Štopl vs. Švaříček

Rudolf Švaříček (*1962) Cestovatel, dobrodruh, horolezec, fotograf a spisovatel. Vystudoval Ekonomii a řízení výroby na VUT v Brně. Má za sebou mimořádné výkony v průzkumu extrémních oblastí i řadu úspěšných výprav a mezinárodních expedic. Je hlavou i duší (ředitelem) festivalu GO Kamera.

Jiří Štopl (*1961) Brněnský podnikatel, spolumajitel nahrávacího studia Sono v Nouzově u Prahy. V minulosti s bývalým společníkem postavili a prodali třeba budovu Platinium na Veveří. V dubnu 2014 si splnil životní sen, když v sousedství Platinia postavil a otevřel nový hudební klub Sono Centrum.

 

RŠ: Nazdar Jirko, jak jde život?

JŠ: Nazdar Rudo, dobrý, ale moc práce. Teď máme blázinec, ale... zjistil jsem, že taky inzeruješ v KAMu?

RŠ: Jsme Brňáci, tak si musíme nového vylepšeného Kamu považovat. Před námi je lednový festival GO Kamera, který si patřičnou prezentaci zaslouží.

JŠ: My se musíme taky nacpat všude. Ale já si ho pamatuju ještě jako malý kluk, byl to poloviční formát, vždycky jsem se díval, na co půjdu do kina. A teď se dívám a je tam program třeba našeho klubu.

RŠ: Kdy pinkneme tenis? Chodím hrávat s tvojí ženou.

JŠ: Jo! Já vím, zbaběle čtyřhru! Pěkně single, potrápit tělo!

RŠ: Vstoupíme do nového roku novým tenisem. Ale až koncem ledna. Letím totiž do Indie a Barmy a vracím se 16. ledna těsně před festivalem GO Kamera, takže nyní trochu nahuštěné. Ale dáme si! O lahvinku červeného? Jaké máš rád?

JŠ: No, když už, tak já jsem spíš pivař, ale v pohodě, dáme o flašku. A nebudu zastírat, budu si teď teda shánět informace o tvým tenisovým umění. Hrozně nerad prohrávám (směje se).

RŠ: Jak funguje Sono? Už se chytlo za krátkou dobu působení?

JŠ: Rozjezd byl náročný, velká neznámá. Neorientoval jsem se v branži, učím se to pořád, ale myslím, že fungujeme čím dál lépe. Na rovinu, ten barák si sám na sebe vydělá, nemusím to dotovat. Já jsem dřív podnikal celý život na jistotu – projekty, které se jasně rentovaly. Ale pak jsem si řekl, že mám rád muziku a že teď v Brně není kam jít. A že bych chtěl klub a ať v tom klubu hraje dobrá muzika. Spousta lidí, kteří myslí jen ekonomicky, si tloukli na čelo.

RŠ: Jaké hudební sny sis stihl splnit?

JŠ: Manfred Mann (Rudolf luská okamžitě prsty a naznačuje nadšení), Glenn Hansard. Taky kapelu Kabát slyšet v klubu, člověk to zná jen ze studia. Ale ať nemluvím jen já. Postavil jsem kouli, dělám koncerty, ale co ty? Tebe jsem tam taky viděl na Manfredovi, že? Co děláš ty, kolikátá je to GO Kamera?

RŠ: Nejen na Manfredovi. Sono je nádherný prostor, který si chce každý užít. Festival GO Kamera jde do kulatin, oslavíme už jubilejní 20. ročník. Jedeme naplno čtyřdenní maraton čtvrtek až neděle, víkend od 10.00 do 22.00, tedy 12 hodin besed, které nonstop moderuji. Vystupují tu zajímavé osobností i ze zahraničí. Horolezci, režiséři, filmaři, spisovatelé, novináři, sportovci... Hodně nabitá sestava, škála je opravdu široká. Děláme i koncertíčky v Livinu, ne tak velké jako u vás v Sonu, ale hrajeme si. V pátek Dizzy, sobota 21. ledna máme Vaška Koubka, který bude v Kongresovém centru BVV i promítat. 24. ledna hraje Jiří Dědeček a 25. oblíbený Spirituál kvintet.

JŠ: Mě zajímá jedna věc. Já jsem jasnej. Postavil jsem klub. Já dělám leden až červen a září až prosinec. Ale jak to máš ty? Ty máš GO Kameru, to je soustředěný v lednu do jednoho okamžiku?

