Adéla Elbel: Miluju, jak v létě celé Brno leží na chodníku a pije pivo.

Je autobiografická kniha vystoupením z komfortní zóny? Dočkáme se zpěvníku pro ty, co neumí zpívat? A snaží se být Adéla Elbel Halinou Pawlowskou? Přečtěte si zásadní rozhovor o Brně, rakvičkách, psaní a smaženém knedlíku.

Foto: Pocket media/Ivo Dvořák

Autobiografická kniha Doba temna je hodně osobní seznámení s tvým životem. Neobjímají tě teď cizí lidi na ulici?

Je doba covidová, která objímání naštěstí moc nepřeje. Jsem celkem introvertní a taktilní cizí lidé mě děsí. Často mě ale objímají přes e-maily a zprávy, kde mi píší hodně nadšené reakce o tom, jak se v mé knize našli. Překvapivě to nejsou jen ženy. I muži píší, že jim mé psaní pomohlo spoustu věcí pochopit. To je pro mě obří radost a satisfakce.

Krotila ses u psaní?

Ano, musela jsem se krotit. Je to autobiografie a já jsem ještě relativně mladá, takže lidé, o kterých píšu, jsou povětšinou žijící. Chtěla jsem pochopit své dětství, dospívání a chyby, které jsem dělala, ale pořád jsem měla na paměti, že nechci nikomu ublížit.

Byly tam tedy momenty, u kterých sis říkala, že by v knize byly dobré, ale radši jsi je vynechala?

Mám dobrou autocenzuru. Dopředu jsem věděla, že chci popsat pocity založené na reálných základech. Takže jsem musela kontext nastínit. Bez něj by ty pocity nedávaly smysl a byla to jen taková dojmologie. Rozhodně jsem ale nešla do detailů.

Kniha mě zasáhla, ale nejvíc mě asi šokoval recept na smažený knedlík, který jsi do ní zařadila. Píšou ti lidé, že si ho zkusili doma udělat?

Nene. Myslím, že některé devadesátkové pokusy už se nemusí opakovat. Je to recept, který jsem získala v pořadu Dobroty baviče Petra Novotného. Jeho syn Pavel byl samozřejmě rád, že jsem recept použila, ale tuším, že více lidí se ten recept nedotkl. V knize jsou jiné lahůdky, co chytnou za srdíčko.

Můžeme od tebe čekat víc autorských knížek, baví tě to?

Baví. Už mě přestalo bavit překládat a převádět tak cizí myšlenky. Dřív mi stačila hra se slovy a literaturou, ale teď mám i sebevědomí něco lidem sdělit. Cítím, že chci víc psát. Navíc mám ráda výzvy a psaní je koncentrovanější a náročnější práce než stát na pódiu. Úplně člověka obsáhne a zaměstná na delší čas.

Já bych právě řekl, že v klidu si sednout a psát je větší pohoda než se stresovat s vystoupením?

Největší pohoda je být na pódiu, improvizovat a hrát si s publikem. V tu chvíli nastupuje adrenalin, to je nádhera. Já si dost jedu na hormonálních vlnách.

Vyšla ti i kuchařka Adéla ještě nevečeřela, což mě vede k nejdůležitější otázce tohoto rozhovoru. Moderování, zábavné pořady, knihy, kuchařka… Snažíš se vědomě přeměnit v Halinu Pawlowskou?

Ne, vůbec, já hodně běhám, ha ha… Kuchařku jsem udělala ve spolupráci s Ondřejem Slaninou. Takže recepty tam má on. Je to kuchařka pro lidi, kteří jsou podobně zaneprázdnění jako já nebo se nechtějí vařením tolik zabývat. Vznikla ve spolupráci s firmou Tefal, která vyrábí inteligentní přístroje, co uvaří za tebe a uvaří dobře. Já do ní jen napsala komiksové příběhy z mého „busy“ života, které Ondřejovy tradiční a skvělé recepty doplňují. Takže ne, nesnažím se být Halinou.

To je škoda, těšil jsem se na nějakou brněnskou obdobu pořadu Banánové rybičky. Mohlo by se to jmenovat třeba Rumové kuličky.

Ty miluju, takový ty vánoční! Mňam.

A vypadávaly by z orloje.

To by bylo skvělý. To bych chodila postávat u orloje taky. Btw, jednou jsem slyšela skvělou strategii lovců kuliček z orloje, jak si zařídit místo a nemuset tam hodiny stát. Prý si to místo pořádně „obflušou“, a nikdo jim tam nevleze. Lidi jsou skvělí.

Zmínila ses, že už tě přestalo bavit překládat. Překladům knížek z nizozemštiny se tedy už nevěnuješ?

