický manuál, jenž přibližuje historii zdánlivě všedních domů. MH zase pracuje jako designer a jeho interiéry kaváren vyvolávají v Brňanech nadšení. Rozhovor se odehrával v jedné z nich, v Café Atlas. Kolik jich je vlastně celkem?

Kavárna Pilát. Design Martin Hrdina. Foto: Kiva Foto

Martin Hrdina: Nedávno jsem to počítal… Je jich 10. Všechno nejsou kavárny, jsou to různé podniky.
Rostislav Koryčánek: První byl Tungsram?

MH: Ano.

RK: A to je zároveň tvůj příchod do Brna, že?

MH: Otevřelo se měsíc poté, co jsem se přistěhoval. Tungsram jsem ještě dělal na dálku. Byl rok 2008. Pak to přibývalo, řekněme, po půl roce. Na začátku byla kavárna v kině Art, Alfa a pak Bistro Franz.

RK: A Tungsram byl důvod, proč jsi šel do Brna?

MH: V té době už jsem měl asi 30 % práce tady, dělal jsem grafiku pro Mezipatra a nějaké knížky. Tak jsem sem začal jezdit. Brno jsem před tím neznal… Pak jsem se seznámil s lidma a další se nabalovali, jak to tady bývá. Takže najednou znáš dvěstě lidí, na dálku. A pak se sem nastěhuješ a je to absolutně plynulý přechod do nového města. Líbilo se mi, jak to tady vypadá, jak se tu žije… Předtím jsem byl 7 let v Amsterdamu a rozhodoval se, jestli tam zůstanu, nebo třeba půjdu do Prahy. A do toho si na dálku objednal Čestmír design Tungsramu. Bylo to takové podivné, že děláš zakázku zvenku, já jsem to ani neviděl, když jsme začali, jen fotky… No a pak se z tebe stane kavárenský architekt raz dva.

RK: Tungsram byl jedním z přelomových momentů v novodobé historii brněnských kaváren a pořád si živě pamatuju, jak horoucně se na otevření čekalo. Devadesátá léta byla rámovaná třeba Cafe Blau, Steinerem, Kabinetem múz… A pak do toho vstoupil v roce 2000 nečekaně Spolek, který sem přinesl úplně jiný typ kavárny.

MH: Ano, všichni chodili do Spolku, že? Steiner byl takový odsunutý. Každý to bral jako úplnou periferii, jak jsem se dozvěděl. Jsou to přece asi 3 nebo 4 roky, kdy ožil ten tzv. Zlatý trojúhelník, nebo tomu říkají Hipsterov, čtvrť kolem Obilňáku.

RK: Před rokem 2000 se víc preferovala hospoda než kavárna. Od Tungsramu se začal rozšiřovat jiný způsob užívání města.

Proměny města

MH: Lidem záleží na městě čím dál víc, to je vidět. Je málo míst, kde by se sochy řešily tak dramaticky jako v Brně. Každá socha, která se tady na ulici objeví, jednak samozřejmě získá okamžitě přezdívku a lidi začnou hledat ten správný úhel, jak ji vyfotit, ale hlavně se vždy rozpoutá obrovská diskuze. To je podle mě luxusní pozice, když obyvatelé města řeší sochu. A je jedno, co si o těch sochách myslíš… Řeší se město, jak vypadá…

RK: Vícevrstevnatost prožívání města je zásadní, ale stejně si myslím, že zvláštní úlohu v reurbanizaci sehrály univerzity. Hlavně proto, že se bez velkého přičinění města pustily do velkých evropských projektů, které dokázaly, že z Brna lidi neodcházejí, ale dokonce i přicházejí. A to vytváří úplně jinou societu.... Když jsem studoval, tak bylo naprosto unikátní, když byla v šalině slyšet angličtina. Teď je naprosto běžné slyšet cizí jazyky. To taky dodává městu jinou dimenzi.