RŠ: Zásadní je cestovka Livingstone, která mě živí i dává křídla. Plní i největší sny. Založili jsme ji s nejlepší ženskou světa, Jitkou Popelkovou, po prvních dlouhých expedicích. V roce 1990 Marco Polo půl roku, 1992 Hedvábnou stezku dokonce rok a půl na cestě. To už se dá vnímat v souvislostech. V roce 1994 následovala expedice Živá Afrika – osm měsíců napříč černým kontinentem ve speciálu Tatry. Ta je teď v muzeu, my stále na cestách… V televizi a dalších médiích jsou vidět hlavně extrémy, ale ony převažují akce typu Indie, Nepál, Tibet, Keňa, Tanzánie… Vše jsou poznávací akce do celého světa – od Severního pólu po Antarktidu. Na to navazují další aktivity – knížky, DVDčka a hlavně výstavy. Moderuji pořad Cestovatelské středy v Národním muzeu, čtvrtky tady v Divadle Husa na provázku. Přijď si některý čtvrtek v únoru či březnu užít s námi! Taky si hrajeme jako vy, ale v malém. LIVINGSTONE – LIVING ETHNO PUB, v tom jsme trochu kolegové. Dříve jsme pořádali Čechomor, Lauru a její tygry, Žlutého psa…. Věřím, že tě zase pozvu k nám na oblíbeného Žlutého psa.

JŠ: A kdybys mi měl doporučit jednu zemi, která by to byla?

RŠ: Oblíbená země se mění. Dlouho kralovala Nová Guinea. Několik let jsem prožil v Indonésii, což se odráží i v knize Past na rovníku. Dnes u mě však vede Bhútán, tam musíš s náma brzy vyrazit. Doporučuju si pospíšit. Země zůstala do třetího milénia jako poslední na světě bez televize, internetu… Unikátní Šangri-la jako pohádková oblast, kde si plníš sny. Tam se snad všichni s nadsázkou smějí. Trochu Země krále Miroslava ze slavné pohádky, kam se i švec běží za hranice vyskákat.

JŠ: Tak ale já mám proti tobě hrozně nudnej život. Jedu klasika: jak to dopadlo, spočítat lidi, spočítat lístky, vyrovnat se s umělcem a pořád dokola...

RŠ: Připravujeme na rok 2017 do Brna výstavu Brána Himálaje. I ty navštívíš velehory bez rizika horské nemoci… Ušetříš za letenku. Jak se daří vašemu hotelu v Sonu?

JŠ: Hotel, na Brno to není špatný, jsme asi na poloviční obsazenosti, ale nejsme zase nijak velcí. Tak sem tam přespí nějaký podnikatel, nabízíme to samozřejmě přímo i hudebníkům. Ale co jsme zjistili, že je tam i faktor, že někteří lidi k nám jezdí proto, že jdou třeba na snídani a potkají Richarda Krajča nebo Lou Fanánka Hagena (směje se).

RŠ: To je ale náhoda… Pane Fanánku, kde se tady berete? (směje se)

Hudba jako pojítko

RŠ: Jak ses dostal k založení Sono Centra? Postavil jsi vedle Platinium, že?

JŠ: Jo, to byl úspěšný projekt, ještě před krizí. To bylo do posledního metru draze pronajatý, super kšeft. Ale já jsem tam tak chodil a nějak mě to nenaplňovalo. Pořád jsem cítil, že chci udělat něco... Prostě vyděláváš fakt velký peníze a děcko se tě zeptá: „Taťko, a co ty vlastně děláš, že si žijem tak hezky?“ a já řeknu, že mám pohledávku vůči nějaké velké bohaté společnosti? No tak to nepochopí, co to je. Ale když řekneš, podívej, já mám tady hotel a hudební klub – tu kouli. A snažíme se, aby to fungovalo, tak to už znamená, že tady něco je. Zainvestovat je fajn, ale tam se prostě jenom vydělají peníze. Ne, že bych chtěl v Sonu jenom utrácet, ale tady investuju do něčeho, co třeba tomu městu, kde žiju, něco dá.

RŠ: Jak vznikl design Sona, ona krásná atypická architektura? Mám rád odvážné věci, tohle je mimořádně povedená stavba. Jak se zrodila kulička v Brně?

JŠ: Pan architekt Šmédek. Franta Šmédek. Dělal jsem si výběrovku, všichni byli možná trochu praktičtější, ale bylo by to víc při zemi a on přišel s tímhle. Bylo mi jasný, že co je kulatý, je drahý. A co je kulatý, to je složitý a nebude jednoduchý to udělat. Ale prostě jsem si řekl, že když už ten barák budu stavět, musí být nějak zajímavý. Krabic a hranatých baráků je v Brně dost.

RŠ: Co vyzdvihneš technicky?

JŠ: Určitě ty dvě černý skleněný křídla. To je ohýbaný sklo, museli jsme najít sklárnu až ve Finsku. Většinou to bývá lámaný a rovný v určitých stupních, tady je to plynule ohýbaný. A potom vytlumení té koule. Je to dělaný tak, aby se zvuk neodrážel. Když není zvukař úplně na mol nebo hluchej, hudebníci na pódiu zní jako ze studia. Ale když to tak vezmeme: já jsem postavil klub ve tvaru koule. Ale ty po té kouli – po celým světě – lítáš. Už jsi ji projel skoro celou, dosáhl´s už na všechno, na co´s chtěl?

