Byl jsem v Buranteatru na temném představení Antonín Huvar

V éře, která se nedá vůbec pojmenovat šťastnou dobou, jsem využil pozvání a vydal se do prostor, které jsem znal z minula jako rozhlasové, či dabingové studio zvané Stadion.

Byl jsem v Buranteatru na temném představení Antonín Huvar

Byl jsem v Buranteatru na temném představení Antonín Huvar 

 

Opatrně jsem nakukoval do různých vchodů a vstupů, v tom posledním bylo na školní tabuli napsáno křídou „Antonín Huvar“. Šel jsem ke schodům a po nich nahoru do prostorné místnosti s barovým pultem. Dal jsem si vodu a koukal kolem sebe. Omšelé, neútulné zdivo, černé šteláře, v nich naskládané knihy, hloučky mladých lidí, studentů. Starší jsme tam byli jenom tři. Bělovlasá dáma si prohlížela knihovnu, na druhé straně u pultu stál zachmuřený principál, choreograf, mim Sergej Sanža, před sebou šálek čaje. „Sergeji, prosím tě, kudy se vchází do sálu, jsem tady prvně.“ „Jé, ty ses změnil, seš nějak mladší. Víš, že to nevím? Asi tam naproti u těch druhých dveří…“ Řekl Sanža unaveně. Za jeho zády byl otevřený vstup, viděl jsem zvukaře se sluchátky na uších. Ale když Sergej ukazuje na dveře naproti, šel jsem k nim. Najednou se proud mladých lidí hnul a kolem Sanži vklouzával do hracího sálu. Dal jsem se za nimi. „Aha, princip Provázku, urvi místo a sedni si.“ Dole ve druhé řadě na okraji byla volná židle. Neváhal jsem a sednul si na ni. Stará paní, ta, co prve stála u knihovny, se na mě podezíravě zadívala, proč že si sedám zrovna vedle ní…

Hrací sál se zdál být uprášený, umolousaný, ošoupaný, divácká elevace skrovná, hrací prostor temný, kolem zadní stěny pláty rezatých plechů a před nimi bedýnky podobné těm, co jsou na dělostřelecké granáty.

Rozevřel jsem program a četl: „Mons. ThDr. Antonín Huvar, Fam. OT, narozen 23. 7.1922 v Albrechtičkách u Nového Jičína. 26. 9. 1948 byl zatčen a odsouzen na deset let. Celkem prošel třinácti kriminály a převýchovnými tábory (např. Uherské Hradiště, Bory, Libkovice, Jiřetín, Mírov, Mladá Boleslav, Kartouzy, Rtyně, Svatobořice).

Světla v sále pohasla, na dějišti dva muklové přikládali třetímu na zadek mokrý obklad. „Dvacet pět ran bejčákem se nedalo vydržet, po sedmé jsem upadl do bezvědomí…“

Ocitnul jsem se v hrůzném světě bezpráví, krutosti a zla. Tři výborní herci – Lukáš Rieger, Jan Kruba a Pavel Novák v rychlém sledu předváděli na osmnáct postav. Vězně, dozorce, vyšetřovatele, dělníky, mládežníky, donašeče.

Výslechy, mučení, hamižnosti mezi dozorci, udavačství, tajné bohoslužby, přípravy na popravu. Scény jako střižené ze středověku.

Páter Huvar zaopatřuje k trestu smrti odsouzeného hrdinu druhé světové války Heliodora Píku: „Jak to, že tento národ, kterému jsem věnoval vše, mi bere život?“ „Národ jednou bude na tebe pyšný, že byl někdo statečný jako ty. Za sto let se ještě v učebnicích najdeš!“ Mistrovsky hraný, režijně skvěle zvládnutý okamžik!

Maně jsem si vzpomenul, jak jsme ve studentské Martě hráli Karvašovu Antigonu. Byli jsme heftlingy v koncentračním táboře. Němečtí katani mučili, týrali a popravovali komunisty, ve hře o Huvarovi jsou katany a mučiteli komunisté. Žijeme hrůzný svět! Co v něm všecko můžeme ještě čekat?

Nejtemněji na mě působila epizoda, ve které dozorce trestal pátera Huvara kladivem. Jeden pochop pátera držel a druhý mu vši silou třískal kladivem do bagančete. Huvar k údivu mučitelů držel a nevydával ani hlásku. Pointou příběhu byla rozchechtaná tvář arestovaného kněze prohlašující: „Když se fasovaly boty, zbyla na mě bagančata o osm čísel větší. Mám nohu 42 a boty jsou padesátky. V nejtíživějších chvílích bolesti páter Huvar hulákal na celé divadlo píseň „Za tú horú, za vysokú, mám frajárku modrookú“.

Neuvěřitelně dojemná byla scéna tajného mešního obřadu, ve které se jedna z bedýnek otevře jako svatostánek, vydá ze sebe mešní kalich a změní se v oltář. Páter Huvar poklekne a rozděluje muklům chlebová těla páně. 

Pak byl konec.  Tiše jsem odcházel, maje hlavu ve smutku nad hořkostí a proradností světa. V programu jsem si četl: „Jsme-li skutečnými věřícími, tedy bychom měli vždy pamatovat, že každá událost má působit k našemu vzdělání, poučení i posvěcení, aby nás jednou nezalkla prázdnota.“

Buranteatr je chudé, ale skvělé divadlo. Budu muset do něj zavítávat častěji. Přijedete-li do Brna, rozhodně si nenechte Burany ujít ani vy!

Mons.ThDr. Antonín Huvar zemřel 22. září 2009 v Novém Jičíně.

 

Buranteatr

Zetel – Rieger: Antonín Huvar

Dramaturgie: Lukáš Rieger, dramaturgická spolupráce: Michal Isteník, hudba: Dano Junas, světla, zvuk: Bob Racek, výprava: Buranteatr, režie: Zetel.

Antonín Huvar: Lukáš Rieger

A pánové Jan Kruba, Pavel Novák v osmnácti rolích

Premiéra 25. 2. 2011, psáno z reprízy 23. 10. 2012

 

Jaroslav Tuček, 30. 10. 2012, Brno

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307