MH: To je pravda. Máš najednou pocit, že žiješ v mezinárodním městě. A nejsou to turisti. Jde o lidi, kteří tady pracují nebo studují… A do toho se stala šťastná věc, že se velké instituce jako třeba Moravská galerie nebo Národní divadlo obrodily a najednou to všechno jinak vypadá. Mají novou grafiku, mají jasný vizuál, mají plán…Všechno se propojuje, společenský život i ten kulturní.

RK: Pro mě je i kvalitativní posun v tom, že se sice nejvíc věcí odehrává v centru, ale najednou je možné putovat i mimo něj. Nemyslím jen Veveří, která se stala takovým brněnským Prenzlauer Bergem (berlínská čtvrť – pozn. red.), ale dá se putovat i dál. Pozoruhodné jsou najednou Židenice, kde se začínají objevovat pokusy, jak z toho udělat zajímavé místo. Dochází k dialogu mezi Židenicemi, Černovicemi a Maloměřicemi o tom, že Svitava může být páteří, která komunikačně propojí tyto městské části… Najednou se to začíná rozlézat z centra dál. V každém případě přibylo lidí, kteří mají jiná očekávání vůči tomu, co chtějí ve městě zažívat. Je posun v požadavcích, na které třeba předchozí politická garnitura nebyla schopná vůbec odpovídat, reagovat.

MH: Ta byla úplně odtržená od toho, co se ve městě děje. Hodně věcí se dělalo navzdory, nezávisle na vedení města. Teď jsme ve šťastné konstalaci, že jsou věci propojené…

O vizuálním smogu

MH: Nevím, jestli je to tím, že teď lidi chodí víc do města a vzniklo tolik nových dobrých podniků a míst, oproti tomu, co tu bylo celou dobu od 90. let… Prostě ty nové věci z toho ční a najednou si více lidí uvědomí, že asi není v pořádku, jak třeba vypadá Masaryčka. Taky to souvisí s tím, že radnice město více otevírá. Najednou tam můžeš jezdit na kole, můžeš mít zahrádku celý rok, nevím jestli to už je, nebo se to chystá… Prostor ožije a více lidem dojde, že se nechtějí dívat na něco ošklivého. To není intelektuální cvičení pár lidí, co se věnujou designu.

RK: Je neuvěřitelné, jakým způsobem proměna vnímání toho, čím se člověk může prezentovat, osvěží ulice. Na Cejlu je řeznictví, které má velice jednoduchou vitrínu. Tam je napsáno jen Řeznictví a název. Je to vyvedeno graficky pěkně, decentně. A najednou takové řeznictví na ulici úplně září. Nemusí tam být obrovský obrázek, jak se někdo cpe špekáčkem. Vždycky když jedu po Cejlu šalinou, tak se těším, až se s tím výkladcem potkám. Já jsem sice vegetarián, ale tohle je moje nejoblíbenější řeznictví. To osvěžování, oduševňování ulice je jeden z úkazů, kterého si všímá velký počet lidí. Chtěl bych věřit tomu, že rezonování může vyvolat nějakou indukci. Horší je třeba cesta do Králova pole, sice už tam nejsou herny, ale vizuální smog, kterým se prezentují obchody, sílí tím, jak se člověk vzdaluje od centra města.

MH: Tady očividně existuje názor, že pokud mám nějaký velký prosklený výkladec, tak tam musí být celoplošná samolepka. Když se prodávají brýle, tak se tam dá velká fotka brýlí a k tomu se napíše „brýle“, místo toho, abys ty brýle viděl. Tomu nerozumím. Když si představíš, že máš ve schránce každý den tisíce letáků s reklamami, pak jedeš tramvají, která je celá zalepená, takže nevidíš ven, pak vystoupíš na České a zase – nevidíš do obchodů, vidíš padesáttisíckrát slovo „sleva“... To začalo v 90. letech, že každý chtěl být vidět, tak se reklamy vrstvily a přebíjely, až najednou vůbec vidět nejsou. A oni už neví, jak by to zesílili. Ale v momentě, kdy všechno vypneš a dáš tam jedno slovo, vznikne ta nejvýraznější věc. Já dávám vždycky za příklad jeden obchod v Amsterdamu – rodávali brýle a na fasádě nebyl vůbec žádný nápis. Ve výloze byl jen skleněný box s poličkou a na té poličce byly jen jedny brýle, každý den jiné. A ten obchod byl absolutně úspěšný. Tady si každý myslí, že musí na silony pověsit padesát trenek...