Ne. Já dělala literární překlad, ten musí být kontinuální, člověk se ponoří do stylu a myšlenek autora a až má hotovo, tak z něj vyleze. Protože mám spoustu různých činností, tohle přebírání stylu někoho jiného bylo čím dál náročnější. Teď mě baví spíš hledat sama sebe a způsoby své tvorby. Začala jsem během korony přispívat do různých časopisů. Hlavně teď píšu do Mojí psychologie (kterou jsem kdysi ve stand-upu nazvala „Elle, ale pro labilní ženy“). A oni mi teď dali celou dvoustranu. Taky pro ně točím pravidelné měsíční podcasty.

Hodně se mluvilo o gay pohádce Princ a princ, kterou jsi přeložila – ušli jsme od té doby kus cesty (v pozitivním slova smyslu)? Byla by ještě dneska tolik potřeba?

Ušli jsme velký kus cesty. V roce 2013, kdy překlad vyšel, mi chodila tuna mailů stylu: „Ty lesbo!“ a „My tě zapálíme/ zastřelíme/pověsíme!“ a „Kazíš děcka!“. Druhý díl knížky s názvem Král a král a rodina o adopci dětí homosexuálními páry, který vyšel v roce 2018, už nevyvolal žádnou negativní reakci. Dost jsme se posunuli. Nedávno jsem byla v podcastu Neřízená střela senátora Václava Lásky. Ptal se mě, co bych chtěla za zákon. Když jsem se nad tím zamyslela, chtěla bych právě, aby mohli homosexuální páry normálně uzavírat manželství, adoptovat děti a měli stejná práva jako heterosexuálové. Je neuvěřitelný, že to ještě nejde. Celý bych to tu chtěla srovnat. Teda ne se zemí, to už se teď povedlo Babišovi.

Takže překlady, autobiografická kniha, zmíněná kuchařka… Kdy bude cestopis?

To nevím… Cestuju hodně, nebo spíš hodně chodím. Psala jsem teď dvě reportáže do časopisu Reportér. Loni jsem pro ně šla z Karlova mostu na Sněžku letos na přelomu ledna a února Camino Primitivo, nejtěžší horskou cestu do Santiaga de Compostela. Vede přes hřebeny hor a kempy jsou otevřené až od poloviny dubna, v lednové vichřici jsem pochopila proč. Ale bylo to úchvatný. I po Česku je spousta Svatojakubských poutních cest, chtěla bych je projít a natrasovat pro ostatní.

Kromě cestopisu mě napadl ještě zpěvník…

Zpěvník pro ty, co neumí zpívat? To možná ještě nikdo neudělal!

Svého času mě zasáhla tvoje kapela Čokovoko, to bylo hodně cool. Pamatuju si, že o vás psali, jak nastavujete zrcadlo společnosti a konzumu a kdovíco dalšího. A mně vždycky přišlo, že si prostě děláte prdel, protože vás to baví. Mělo to hlubší smysl?

To je pro mě už dávná minulost, jsem trochu někde jinde, takže Čokovoko je těžké rozebírat… Ale já sama se snažím reflektovat události, jsem angažovaná a chci ve svých vystoupeních řešit věci, které mě pálí, jak říká Tomio Okamura. Třeba ageismus u žen, bodyshaming, sebelásku, chování mužů, žen, práva menšin…

I ve stand-upech?

Právě, rozhodně! To je nejjednodušší cesta, jak mainstreamu říct svůj názor. Řekneš fóry, do toho dáš sdělení, a tím ho podprahově dostaneš k lidem.

Je s tebou spoustu rozhovorů…

Jo, to je tím, že jsem rok nemohla nepracovat. Tak jsem dělala rozhovory. Jak má člověk čas, najednou je i z rozhovoru událost, kdy se může hezky obléct a vypadnout z baráku. Připadám si teď, v koroně, jako důchodkyně, která se namaluje a jde do cukrárny. Mám na to dneska i leopardí svetřík, asi se pak stavím někde na rakvičku… Rakvičku kultuře.

Na druhou stranu taky hodně moderuješ, máš ještě svou dvanáctihodinovou talk show Noční směna?

Ne, to už téměř rok není. Ale je to škoda, měla bych mít vlastní show. Já totiž zbožňuju Ellen DeGeneres a chtěla bych mít podobný pořad jako ona.

Přemýšlíš při svých vystoupeních tak, abys třeba někoho neurazila tím, co řekneš?

Mluvíš se stand-up komičkou. Já na to celkem kašlu. Jsem nekorektní, vždycky něco plácnu mimo a je to trapas, ale jsem na to už zvyklá.

