Pro(v)daná nevěsta – zoufalá manželka

„Proč bych zabíjel svoji ženu? Věc, co mi patří!“ Ano, láska může mít mnoho podob, ovšem většina z nás má o ní zcela jasnou představu. Tuto naši společnou představu nejčastěji uvádíme slovy Bylo nebylo, a končíme větou A žili spolu šťastně až do smrti. To, co je nám od dětství vštěpováno jako ideál lásky, k němuž se pak celý život snažíme dospět, se však často střetává s deziluzivní a neromantickou realitou. Kdo z nás ví, jestli náš boj o šťastný konec není spíše cesta za nešťastným životem?

Podobnou otázku řeší i hlavní postavy v inscenaci dramatu Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis, kterou v brněnském Buranteatru zrežíroval (dnes již umělecký šéf Slováckého divadla v Uherském Hradišti) Michal Zetel. V Zetelově režii se už tak téměř neromantický příběh stává parodií na ženské romány tzv. červené knihovny, zejména karikováním a komickým vykreslením hlavní (a jediné) ženské hrdinky s příznačným jménem Julie (Kamila Zetelová).

Do ztemnělého divadelního sálu zaznívají první slova rozhlasové hry Prodaná: „Fernando Krapp mi napsal dopis.“ Zároveň s některými z diváků vyřizujícími neodkladnou korespondenci se Julie zaobírá vlastním psaním a pře se se svým otcem (Jan Mazák) o dohodnutém sňatku mezi ní – Julií – a Fernandem Krappem (Lukáš Rieger), zbohatlíkem, který se nedávno přistěhoval do města. Rozhlasová hra je (pravděpodobně v peripetii) dokonce doplněna o nehybnou stínohru. V zápětí hra končí smrtí otce a závěrečnými titulky.

Rozhlasová hra (v současnosti oblíbený formát tzv. minutové hry) slouží v  divadelním představení jako expozice, jež nám má pomoci pochopit počáteční Juliino odmítání Fernanda Krappa, které však mizí ve chvíli hlubokého pohledu z očí do očí a následného zamilování se. Celý děj představení se odehrává v kuchyni městského domu Krappových, jež však postupně zobrazuje veškerá prostředí děje (vesnické sídlo, psychiatrickou léčebnu apod.). Kuchyně zároveň funguje jako dokonalý posuvník děje, neboť Julie a Fernando se stihnou vzít, zplodit a porodit syna a prožít několik let „spokojeného“ manželství, než Fernando dosmaží palačinky.

Rodinná idyla je narušena v okamžiku, kdy si romantická duše Julie začne uvědomovat nesourodost projevů jejich vzájemné lásky, začne pochybovat o náklonnosti muže a zkoušet jeho potenciální žárlivost z počátku nevinným, přátelským stykem s intelektuálním a opuštěným hrabětem (Lukáš Černoch). Po překročení oné tenké přátelské linie a navázání intimního vztahu s hrabětem označí majetnický Fernando svoji ženu za psychicky nemocnou osobu trpící bludy a paranoiou a předá ji do rukou specialistů z vlastní psychiatrické kliniky, neboť (jak víme) u správně vychovaných gentlemanů je nevěra tolerovatelná, u správně vychovaných žen nikdy. Na scénu tak nastupuje dvojice svérázných lékařů-kutilů profesor Alvarez (Pavel Novák) a doktor Hermanstetter (Petr Tlustý), kteří svými „léčebnými“ metodami v Julii vyléčí i poslední zbytky zdravého rozumu.

Uzdravená, apatická Julie se pak navrací domů ke svému šovinistickému muži, jenž sice nevraždí své „věci“, ale dohání je k smrti. Závěr hry se nese v shakespearovském duchu nejromantičtějšího gesta, jaké naše kulturní a literární zkušenost má: „svět nezná pověsti tak truchlivé, nad onu Romea a Julie“. Hra Fernando Krapp mi napsal dopis nám ukazuje, jak může být láska smutná a bolestivá, a přesto končit stejně jako láska pohádková prohlášením A žili spolu šťastně až do smrti. A oni žili, byť jen několik minut.

Veronika Badinová