Chamonikola vs. Press

Kaliopi Chamonikola (1954) je česká teoretička umění a kurátorka řeckého původu. V letech 1997 až 2003 stála v čele Moravské galerie v Brně. Kromě publikační činnosti nyní přednáší dějiny umění na brněnské FaVU a pražské VŠUP.

Jan Press (1976) je od roku 2013 ředitel Moravské galerie v Brně. V galerii však pracuje už od roku 2008. Narodil se v Brně a vystudoval dějiny umění na MU. Jako první v České republice zrušil vstupné na stálé expozice.

Chamonikola vs. Press


KAM: Jak se máte?

Kaliopi Chamonikola: Mám se dobře. Momentálně jsem zahloubaná do problému umění středověku, protože spolupracuji na publikaci, kterou připravuje Ústav dějin umění AV ČR v Praze. Projekt se jmenuje Imago a zabývá se obrazem ve středověku, jeho podobou, funkcemi (náboženskou, liturgickou, didaktickou...) a jeho místem v tehdejší společnosti.

Jan Press: Učíte tady v Brně na FaVU a v Praze na VŠUP?

KCh: Ano. Pohybuji se mezi historií a současností. Učím umění středověku, ale taky renesanci, baroko, dějiny uměleckého řemesla, ale i současné umění v historických souvislostech. Tam řešíme taková témata jako život, láska, smrt, krása, ošklivost, tělesnost, princip zrcadlení, mimésis, ale také určité formy návratů – např. barokní princip v současném umění. Ten je podle mého soudu v současné kultuře poměrně výrazný.

JP: Někdy se k nám donese kritika, že současné umění je pro některé lidi nesrozumitelné, ale když se zpětně podíváme na barokní obrazy, bez nějaké připravenosti jim také dneska už nemůžeme úplně rozumět. Takže mi přijde dobré, když ukazujete tu nápodobu, mimésis. Tím pak návštěvník dokáže pak mnohem lépe pochopit ta témata jako láska, smrt apod.

KCh: Přesně tak. Podstata je v tom, že v umění obecně (v historii i v tom současném) se točí a recyklují stále dokola v principu velmi podobná témata. A právě prostřednictvím historie se snažím k současnému umění najít nějaký klíč. Tomu jsem se věnovala i na půdě galerie, když jsem připravovala některé výstavy. Například výstava Opakované příběhy, které ukazovaly podobný koncept pomocí konfrontace dvojice děl – jednoho historického a jednoho současného. Nebo výstava Melancholie s Petrem Ingerlem.

JP: V tu dobu jsem ještě v galerii nepracoval, ale studoval jsem a dva nejklíčovější projekty pro mě byly Od gotiky k renesanci a pak právě váš projekt Melancholie, kde šlo o pojetí melancholie od středověku až po současnost a to, jakým způsobem jsou ovlivňované chemické procesy v těle, nebo co symbolicky znamená fialová barva. Kdyby se toto dalo realizovat v rámci světového umění, tak by výstava byla blockbuster.

KCh: Ano, obdobný byl potom ještě tematický projekt Světlo.

JP: Na to navázal Petr Ingerle s projektem Perspektiva, což je naprosto klíčové téma, protože popisuje typ deskripce světa. Použil podobný princip, kdy do toho vstupovali současní umělci. A to je právě to, co nás baví, že se ve starém umění objevuje to současné. Myslím si, že v tom byl váš obrovský přínos do kurátorování tohoto typu výstav.

KCh: Děkuji.

JP: Myslím si, že toto je téma, které by pomohlo interpretovat a ukázat samotné fungování umění. Bylo by to určitě hezké téma na výstavu.

KCh: O podobné výstavě jsem uvažovala. Téma, které si o výstavu vysloveně říká, je neobaroko. Současná vizuální kultura má s barokem strašně moc společného. Třeba iluzionistické filmové prostředky, charakter počítačových her nebo masová zábava, což jsou spektákly v principech velmi blízké barokní kultuře.

KAM: Honzo, a jak se máš ty?

JP: Já se mám výborně, podařilo se mi skloubit rodinný život s pracovním a současně i nastavit tu instituci tak, jak si člověk představoval. Chystáme se na přebudování celého Uměleckoprůmyslového muzea, kde se bude v celé budově příští rok konat Bienále grafického designu, které kurátoruje kreativní sdružení OKOLO. Kompletně jsme kvůli tomu demontovali stálou expozici. Chtěli bychom začít prezentovat užité umění a design jinak. Také plánujeme velké projekty, které se budou týkat oslav vzniku Československa, jak uvnitř Moravské galerie, tak máme poměrně velké ambice dostat se na brněnské výstaviště. Pokud se všechno podaří, bude v Brně příští rok velká retrospektivní výstava československého designu.

