Alena Mornštajnová: svoboda je převzít zodpovědnost za svůj život

Sametová revoluce se nezdařila. Stále žijeme v totalitě a režim utáhl šrouby. Alespoň v knize Listopád, nejnovějším románu Aleny Mornštajnové. S jednou z nejúspěšnějších českých spisovatelek současnosti jsme si povídali o svobodě, důvodech, proč si předlistopadovou éru někteří lidé idealizují, i o jejím vztahu k Brnu.

Alena Mornštajnová: svoboda je převzít zodpovědnost za svůj život

Jak vzpomínáte na dobu před listopadem '89, na 80. léta v Československu?

Vzpomínám na ně podobně, jako na ně vzpomínala hrdinka Listopádu Maja, do knihy jsem tak trochu vložila svůj příběh. Ani já jsem před listopadem '89 nevystudovala vysokou školu, i já se poměrně brzy vdala, měla jsem dvě děti… A teprve po revoluci jsem doháněla všechno to, co jsem do té doby nemohla. Ono už to ale moc nejde. Co člověk nenasaje a nezažije do nějakých 20 let, to se pak dohání těžko.

Dokážete pochopit lidi, kteří si tu dobu idealizují?

Rozdělila bych je na dvě skupiny. Jsou lidé, kteří tu dobu pamatují, a protože tehdy byli mladí, zdraví, mysleli si, že všechno hezké mají ještě před sebou, vzpomínají na ni s nostalgií. Máme v povaze zapomínat špatné a pamatovat si dobré. Pak jsou lidé, kteří komunismus nezažili, znají ho jen z vyprávění a mají zkreslenou představu. Neměli ten pocit tísně a bezmoci, který já si docela dobře pamatuju. Nedávno jsem měla rozhovor s mým známým, který mi říkal, že když si jeho maminka Listopád přečetla, tohle všechno se jí vrátilo. Uvědomila si, kolik toho za 30 let zapomněla.

Bylo vaším úmyslem působit výchovně/varovně? Nebo šlo jen o autorskou zvědavost, jak zpracovat toto téma?

Trochu jsem tu dobu připomenout chtěla, ale taky jsem si chtěla zahrát s fantazií a zkusit vymyslet konstrukt, jak by to vypadalo, kdyby… Myslím, že ta myšlenka občas napadne každého – kdyby se převrat v roce '89 nepodařil, jak bychom žili? Překvapilo mě, že se toho nikdo neujal a nenapsal takovou knihu. Přemýšlela jsem nad tím poměrně dost dlouho, a protože ráda měním témata, říkala jsem si, že po Tichých rocích zkusím tohle.

Co se pro vás osobně změnilo po roce '89? Mnozí berou počátek devadesátých let jako dobu naděje následovanou velkým rozčarováním.

Pro mě byla 90. léta velice hektická. Samozřejmě, že jsem měla radost z možností, které se přede mnou otevřely. Na druhou stranu jsem měla také dvě malé děti, v roce '91 jsem začala konečně studovat vysokou školu. Při zaměstnání. Takže jsem šla do „první třídy“, když moje dcera šla do první třídy. A ten, kdo má doma prvňáčka, si dovede představit, co to je. Neměla jsem tedy moc času vnímat, co se děje okolo mě. A když jsem v roce '97 konečně dostudovala češtinu a angličtinu, kromě učení na střední škole a v jazykových kurzech jsem se dostala k překládání. Takže když lidé mluví o „divokých devadesátkách“, nevím, v čem byly divoké, protože jsem je celé propracovala.

„Nesvoboda byla cena, kterou platila za pochybnou jistotu, že pokud se přizpůsobí, stát se o ni postará.“ (z knihy Listopád, pozn. red.) – Vnímáte podobnou mentalitu dnes? Utíkáme se k politikům, u kterých se nám zdá, že se o nás postarají?

Ano, přesně v tom vidím úplně největší nebezpečí. Lidé jsou unavení z toho, že se musí sami starat. Převzít zodpovědnost za svůj život je samozřejmě namáhavé, ale na druhou stranu to je ta svoboda, kterou máme. Uvědomuji si, že pokrokový stát by se měl dokázat postarat o své slabé, o staré, nemocné, handicapované. Ale měl by také dokázat poskytnout svobodu a prostor těm, kteří se o sebe postarat mohou. A nějak výrazně bych to té druhé skupině neusnadňovala.

