Kdo se bojí červené?

Výstava s názvem Kdo se bojí červené? je výběrem z tvorby dlouhodobě spolupracujících autorů, které v současnosti pojí členství ve Svazu sovětských umělců. Toto širší mezinárodní uskupení založené na podzim roku 2016 se programově obrací k realistické tvorbě druhé poloviny 20. století vznikající (převážně) v někdejším sovětském bloku. Jde o hledání smysluplné cesty pro současné umění, která je celistvá (vlastně totální), která dokáže funkčně propojit ideovou, formální a společensko politickou rovinu. 

Vztahuje se k idejím komunismu a humanismu jako k jediné účinné = revoluční cestě dneška. Portréty, zátiší a práce vytvořené v plenéru jsou na výstavě doplněny o politickou satiru a karikatury. Důležitým bodem výstavy je společně vytvořená malba, vedená ideovými nároky a postoji SSU. Kreativita vzniká ve skupině lidí, kteří se podporují: autoři odmítají individualistický model práce diktovaný pozdně-kapitalistickou etapou, na druhé straně ani nechtějí popírat nebo anonymizovat autorství. Spíš neusilují o originální výraz a styl, ale dělí se o své schopnosti a vědomě se ovlivňují, jednoduše operují s kvalitou „jednoty“.

Kdo se bojí červené? Hned z kraje je tu polemická povaha Manifestu radikálního realismu, který vydal SSU. Používá útočnou, místy až arogantní dikci, je dogmatický, ale v každém případě přitažlivě přímý, vyhraněný a odvážný. Kříží se v něm projevy historismu až retrográdnosti, (revolučního) romantismu, modernity nebo sebereflexivity, manifestem současně odmítané. Polemickou byla i příprava této výstavy v rovině společné diskuse, pročítání mediálních vystoupení členů SSU a souvisejících kritických ohlasů. Z kurátorského hlediska se jedná o permanentní revizi: spirálu ujasňování společných postojů vystavujících autorů, které se vyvíjí a mění a kterým je třeba chtít rozumět. Tento moment paradoxně vnáší do celé věci autenticitu a vědomí, že „o něco jde“. Což ale nevylučuje otazník nad  mírou autorské nadsázky a humoru vůči tomu „o co jde“.

Důležitá je podle mého názoru příležitost revize socialistického realismu, který se v poúnorovém Československu zdiskreditoval a který je tak odmítán i v jeho předválečném vývoji, stejně jako v širším zahraničním kontextu. Existuje i lokální hledisko: konání výstavy v Galerii mladých přináší nezamýšlenou paralelu mezi autorskými přístupy vystavujících a touto institucí, jež vznikla v období reformujícího se socialismu v 60. letech. Najdeme ji ve společných kategoriích jako je iniciace ve smyslu stát se členem určitého společenství, a víra v nový začátek, u které ostatní automaticky předvídají, že nebude naplněna.

Marika Kupková