Groteskně oživené Mrtvé duše

Vynikající ukrajinský prozaik a dramatik Nikolaj Vasiljevič Gogol náleží k nejdráždivějším zjevům světové literatury 19. století. Zatímco tradiční pohled jej zařazuje na pomezi odcházejícího romantismu a nastupujícího kritického realismu, pozdější vykladači v jeho dílech akcentují rysy fantaskna, groteskna a hyperbolizace, a tudíž jej považují za předchůdce moderny či postmoderny 20. věku. Právě z tohoto zorného úhlu vychází zářijová první (nota bene hned česká) premiéra 70. sezony Městského divadla Brno. 

Mrtvé duše

S odstupem od zdejšího Černínova nastudování Hráčů (2003) ji svým jedenáctým hostováním opět odstartovala pražská režisérka Hana Burešová, a to původní dramatizací Gogolova románu Mrtvé duše (1842), na níž se – s využitím knižně vydaného překladu Naděždy Slabihoudové – podílel Štěpán Otčenášek. Jejich úsilí pak jako vždy precizní dramaturgickou součinností podpořil hlavní garant důkladného programového tisku Jiří Záviš.

Mrtvé duše zamýšlel Gogol po vzoru Dantovy Božské komedie koncipovat jako satiricko-moralistickou trilogii. Pod tlakem autorových vnitřních rozporů a duchovních krizí však z tohoto záměru zůstal jen fragment: pikareskně laděný (a cenzurními zásahy poznamenaný) první díl a útržky spisovatelem spálené části druhé. Prózu tvůrce, který se léčil také u nás, do českého kontextu pohotově časopisecky uvedl Karel Havlíček Borovský. Postupně se dočkala řady jevištních (také operních, muzikálových a loutkových), filmových a rozhlasových podob. Brněnští inscenátoři srovnávali i několik málo (uvedených i nerealizovaných) domácích činoherních verzí, nakonec však zvolili při citlivé redukci předlohy vlastní cestu. Za připomenutí tu stojí Sládečkovo málo zdařilé „mrštíkovské“ nastudování české premiéry dramatizace Michaila Bulgakova, nevábně nazvané Mrchotrupci, hola hej! (1993).

Obecně celkem známý románový děj vychází (podobně jako komedie Revizor) z anekdotického námětu, poskytnutého prý Gogolovi starším přítelem Puškinem. Zchudlý šlechtic Pavel Ivanovič Čičikov se snaží zbohatnout s pomocí fiktivního kapitálu ‒ spekulativním laciným nákupem zemřelých nevolníků, kterých se díky jeho vlezle lichotné výmluvnosti omezení statkáři koneckonců rádi zbavují. Při Čičikovově objíždění okolních usedlostí poznáváme pitoreskní menažerii mravně pokřivených typů (také tito provinční feudálové výmluvných jmen jsou tudíž v systému, umožňujícím lidské bytosti a dokonce i nebožtíky prodávat jako zboží, de facto „mrtvými dušemi“) – nejprve obratně oklamávaných a poté, po skandálu na gubernátorském plese a podvodníkově odhalení a arestování, absurdní mystifikace paranoidně vytvářejících.

Dramatizátoři a jejich inscenátorský tým (výtvarník scény Tomáš Rusín, navrhovatelka kostýmů Zuzana Štefunková-Rusínová, skladatel Petr Hromádka, choreograf Martin Pacek, tvůrci světelného designu David Kachlíř a projekce Petr Hloušek) bez násilných textových úprav přesně vyhmátli adresnou aktuálnost Gogolova společensko-kritického pohledu, zasahujícího dnešní poměry v putinovském Rusku, a zároveň ostře demonstrujícího každodenně odhalované podrazy, sofistikované podvody a mnohdy pod koberec zametané korupční aféry v české kotlině. Nečiní tak ovšem realisticky popisně, nýbrž v intencích moderního chápání Gogolova odkazu antiiluzivně ‒ výraznou stylizací, ironií a zgroteskňující nadsázkou. S tímto přístupem korespondují v programu v Závišově překladu vybrané nonsensové miniatury Daniila Charmse, podobně využité ostatně už v případě Hráčů.