RŠ: Se mnou to je pohodovější. Jsem v životě mimořádně spokojený. Okolí o mně vždycky říkalo, že jsem dítě štěstěny. Skutečně to tak vnímám. Až se někdy stydím, jak je mi na světě dobře. Věci fungují, vše si příjemně sedlo, mám skvělou ženskou i velké štěstí na spolehlivé lidi kolem sebe. Cestovka běží, plníme sny sobě i jiným, jezdíme po celém světě. Šplhám na nejvyšší hory, užil jsem si i výstupy na Korunu planety, nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Jen vrchol Everestu mi utekl pro komplikované trhání zubu, konečnou mi byl C3. Ale všechny ostatní kopce jsem si náležitě vychutnal. Včetně opakovaných expedic do extrémů Antarktidy. Největší cestovatelské sny přinesly expedice Nové Guineje, Konga, Etiopie, Jižní Ameriky, Antarktidy… Vše zásadní jsem si splnil, a stále se práší za kočárem…

JŠ: Já si teď vedle tebe připadám, jako ouřada! Ale nevadí, zvyknu si na to (směje se).

RŠ: Dobře, ale ty máš za rok spoustu chvil, které prožiješ na dobré muzice ve vlastním podniku. Kam jsi to dotáhl nejdál hudebně? Hrával jsi na bicí, ne?

JŠ: Jo, to byla taková brněnská undergroundová scéna, Třetí vlna bavlna. Tam já jsem hrával, pak i po barech, to byla zase taková zkušenost. Tyhle ambice už nemám, ale umím zahrát z not a aspoň trochu vím, co obnáší hra na nástroj. A ty na něco hraješ?

RŠ: Hrál jsem jako klučina na housle, pak mě rodiče dali na akordeon, tak jsem se trápil pět let s harmonikou. Dnes zahraju mámě na Vánoce, ukolébavky nebo Mozarta. Na cestách by se ale hodil pořádný nástroj. JŠ: Je to asi dobrý pojítko, že? RŠ: Báječný pojítko, spojuje lidi. Je jedno, jakým mluvíš jazykem, nejlepší dorozumívací prostředek je společný smích. Ale i drobný nástroj je fantastický. Na Šalamounových ostrovech se hraje úžasně chytlavá muzika na nejobyčejnější bambusové flétny. Vlní se krásný ženský… Jak málo hudebně někdy stačí.

Proč je nám v Brně dobře

JŠ: A máš spočítaný, v kolika zemích jsi už byl?

RŠ: Na to nehraju, není to podstatné. Jsem patriot, silný Čech, poctivý Brňák. Naše město se obrovsky zvedlo! Srovnej Brno před dvaceti lety a dnes. Jsem sice většinu roku na cestách, ale je pro mě důležité, kde a jak žiju. Mám z nových věcí dobrý pocit.

JŠ: Cítím to stejně! Takže se po těch cestách do Brna vracíš rád, že?

RŠ: Určitě. Kdybychom byli cestovka v Praze, máme objem aktivit a celkový byznys daleko větší. Přesto do Prahy nejdeme a nepůjdeme, protože nám je v Brně dobře. Nechci opustit příjemnou brněnskou pohodu.

JŠ: Přesně rozumím, o čem mluvíš. Mně spousta lidí z branže říká: „Doktore, kdybyste to postavil v Praze…,“ a já jim vždycky odpovídám: „Pak by to ale nebylo v Brně!“

RŠ: Které stavby v Brně se ti ještě líbí?

JŠ: Mně se hodně líbí Moravská zemská knihovna.

RŠ: Tvůj názor na orloj?

JŠ: No... celý náměstí Svobody. Tam si myslím, že to ujelo, připadne mi to takový studenější. Na to, jak je to velký prostor, mohl být zelenější. Ale ano, jestliže se dneska projdu po Brně a zavzpomínám na svůj studentský život, je to nebe a dudy. Nemusí to být ani nějaký zázraky, stačí, že se spravuje. Nemám problém třeba se sochou Jošta, ta se mi líbí.

RŠ: Naprosto podepisuju. Užívám si hudební fontánu před Janáčkovým divadlem. Mám to kousek z domu, takže chodíme často posedět s muzičkou, vínečkem… tahle věc se hodně povedla. V poslední době vyrostla řada zajímavých soch i hospůdek! Musím pochválit brněnské podzemí, kde také děláme přednášky. Moc fajn prostory. Divadelně vnímám Brno jako velice silné. Vždy jsme tady byli dobří na alternativní scéně. Teda naši kamarádi… I to je další důvod, proč je nám tady dobře. Ještě mi řekni tvojí vysněnou pecku v Sonu?

JŠ: No já bych pochopitelně rád Rolling Stones. Ale pozor, jestli jsi to slyšel, prohlásili, že pokud budou dělat turné, tak v klubech do 1 500 lidí! Čili u nás naprostý ideál! Tak to by bylo moje zbožný přání.

RŠ: Tak se budu těšit na Stouny v Sonu! Užijeme si je společně…

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
Turistické informační centrum města Brna, p. o.
Radnická 4
658 78 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Špitálka 70/16, Trnitá
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz
telefon: +420 602 509 278

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307