Rozhovor děláme v brněnském Cabaretu des Péchés, kde běžně vystupuješ. Ve své knize píšeš, že v dobách, kdy tu byl Music club Babylon podnikatele Rudolfa Hošny, jsi v něm pracovala jako servírka. Jaký to bylo, divoký devadesátky v Hošnově podniku?

Pracovala jsem tu chviličku, až ke konci Babylonu, bylo to super. Hošnu jsem ani tak moc nevnímala, běhala jsem po place a byla jsem šťastná, že obsluhuju lidi a oni jsou spokojení. Víc jsem neviděla.

Takže žádný silný zážitky?

Ale jo. Pamatuju si, že nás jednou pozval na narozeniny k sobě domů, šli jsme tam ještě s tehdejším kolegou, Karlem Heřmanem z Čankišou. Ale Hošna si nás vůbec nevšímal, měl tam nějaký prostitutky, všude na zdi visely Vojkůvkovy obrazy, po domě byly nafukovací ryby… takový to podnikatelský baroko. Bavilo mě na to koukat, mám ráda kýč a bizár.

Taky se mi líbilo, jak píšeš o „bermudském trojúhelníku Brna“ (Modrej nonstop – Kabinet MÚZ – Desert), kam člověk zaplul a ztratil se. Má Brno dnes nějaké podobné bermudské trojúhelníky? Jak vnímáš současnou barovou/klubovou scénu Brna?

Nevím. Já zase tolik bary neobrážím. Jsem rozkročená mezi Prahou, Brnem, jezdím po celé republice, že bych šla v pátek večer někam do baru, to moc ne – jdu tam, kde vystupuju. Ale mám ráda Suteren PUB na Veveří. Jen bych jim ráda vzkázala, aby začali točit plzeň. A Birell. Protože občas piju a občas ne.

Když odběhneme od restaurací, barů a klubů, máš v Brně nějaká oblíbená místa, která tě inspirují, kde se ráda touláš?

Teď jsem byla s mámou na výletě, šly jsme takovou okružní trasu z Bohunic do Moravan, to bylo fajn. Chodím hodně kolem Řečkovic, dál do Kuřimi, na Tišnov. Ale kolem Brna je to málo kopcovitý, já miluju kopce. Cítím, že pracuju na zadku, lýtkách, takže jakmile jdu do kopce, jsem šťastná.

Kdyby Brno bylo jídlo, co by bylo?

Buchtičky se šodó? Já nevím. Brno je takový placatý, tak možná bramborák. Ale zase je to předměstí Vídně… Praha by byla trdelník, to už Janek Rubeš vymyslel, ale co Brno? Je trochu suchý. Takže buchtičky bez šodó? Ne, mělo by to být něco s pivem. Mně se totiž strašně líbí, jak v létě celý Brno leží na chodníku a pije pivo. Výčep Na stojáka, obsypané okolní ulice, Lokál… Brňané, když je hezky, si jdou po práci dát pivo, sedí na patníku a je jim dobře. Takže takhle. Jaké jídlo je Brno? Pivo a klid.

V pořadu Sedm pádů Honzy Dědka jsem zachytil, že nás opouštíš.

Nikoho neopouštím. Chystám se stěhovat v létě do Prahy s dětmi, kvůli práci a abych s nimi trávila víc času v klidu, ale v Brně budu pořád hodně. Máme jednou za 14 dní vystoupení Stand-up jako Brno v Cabaretu des Péchés, mám tu spoustu pracovních závazků, rodinu, přátele… Jen ta báze už bude v Praze, což mi usnadní práci a zkrátí čas, co trávím ve vlaku. Naopak, začnu si Brno užívat a víc se do něj těšit – až sem vyjedu, sednu si na patník a dám si to pivo.

Od stěhování už je jen krůček k cestování. Nebo spíš více krůčků, protože ty teď hodně chodíš. Co ti chůze dává?

Miluju to. Já byla taková městská minda, podpatky, kafíčko, maximálně někam na nákupy. Pak jsem předloni šla do Santiaga de Compostela a do chůze se zamilovala. Jdu klidně 40 km za den, je mi jedno kam a při tom probírám myšlenky, události, čistím se a občas sleduju detaily v okolí. Chůze je pro mě ta správná rychlost, která vyhovuje mému vnímání. I když teď si budu pořizovat kolo a plánuju jet z Prahy do Říma.

Možná trochu hloupá otázka v současných okolnostech, ale… co teď chystáš?

Teď začínám psát divadelní hru pro dvě mladé herečky. Taky teď budu v květnovém Playboyi. Těším se, že v létě snad proběhnou nějaké outdoorové akce, kde budeme moct vystupovat. A začínám přemýšlet nad další knihou. Takže chystám, chystám a hlavně se těším, že už snad brzy budeme všichni zase normálně žít.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307