 Nedlouhý dvoudílný večer o dvaceti obrazech volí jako základní polohu ráz kabaretní revue s varietními až cirkusovými prvky: na zpočátku téměř prázdném jevišti s mobilními zrcadlovými plochami, odrážené figury deformujícími, a s přinášeným bílým mobiliářem jsou nejnápadnější mírně historizující kostýmy, ozvláštněné vhodnými detaily (nabílené tváře, bizarní naddimenzované ženské paruky, korzety zvýrazněné vnady). Loutkovité postavy připouštějí příbuznost jak s artefakty některých ilustrátorů, tak konotace se světem klasických ruských pohádek, podobně jako se Východem nechává ovlivnit hojně a vynalézavě uplatňovaná „vícezdrojová“ hudební složka. V důmyslném ústrojném prolnutí zdánlivě disparátních prvků najdeme i gogolovskou ideu patetizující „poémy“ (mrazivě vyznívající závěr o Rusku jako pádící trojce, jíž „s nelibostí ustupují ostatní národy“). V souvislosti s dvoudomým jevištním pojetím Čičikova přechází civilní dialog v mírný synchronizovaný pohyb, ve strnulá štronza nebo naopak do salonního tance či divokého chorovodu; až boschovské obludnosti pak nabývá protagonistův horečnatý sen.

Stylovou sladěnost naštěstí vykazuje početnější herecké obsazení, v němž některým interpretům připadlo více drobných úloh. Je zřejmé, že si hostující režisérka se souborem na Lidické dobře rozumí a nabídkou příhodných úkolů dokáže přispívat k individuálnímu uměleckému růstu jeho členů. O něco méně příležitostí tentokrát má převážně v rolích hodnostářských manželek „dámská šatna“ (Eva Ventrubová, Jana Musilová, Lenka Janíková, Lenka Bartolšicová, Eliška Skálová). Jednotlivě zapamatovatelní jsou představitelé maloměstské nobility (Miloslav Čížek, Zdeněk Bureš, Josef Jurásek, Patrik Bořecký, Michal Nevěčný) v čele s autoritativním Gubernátorem Viktora Skály. Ze spolehlivého typového obsazení vychází zřetelně diferencovaná pětice rozličně demoralizovaných, ziskuchtivě sobeckých statkářů – povrchní snílek a žvanivý estét Líbeznický (Alan Novotný), rozmáchle agresivní opilecký a karbanický dobrodruh Nozdrev (Petr Štěpán), medvědovitý žrout Psovský (Zdeněk Junák), houmlesácky odpudivý harpagon Plesnivec (Patrik Bořecký) i zabedněná vdova Shánělka (Jan Mazák).

Přirozenou osou nastudování zůstává pochopitelně figura Čičikova, ztvárněná držitelem Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2011 (u Burešové kdysi ďArtagnanem a předním členem Buranteatru) Michalem Isteníkem. Hned jak přichází s flegmatickým sluhou a kočím Selifanem (Jaroslav Matějka) ze sálu na holé jeviště, vybírá si připravené propriety a zasedne k riskantní jízdě do náznaku bryčky, pochopíme, že mu v této dramatizaci připadne kromě charakteristiky postavy rovněž „zcizující“ funkce vyprávěče i komentátora. Ostré střihy mezi oběma v celku skloubenými polohami zvládá flexibilitou známý herec zcela suverénně. Jak už z plakátu láká mimicky pestrá mozaika grimas, je Isteníkův chameleonsky proměnlivý hochštapler, na první pohled vystupující z okolní pánské šedi výrazným líčením a křiklavým rudým kostýmem, chlestakovovským podvodníkem mnoha rysů a tváří. Vedle pocitu divácké štítivosti nad jeho bezskrupulózní slizkostí a posléze falešnou sebelítostí nepostrádá tato imponující kreace nejen bohatou, etudově propracovanou humornou škálu, ale ani odstín jakési melancholie nebo i tušení, že fenoménu „ruské duše“ není vůbec snadné porozumět.  

Myšlenkově varovná a jevištně invenční inscenace Gogolových Mrtvých duší v kontinuálně přínosném brněnském působení pražského týmu byla nesporným zdařilým vstupem do jubilejní sezony, v níž si MdB připomněla desetiletou činnost Hudební scény a v jejímž závěru oslaví sedmdesát roků své existence.

Vít Závodský

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307