KCh: Mám radost, že expozice v Uměleckoprůmyslovém muzeu vydržela 17 let, což jsem ani nepředpokládala. Jsem hrozně zvědavá, jak to dopadne.

JP: Je zajímavé, že expozice měla atributy velmi kvalitní expozice až doposud, takže ty exponáty sundává člověk i s jakousi lítostí, protože vidí, že jiná muzea by to mohla prezentovat dalších 20 let.

KCh: Určitě by bylo žádoucí zejména posílení současného designu.

KAM: Co jste v poslední době zažili silného?

JP: Silným zážitkem je to, jak se proměnil charakter města Brna. Tenkrát, když jsem začínal v galerii, to byl takový začarovaný zámek, ve kterém bylo všechno uzavřené, zaměstnanci chodili po chodbách v papučích, všude zákazy. To odráželo i charakter centra města Brna. Bylo potřeba prostě jen vstoupit do nějaké interaktivity s návštěvníkem a najednou se to změnilo, začali sem chodit lidi a to stejné se odehrálo i v centru města. Začíná být úžasně společenské. Stav, že do Brna nikdo nepáchl, se úplně otočil.

KCh: Ano, to není záležitost pouze umění, ale je to synergický jev. Galerie na tom má nepochybně svůj podíl. Ale i radnice a vstřícné podmínky vůči provozování všech kaváren a podobně. Brno velmi omládlo a otevřelo se a to se týká i galerie. Najednou se z ní stává prostor, kde se lidé scházejí. Na druhou stranu je mi líto ztráty atmosféry jisté sakrálnosti, kdy jsme chodili do galerií, abychom si tam odpočinuli, relaxovali. Myslím si, že galerie by měly hledat kompromis mezi zábavou a uměleckým zážitkem, aby vytvořily i klidnější meditativní zázemí pro nerušený prožitek z kvalitního uměleckého díla. Gombrich kdysi napsal článek s názvem Má být muzeum aktivní? Možná z dnešního pohledu konzervativně hájil stanovisko, že je něco na možnosti vracet se do světových muzeí a na tom vědět, že svůj oblíbený kousek najdeme vždy na tom stejném místě. Zda je vůbec potřeba, aby galerie a muzea vynakládaly snahu zalíbit se za každou cenu široké veřejnosti? Je to zvažování dvou protipólů. Vám se podařila s otevřením a přiblížením galerie široké veřejnosti skvělá práce, ale neměl by se od tam vytrácet i ten druhý pól, který nabízí exkluzivní umělecký zážitek.

JP: Ještě někdy v roce 2013 se o nás veřejnost nezajímala. Někteří se dokonce chlubili tím, že nikdy v muzeu umění nebyli. A pokud se o to nezajímá školství, my máme zodpovědnost za to, abychom byli nástrojem edukace. Zaměřili jsme se na edukaci pro děti už od mateřských škol. A najednou máme patnáctileté děti, které se začínají automaticky do galerie vracet a strhávají s sebou celé třídy. Na Gombrichově tezi jsme postavili expozici moderny v Pražákově paláci. A aby umění mělo své místo, vyzvali jsme současné umělce Davida Böhma s Jirkou Frantou, aby podmalovali obrazy, a tak každý obraz má své skutečné místo. Tím chceme deklarovat neměnnost.

KCh: Ode mě to samozřejmě nebyla kritika. Je to extrém, aby muzeum nebylo aktivní, to dnes samozřejmě není ani možné. Je to o hledání určitých strategií a kombinování dramaturgie, aby si i návštěvník tohoto typu našel své. Jinak zaměření na malé děti oceňuji, protože pokud je v našem prostředí pociťován určitý deficit uměleckého publika, musí se postupně vychovat.

JP: Já si občas čtu vaše teze z dob, kdy jste byla ředitelkou galerie. Vy jste si způsob modernizace té instituce nastavila až vizionářsky. Plány, které jste se v té krátké době rozhovorsnažila nastartovat, a tenkrát vůbec nepadaly na úrodnou půdu kvůli tomu, jak byla doba zkostnatělá, se znovu mohly prakticky otevřít až po těch patnácti letech. Pokud by to předtím fungovalo, mohli jsme dneska řešit už naprosto jiné problémy a pěstovat mezinárodní network. Každopádně to byly skvělé projekty a musím říct „klobouk dolů“.

KCh: Bylo a stále je obtížné změnit rytmus a způsob uvažování lidí, obzvlášť vezmeme-li v úvahu, s jakým zpožděním se u nás vyvíjela společnost, a jak dlouho trvalo, než jsme se dostali na mezinárodně srovnatelnou úroveň.

JP: Ano, teď se teprve můžeme zaměřovat na mnohem jemnější problémy než dřív.