RK: Na druhou stranu, když jdu kolem OD Centrum, tak se vždycky těším, co nového přichystali.

MH: Nojo, nostalgie po 90. letech… Nevím, kdo to má organizovat. Pokud by město vydalo nějaký manuál, kterým bychom se řídili, tak to určitě pomůže. Ne každý obchod má architekta nebo designéra. Řešení často zadávají reklamkám, které umí právě jen polepit sklo. Když se ale podíváš na některé nové obchody, třeba na Nescafé na Masaryčce, které dělal Tomáš Rusín s Ivanem Wahlou, tak ten dům se rozzářil. A pomalu se to šíří, svezlo se i knihkupectví Academia, které má stejný styl. Přizpůsobit se umí i velké řetězce. Např. v Miláně v Galerii Viktora Emanuela má i McDonald logo na černé ploše zlatým nápisem. Prostě – chceš tady být, tak musíš respektovat náš vizuál. Takže regulace by mohla fungovat i tady. Navíc velká část domů v centru je městských, město jako majitel by mohlo rozhodnout, jak má jeho majetek vypadat. To není žádná represivní akce. RK: Když majitel pochopí problém a ubere, tak získá mnohem zajímavější klientelu, nájemce.

MH: Když se podaří spravit aspoň úplné centrum, tak to začnou ostatní kopírovat, protože zjistí, že se to lidem líbí víc. Že se někomu líbí řeznictví, i když je vegetarián. Já měl třeba hroznou radost, když se otevřelo řeznictví nahoře na Kobližné, šlo vidět vevnitř červené kachličky, vypadalo to výborně. Ale vydrželo to asi tak měsíc, bez nápisů a nálepek. Pak přibyly nějaké plakáty nalepené zevnitř na skle, pak přidali vrstvu obřích popisů zvenku bílou fixou – škvarky, játra… Což já třeba tak nějak očekávám, že budou v řeznictví prodávat… Pak v létě, asi jim tam svítilo slunko nebo co, celé výkladce polepili zevnitř nějakou fólií, takže tam už nešlo vidět vůbec. To byl sestup do vizuálního pekla, protože tam všechny vrstvy zůstaly.

Další kroky k zlepšení

RK: Dalších kroků k zlepšení života ve městě je mnohem víc. Například problémy s individuální dopravou jsou obrovské. Je třeba systematicky pracovat na tom, aby lidi začali využívat jiné způsoby dopravy než autem. Jakmile se ve městě sníží rychlost pohybu, tak se jakoby utiší vítr, začnou rozkvétat obchody, vznikat předzahrádky...

MH: Aut by mělo rozhodně ubýt. Mně se líbí ten malý signál, že můžu jet na kole do centra a že se nasprejovaly cyklistické pruhy, kdy můžeš vjet do protisměru, protože ve chvíli, kdy jsi chtěl dodržovat předpisy, tak jsi třeba musel objet celý blok, nebo vést kolo půl kilometru po chodníku. Začíná to fungovat tak jako jinde. A neslyšel jsem, že by někdo někoho srazil. Pro mě je jedna z nejhorších a nejsmutnějších věcí oprava Husovy, kde cyklistické stezky neudělali. Místo na to určitě bylo, zas tolik lidí tam nechodí.

RK: Nebo rekonstrukce Milady Horákové, to je totéž… Myslím, že zásadní moment v blízké budoucnosti bude rekonstrukce Veveří a Údolní, protože to můžou být ukázky, jak lze postupovat třeba na trase do Králova pole. Tam se dá ukázat, jak se dá spojit třeba cyklodoprava s MHD a s individuální dopravou.