V knize se objevuje také téma cenzury. Existuje dnes cenzura? A je nějaká forma cenzury, která by podle vás existovat měla? Já jsem se s cenzurou nesetkala. Spíš u některých autorů existuje autocenzura, člověk má své vlastní limity, co napíše a co napsat nechce, aby neztratil čtenáře nebo někoho nepodráždil. A jestli by cenzura měla existovat?

Nechala bych to na uvážení v konkrétní situaci, každé nakladatelství má pravidla nastavená jinak. Například nacistické literatury nebo některých komunistických pamfletů se může chytit určitá skupina lidí a zneužít jí, toho bych se bála.

Obálka knihy Listopád mě zaujala a upoutala na první pohled. Vychází z vašeho nápadu?

Než kniha vyšla, povídali jsme si s nakladatelstvím o tom, jak by obálka měla vypadat. Měli jsme pár návrhů, které grafička Veronika Kopečková zpracovala (takže jde především o její práci), a já si následně vybrala tenhle.

Víte, jak kniha dopadne, když začínáte psát? Máte předem danou strukturu, nebo se necháváte unášet dějem?

Když začínám psát, mám knihu sestavenou v hlavě. Ale během tvorby se mi trochu promění – to je na psaní právě to hezké, že nevíte, kam vás děj zavede. Přibývají mi motivy nebo postavy, které jsem původně nezamýšlela. U Listopádu jsem měla konec vymyšlený, ale v průběhu psaní jsem si k postavám vytvořila vztah a u jedné z nich jsem velmi váhala, jestli jí nedopřát jiný osud. Nakonec jsem zachovala původní záměr.

Jste jednou z autorů knihy Krvavý Bronx – jak probíhala spolupráce na této povídkové knize z prostředí brněnského Cejlu 2. poloviny 19. století? Vybrala jste si téma povídky Mladý pošetilec sama, nebo jste měla pevné zadání?

Hlavně bych chtěla říct, že nejsem povídkář – povídky moc ráda nepíšu. Jen když mě o ně někdo požádá. Požádalo mě nakladatelství Host, chvíli jsem se bránila, ale nakonec souhlasila. Dostala jsem na výběr z několik noticek ze starých novin a rozhodla se pojmout jednu z nich jako klasickou detektivku. Ale v povídkách se zkrátka necítím doma.

Vyhovují vám tedy delší formáty, kde můžete postavy rozvíjet více do hloubky?

Určitě. Mám pocit, že aby moje postavy měly nějaký skutečný život, potřebuju pro ně větší prostor. Člověka formuje všechno, co zažil, ráda se tedy v knize vracím třeba do jejich minulosti. Píšu na požádání povídky pro pana Dočekala do Listenu a vždycky mi říká, že jsou to spíš takové zárodky románů. A že si dokáže představit každou z nich rozepsanou do knihy. Myslím si, že má pravdu.

A neplánujete tedy některý z těch námětů rozvinout?

Zatím mám témat dost, takže asi ne.

Jak došlo k vaší spolupráci s nakladatelstvím Host?

Než jsem napsala první knihu, kterou jsem mimochodem psala téměř jedenáct let (od roku 2000 do roku 2011), moje starší dcera stihla vystudovat vysokou školu v oboru informační studia a knihovnictví. Považovala jsem ji tedy za odbornici a zeptala se, jaké české nakladatelství vydává domácí knihy. Možná protože žije v Brně, poradila mi Host s tím, že je to nejlepší české nakladatelství. Říkala jsem si, že to tedy zkusím u toho nejlepšího, protože cesta dolů vede vždycky. Odpověděli mi asi po půl roce a kniha vyšla v roce 2013.

V brněnském nakladatelství vychází vaše knihy, psala jste povídku z prostředí Cejlu, v Národním divadle Brno se hraje hra podle vaší knihy Hana... Jaký vztah máte k Brnu?

Po maturitě jsem tady rok bydlela a studovala na brněnské jazykové škole, udělala jsem si všeobecnou státnici z angličtiny a z ruštiny, což byl docela dobrý vklad do budoucnosti. Taky můj tatínek v Brně studoval medicínu a vždycky o městě velmi hezky mluvil, což byl jeden z důvodů, proč jsem si Brno vybrala. A teď tu žije rodina mé starší dcery, takže sem často jezdím a mám Brno ráda – je pro mě takovou malou Vídní.