KCh: Určitě. Teď by se galerie možná už mohla také zase pomalu vrátit k takovým – pro veřejnost méně viditelným – aktivitám jako je výzkum, bádání, restaurování a zveřejňování jejich odborných výsledků. Nevím, kde jinde by se měli vychovávat specialisté, umělečtí znalci, kteří uměleckým sbírkám, dílům a obdobím rozumí, než právě ve styku s konkrétním autentickým materiálem. Obzvlášť dnes, v digitální době, kdy všechno najdete na internetu a můžete si galerii prohlédnout virtuálně, je kontakt s originálním dílem nezastupitelný. Je velký rozdíl vidět Rothka na internetu a sedět před jeho obrazem naživo.

JP: Ano, i čas, který strávíte cestováním za obrazem, vám odhalí spoustu věcí. To, že jsme teď prezentovali všechny sbírky online, na druhou stranu zase umožňuje úplně jiný typ bádání, více interdiciplinární. Tím, že jsou sbírky přístupné, jsou velkým potenciálem pro další obory jako psychologie, sociologie nebo exaktní obory. Správci depozitáře se stávají junior kurátory. Naopak kurátoři, kteří se dřív starali o sbírky a měli problém s organizací času, se můžou věnovat interdisciplinaritě nebo odbornému výzkumu.

KCh: O tom nejsem přesvědčená. Badatelská práce není záležitostí depozitárníků, pokud mají agendu lokace, manipulace a organizace, ale historika umění. Kunshistorie má své vlastní metody a prostředky odborné práce – vedle formálních analýz, komparace studuje obraz i z hlediska materiálně technického a technologického ve spolupráci s restaurátory. Potřebujeme také vychovat odborníky, kteří např. rozeznají originál od falza.

JP: Ale to my bereme jako bazální součást fungování muzea. Klíčová je znalost díla. Díky digitalizaci máme ve sbírkách vše dobře identifikované a lokalizované. Tím se ušetří čas, který pak můžete věnovat další práci. Pro nás je důležité, aby ti, co jsou kontaktu se sbírkami, měli vzdělání. My tam máme absolventy restaurátorských škol i umělecké historiky. Dneska už pracují umělci a designéři jako například Maxim Velčovský napříč médii, což pak kurátoři musí umět odkurátorovat.

KCh: S tím souhlasím, určitě jde o přesah a souvislosti. Jde však i o to, aby se nevytratila ta podstatná kvalita a výsada muzea a jeho lidí, toho že pracuje s uměleckým dílem s naprostou bezprostředností. Oproti třeba odborníkům z Akademie věd nebo z oblasti vysokého školství.

JP: Jinak je problém v tom, že Brno nedokáže produkovat budoucí kurátory designu. Semináře umění se designu příliš nedotýkají. A je to taky samozřejmě o spoustě technologických inovací. Ve volném umění se to týká třeba nových médií a my doposud nemáme vytvořen aparát sbírání. Ve sbírce Morgavské galerie máme pouze 6 předmětů z nových médií, což je absurdní. Já si třeba depozitář představuji jako obrovský server.

KCh: S tím se potýkají i školy.

JP: Také záznamy z akcí, které dřív měly pouze archivní hodnotu, zatímco dnes je ten záznam chápán jako umělecké dílo.

KCh: To je téma dotýkající se celé sítě muzeí a galerií v ČR, každá instituce nemůže dělat všechno. Těch úkonů a problémů v archivování je tolik... Mohla by pomoct určitá míra specializace každé z institucí.

JP: Teď se mediálně propírá, že muzea umění mají peníze na akvizice. Ale to se týká jen krajských institucí. Vedle Národní galerie a pražského Uměleckoprůmyslového muzea jsme galerií, která vůbec o tyto akvizice nemůže ani zažádat, což považuji za ostudu státní politiky. Například výstava Kmeny byla zastoupena několika díly, které nakupujeme do Moravské galerie. To však na základě vygenerování tržeb, nikoliv podpory od Ministerstva kultury, které by nám na to vyčlenilo částku tak, jak to má třeba fond kinematografie. Dílo Ivana Pinkavy, které bylo na výstavě a je kontextuálně propojeno s Brnem, by v naší sbírce mělo být zastoupené. Nemáme však státní podporu. Kdyby stát prostřednictvím těchto institucí kupoval umění, umělec dostane zaplaceno a může se dál rozvíjet.

KCh: To je tak velké téma, na které by ten dnešní rozhovor ani neměl kapacitu.

KAM: Máte ještě nějaké téma či sdělení, které byste chtěli předat čtenářům?

JP: Ať si všichni váží Kateřiny Šedé.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Špitálka 70/16, Trnitá
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz
telefon: +420 602 509 278

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307