MH: Ale co se stalo třeba při opravě Joštovy... najednou je tu luxusní dopravní uzel, pohodlný a krásný, a až vyrostou stromy, tak to bude jedna z nejpříjemnějších částí města vůbec. Málokdo si uvědomuje úžasné drobnosti, které mají obrovský efekt, jako že tam není zábradlí, že zmizí nástupní ostrůvky, nové vydláždění... Můžeš se tam volně pohybovat, lidi koexistují s tramvajema, myslím, že to nikomu nevadí. Narozdíl od přednádražního prostoru. Jde o dva podobné uzly, a vypadají každý úplně jinak.

RK: Vlastně stačí tak jednoduchá věc, jako je odstranění zábradlí. A prostor začne fungovat úplně jinak. Já si dokonce myslím, že když se podaří zklidnit přednádraží, tak to napomůže i řešení vizuálního smogu. To je jedna z typických ukázek. Člověk vystoupí z vlaku a vstupuje do prostoru, kde je naprosto ohromený z toho, co všechno se dá zavěsit, co všechno se dá promítat, polepit, na Josefské se to rozvíjí…

MH: Tam to exploduje… A promítání na Letmo je další level. Mně se teda ten dům nelíbí… Ale najednou máme plochu, kterou nemůžeme polepit, tak na ni začneme promítat.

RK: Myslím, že jde o podprahový způsob reagování na hrůznost toho místa. Jakmile se začne proměňovat, tak možná ten projektor zmizí. Změní se haptika chodníků, zmizí překážky, zábradlí… Může se z toho stát hodně zajímavý prostor.

Otevírání města

RK: Já vnímám jako velké pozitivum Brna, že je tady silné povědomí akce. Poměrně široká skupina lidí dokáže jasně formulovat své požadavky, je to živé, debatuje se a ten tlak směrem k reprezentaci města je obrovský.

MH: Brňanům opravdu záleží na městě, to je zajímavý fenomén. A není úplně obvyklý. Diskuse může být divoká a ne úplně produktivní, ale pokud radnice komunikuje, tak je to hodně důležité. Jak úspěšný byl třeba Rok smíření... To je obří počin. Vytvořil na nějaké období úplně jinou atmosféru, měl velkou odezvu v zahraničí atd. A udělalo mi radost, že to pokračuje dál. Letos vzniká nová akce, která se jmenuje Meeting Brno a bude každý rok. Půjde o sérii přednášek a koncertů, čtení… Brno získá mezinárodnější charakter.

RK: Rozhodně je Rok smíření zlomový okamžik. Je to uvědomění, že máme něco víc, než jsou naše pupky… Že máme zodpovědnost za historii, za naše osudy a že se snažíme ty budoucí nějak měnit.

MH: A je zásadní, že ve spolupráci s radnicí, že to není aktivita nějakého spolku. A že se bude pokračovat dál, je skvělé. Myslím, že tady je taková díra, že někdo kus města vyrval a pokud se tu mezinárodnost podaří nějakým způsobem vrátit, tak to Brnu pomůže. Už před odsunem Němců odtud zmizeli Židé, odešlo tedy mnoho lidí, kteří město formovali. Je to velká rána, kterou jde pořád cítit.


Martin Hrdina
(1978) vystudoval architekturu na Technické univerzitě v Liberci (2005) a architektonický design na Gerrit Rietveld Academii v Amsterodamu. Věnuje se interiérové architektuře a grafickému designu.

Rostislav Koryčánek
(1972) absolvoval dějiny umění a sociologie na MU v Brně. Je spoluzakladatelem časopisu Era 21. V letech 2007 až 2012 vedl Dům umění města Brna.
V současné době je šéfkurátorem Uměleckoprůmyslového muzea v MG v Brně.

KAM v Brně...

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
Turistické informační centrum města Brna, p. o.
Radnická 4
658 78 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Špitálka 70/16, Trnitá
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz
telefon: +420 602 509 278

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307