Maria di Rohan v Brně s otazníky

Dramaturgie brněnské opery sáhla po titulu, který je dnešnímu divákovi zcela neznámý. V Brně tuto Donizettiho pozdní operu hrála italská společnost už v roce 1848, ale od té doby se objevila na českých jevištích jen zřídka.

Postavy děje jsou osoby historické, děj diváka zavádí na dvůr krále Ludvíka XIII., který je ale jen kulisou příběhu. Libretu se zabývá pouze milostnými problémy protagonistů. Hraběnka Maria z Rohanu, důvěrnice královny Anny Rakouské, je tajně provdána za vévodu Enrica z Chevreuse, ale ve skutečnosti miluje Riccarda, hraběte z Chalais.

Maria di Rohan

Foto: Jana Hallová

 

Vše vyjde najevo, do hádky mezi manželi vstupuje pronásledovaný milenec, který se nakonec zastřelí a Marii manžel zavrhne. Čtenář si jistě už všiml nedůslednosti psaní jmen příslušných rolí, kterou přebírám doslovně z programu, kde je psáno česky, zato titul je psán francouzsky. 

Chatrný příběh se stal problémem pro režii. O to víc, že německá režisérka Barbara Klimo v průběhu zkoušek onemocněla a práci v jejích intencích dokončila její asistentka, mladá absolventka JAMU, Linda Keprtová, která již neměla možnost režijní podobu inscenace podstatně ovlivnit. Faktem zůstává, že režie je bezradná, omezuje se jen na komunikaci protagonistů a na silové prvky. Režii ovlivnilo bezprostředně výtvarné pojetí, které je stejně rozpačité a navíc stylově roztříštěné. První dějství je ještě bezstarostné a výtvarně je posunuto do naivní surrealistické pohádky s kýčovitými kostýmy a artefakty ve tvaru spirály, která je bůhví proč všudypřítomná.

Sbor, který v dalších jednáních už nedostal příležitost se prezentovat, je bezdůvodně rozházený po scéně, což neprospívá soustředěnosti zvuku a jeho účast na ději je nulová. Protagonisté jsou oblečeni do téměř identických kostýmů s barevnými cylindry ( a se spirálou), takže divák až do konce prvního jednání nechápe, kdo je kdo, o vzájemných vztazích se tu vůbec nehraje. Je to jen jakýsi prolog, do kterého v závěru vpadá Enrico, vévoda z Chevreuse, v oblečení prchajícího vězně. Prohlášení, že je Mariiným manželem, naruší nudu prvního dějství.

Další obraz je dům Riccarda, soustřeďující se jen na centrální obrovskou postel, která nutí protagonisty po ní šplhat. Vypadá to výtvarně dobře, ale logicky je to mimo. Poslední jednání je podle několika stylizovaných kmenů stromů a zahradního nábytku nejspíš na kraji lesa před hospodou, kde se konal souboj, ale scéna se nemění, ani když se odehrává manželská krize, podle programu v příbytku vévody z Chevreuse, což nelze poznat. Pohádkovost kostýmů ve druhém a třetím jednání zmizela, jde jen o nadčasové oblečení mužů – košile, kalhoty – a Marie tu po celou dobu běhá v saténovém kombiné a bílém županu. Kladem je, že kostýmy neruší akce, které jsou jakousi přetahovanou obou manželů, ve které Marie nemá šanci. Zdá se, režisérka Barbara Klimo udělala spolu s výtvarnicí Veronikou Stemberger jen první jednání a další už ponechaly obě náhodě.

Bezradnost a nudu jevištního provedení zachraňuje Donizettiho hudba. Orchestr pod vedením dirigenta Ondreje Olose hraje bez kazů, pochválit zaslouží za sóla violoncello a lesní rohy. Hudba je zprvu intimní a perlivá, bezstarostná, což se podepisuje na prázdném zvuku orchestru, příliš utopeného v orchestřišti. Postupně dostává zvuk na hutnosti a dramatičnosti, přesto stojí za úvahu, zda při těchto operách nezvednout orchestr a nepozměnit jeho posazení s cílem dosáhnout větší kompatibility výsledného zvuku. Nabízí se tu i otázka, zda by inscenace zvukově nevyzněla lépe v prostředí Mahenova divadla, kam historicky takovéto opery vlastně patří. Narůstáním dramatičnosti hudby i děje narůstají také nároky na pěvecké party tří ústředních postav, na které se druhé a třetí jednání soustřeďuje.

Litovat je možno jen, že z opery v dalších dvou jednáních vypadává postava Armanda z Gondi, napsaná pro mezzosoprán. Je tu krásná, bravurní koloraturní árie, se kterou potěšila Veronika Hajnová Fialová. Dál už je to koncert pro manželský trojúhelník – v roli Marie z Rohanu oslnila brněnské publikum Ĺubica Vargicová svým plným, nosným a barevným dramatickým sopránem s perlivými koloraturami. Hlas se nesl pevně posazený na vzduchovém polštáři beze změny barvy a intenzity až do poslední řady na balkon. Navíc je to krásná žena schopná dramatického výrazu a přirozeného hereckého pohybu. Rovnocenným partnerem jí byl v roli manžela Enrica, vévody z Chevreuse, barytonista Jakub Kettner. Zpočátku se šetřil, aby později dal plnokrevný výkon kulatým a pevným, nosným hlasem. Trojúhelník doplnil tenorista José Manuel v roli Riccarda, hraběte z Chalais. Mladý pěvec má hlas poněkud užší, výšky zpočátku s mečivým nádechem, později se rozezpíval a hlas zakulatil, takže byl příjemný a dobře doplňoval své dva partnery.

Nasazení tohoto málo hraného Donizettiho díla do repertoáru Janáčkovy opery je poněkud diskutabilní. Byl by to pěkný bonbónek se zajímavými hosty, kdyby vedle toho měla opera dostatek stálého repertoáru. Takto zřejmě zase půjde o krátkodobou záležitost, neboť všechny hlavní postavy jsou obsazeny hosty (2. obsazení: Mariana Hochelová, Ondrej Šaling, Roman Janál, Terezia Kružiaková) a členové souboru opery jsou obsazeni jen do epizodních rolí. Bezradnost dramaturgie se odráží i v bezradnosti inscenační realizace a to je na pováženou. Snad je to ale jen přechodný stav, přejme to divákům i souboru.

 

                                                                                                                       Karla Hofmannová

 

 

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307