Kam tu ráda chodíte za kulturou, přírodou, co vás v Brně inspiruje, co se vám tu líbí?

Když jedu do Brna, jezdím většinou k dceři. Ale samozřejmě Národní divadlo Brno, to je jasné. Divadlo miluju obecně a to brněnské jsem neznala, dokud nezačali připravovat Hanu. A myslím, že brněnské divadlo stojí za to. Nejen to národní, ale třeba také Husa na provázku, kde mívám autorská čtení.

Jak moc jste byla zapojena do příprav divadelní inscenace Hany?

Vlastně vůbec. Pan Glaser si divadelní zpracování připravil sám, a když mě pak zval na zkoušky, nejdříve na čtenou a pak na generálku, byla jsem v zahraničí. Poprvé jsem tedy hru viděla až při premiéře a byla jsem velice spokojená.

V současné době se připravuje i film na motivy knihy Hana – máte tentokrát větší podíl na scénáři? Nebo vás spíš baví pozorovat, jak někdo vaši látku zpracuje po svém?

Já knihu napíšu, a tím je pro mě hotová. Každé další adaptace by se měl ujmout odborník. Tak jak jsem věřila režiséru Glaserovi v Brně, věřím i režiséru Milanu Cieslarovi, že film udělá dobře. Scénář několikrát upravoval, četla jsem ho, ale nemluvím do něj. Pokud se mě režisér zeptá na názor, odpovím, ale každý projekt by měl mít jednoho šéfa, a kdyby mu do toho každý mluvil, byl by z toho guláš. Věřím, že ti lidé svou práci umí a udělají ji dobře.

Píšou vám fanoušci náměty na knihy, které byste podle jejich názoru měla napsat?

Ano a velice často. Obracejí se na mě, že oni nebo někdo v jejich okolí má příběh, který by mě mohl zajímat. Ale já takhle nepracuji, musí jít o něco, co mě ťukne do nosu a nad čím přemýšlím.

V některém rozhovoru s vámi jsem se doslechl, že se již živíte pouze psaním. Nechybí vám učení?

Učení jako takové mi nechybí, spíš mi chybí setkávání se s lidmi. Učení nikdy nebylo můj cíl – do školy jsem i jako studentka chodila hrozně nerada. Začala jsem učit náhodou a tehdy mě překvapilo, jak mě to bavilo. Když je učitel v hodině aktivní a dokáže vyvolat dialog se studenty, je to velice příjemné a milé. Ale věděla jsem, že učení není tím, co chci v životě dělat. Celou dobu jsem pracovala na tom, abych mohla psát a jednou se tím živit.

Řekla byste, že překládání, jemuž jste se také věnovala, vás připravilo na autorské psaní? Nebo jde o natolik jiné disciplíny, že překladatelské zkušenosti neměly vliv?

Překládání pro mě bylo cestou k psaní. Člověk se hodně naučí, rozšíříte si slovní zásobu, víte, jak postavit větu a členit odstavce… Na druhou stranu, každý spisovatel si chce najít svůj vlastní styl a cestu.

Na závěr bych se rád vrátil ke knihám, tentokrát však ne ke knihám vašim. Jací jsou vaši oblíbení autoři, ať už čeští nebo zahraniční?

Mám ráda Johna Irvinga, úplně nejraději jeho Modlitbu za Owena Meanyho. Pak Margaret Atwood, a kdybych si měla vybrat z jejích knih, tak určitě Alias Grace. Přestože moc nemusím povídky, mám ráda kanadskou povídkářku Alice Ann Munro a mým dalším oblíbencem je Kazuo Ishiguro, britský spisovatel japonského původu.

Je pro spisovatele nutností hodně číst?

Odmala hodně a ráda čtu, což byl také důvod, proč jsem začala psát. Myslím si, že člověk by měl číst a spisovatel obzvlášť. Když jsem ale v nejintenzivnější části vlastní tvorby, čtu anglicky, abych se vyvarovala pronikání jiných stylů do mého psaní.

Když píšete knihu, ztrácíte se v ní? Žijete dějem a svými postavami?

Záleží v jaké fázi psaní jsem. Většinou tvořím v takových blocích, k psaní se totiž váží i další pracovní povinnosti, ježdění na besedy, rozhovory… Ale když mám intenzivní období a píšu dva tři týdny v kuse, do knihy se položím a hodně na ni myslím. Pak se snažím ji z hlavy trochu dostat, jinak by se člověk musel zbláznit.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307