Správně zvolit „skříňku“ tolerance a lásky

Letošního jara, kdy jsme si připomněli 450. výročí narození jednoho z největších světových dramatiků Williama Shakespeara, věnovaly mu nové premiéry hned dvě brněnské scény. Krátce před rozporuplně přijímaným pojetím jeho vrcholné tragédie Othello v Mahenově divadle, uvedlo Městské divadlo Brno tragikomedii Benátský kupec.

Asi tři roky po tamním uvedení Zkrocení zlé ženy (připravil Stanislav Slovák) ji nastudoval režisér a ředitel MdB Stanislav Moša za poučené dramaturgie Jiřího Záviše (pochvala náleží tradičně obsažnému programovému tisku, kde se návštěvník doví mnohé o širším námětovém kontextu nebo bohaté zahraniční i naší inscenační tradici dramatu) v upraveném překladu Jiřího Joska.

Kupec benátský vznikl v závěru 16. století (poprvé vydán 1600) a náleží do okruhu tzv. problémových komedií tehdy již velmi uznávaného autora. V českém prostředí byl znám už od uvedení Thámova překladu v pražské Boudě (1786) a objevoval se na repertoáru našich divadel víceméně pravidelně. Hra má dvě základní dějové linie, protínající se ve dvou prostředích a využívající odlišné literární žánry. V zámku a půvabných zahradách fiktivního Belmontu se odvíjí pohádkově romantické, poněkud moralizující story kolem krásné bohaté dědičky Porcie, v druhém, rozměrnějším syžetovém pásmu se odvíjí v podstatě realistický (a v jednotlivých inscenacích ideově hodně rozličně vykládaný) příběh titulního, vůči mladšímu příteli Bassaniovi velkoryse obětavého křesťana Antonia a krvelačného židovského lichváře Šajloka, který neváhá soudně vymáhat platným úpisem garantovanou libru dlužníkova masa.

S uvážlivým uměleckým i manažerským záměrem vyhradil Stanislav Moša nastudování rozlehlou a moderně vybavenou Hudební scénu, na níž se činoherní předlohy až dosud objevovaly spíše ojediněle. Na první pohled upoutá rozmáchlá, vertikálně členěná scéna osvědčeného německého spolupracovníka MdB (vypravil tu už pětici muzikálů) Christophera Weyersa. Ze tří stran sevřená hliníkovými stěnami s vysokými okny, zatahovacími žaluziemi a pontonovými plošinami přes vodou napuštěnými mělkými bazénky či nádržemi (podobný princip svého času uplatnil režisér Martin Čičvák u provedení Snu noci svatojánské v Mahenově divadle), s klenutým mostem v pozadí, což mimoděk upomene na halu dnešních firemních, administrativních nebo obchodních budov. Studeně působící monochromatický kov či plexisklo také odrážejí barvou a střihem efektní historizující kostýmy Andrey Kučerové, a zároveň navozují dojem chladně odcizených, na penězích založených vztahů mezi lidmi, poznamenaných vzájemnou nedůvěrou, nevraživostmi, xenofobními předsudky a všeobecné netolerantnosti, kde nenávist plodí jen další zlo. Kontrastně harmonické výjevy z námluv v idylickém Belmontu (se scénickými projekcemi Petra Hlouška a Dalibora Černáka) jsou však ponechány na prázdné předscéně a vycházejí dosti staticky.

Dvojdílný, téměř tříhodinový večer s „filmově“ výraznou partiturou Mošova stálého muzikálového spoluautora Zdenka Merty (nahrávku dirigoval Dan Kalousek) se odvíjí poměrně nespěchavě a nevynechává ani často škrtané hudebně lyrické noční výstupy 5. aktu, kdy se naživo uplatní smyčcové kvarteto. Uvážlivému Stanislavu Mošovi zjevně nešlo o nápadně aktualizující výklad předlohy, jak se s tím – včetně radikálních adaptací – setkáváme např. v německojazyčné oblasti „postholocaustového“ období. Se střídavým zdarem se projevuje snaha dát většině mikroporty posílených postav alespoň základní kontury (Porciini nápadníci Princ marocký Jakuba Zedníčka a Princ aragonský Patrika Bořeckého, Milan Němec a Alan Novotný jako lehkomyslní Benátčané Salerio a Solanio) a zpravidla i tragikomický rozměr. U co do společenského postavení méně odlišených mileneckých párů se nad spolehlivými partnery (Bassanio Jiřího Macha, Graziano Alše Slaniny, Lorenzo Kristiana Pekara) lépe prosadí cílevědomý ženský živel: po Alexandře Owensové z Flashdance opět vynikající Svetlana Janotová (energická emancipovaná Porcie, dobře zvládající proměnu v suverénního mladého juristu), Eliška Skálová (svižně jí sekundující komorná Nerissa) i Andrea Březinová coby sobecky přímočará, otce bezohledně opouštějící a dokonce konvertující Jessika. Bassaniova ušlechtilého ručitele Antonia s rezignujícími rysy ztělesnil Petr Štěpán, nemnoho prostoru se dostalo Zdeňku Junákovi (Šajlokův souvěrec a ne právě nezištný přítel Tubal) a Martinu Havelkovi (Benátský dóže), natožpak sluhům tří pánů či paní (Vojtěch Blahuta, Jaroslav Matějka, Robert Rozsochatecký). S mnohokrát prověřeným plebejským partem si v klaunské poloze spolehlivě poradil Michal Isteník (protřelý Lancelot Gobo), a to nejen v prospěchářském monologu nebo při setkání s poloslepým otcem (Jan Mazák). Přirozeným úběžníkem nastudování (a pochopitelně i z plakátu zvoucím diváckým magnetem) je černobíle oděný Šajlok v podání hostujícího Boleslava Polívky, jakkoli se objevuje zhruba ve třetině z mnoha obrazů. Někdejší výrazný představitel úlisně lstivého koločavského krčmáře Mageriho z provázkovské inscenace Uhdeho a Štědroňovy Balady pro banditu ztvárnil tuto postavu už před devíti lety v jiném dvojjazyčném překladu Martina Hilského a Ľubomíra Feldeka na Letních shakespearovských hrách. Do MdB se vrátil potřetí – po Gorinově Keanu IV. a Vladimírovi z Beckettova Čekání na Godota. I když tu a tam probleskne, že Polívkovy gestické, mimické a intonační výrazové prostředky jsou takříkajíc z jiného soudku nežli u ostatních partnerů, jde o výkon myšlenkově podložený, do detailů precizovaný, nesólisticky ukázněný a spíše tlumený, neuchylující se k podbízivému extemporování. Polívkův kdysi patrně obávaný, avšak již stářím nahlodaný a vůči nepřátelskému urážejícímu okolí oprávněně nedůvěřivý finančník, pro něhož jsou peníze jedinou obranou proti všeobecnému opovržení i příhodným nástrojem urputně prosazované pomsty, důmyslně propojuje rysy neúprosného lichváře i deptané, lidskou důstojnost hájící oběti, nakonec ožebračené a vynuceným brutálním křtem zneuctěné (náhlé ponoření celé oblečené figury do vody patří k nejpůsobivějším momentům představení). Polívkova úctyhodná ambivalentní kreace nabízí natolik široký vějíř stavů a pocitů, že se po zásluze nejspíš dočká také samostatného medailonu. Mošovo nastudování Shakespearova Benátského kupce v Městském divadle Brno je i při možných dílčích výhradách vícevrstevnatý umělecký počin, který rozhodně stojí za vnímavé zhlédnutí a návštěvníkovo následné zamyšlení.

Vít Závodský

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307