GABRIELA ŠTEFANOVÁ VS. TEREZA MAREČKOVÁ

 Herečky Gabriela Štefanová a Tereza Marečková se jedné mrazivé březnové neděle potkaly na dvorku Divadla Husa na provázku. 

GABRIELA ŠTEFANOVÁ - narodila se v Sušici. V Brně vystudovala JAMU obor činoherní herectví. Po studiích působila rok v Mahenově divadle a poté měla dvacet pět let stálé angažmá v Divadle Husa na provázku. Nyní je tři roky na volné noze, hostuje v HaDivadle, Národním divadle Brno, Divadle Husa na provázku, StageArtCz a Spolku sešlých.

TEREZA MAREČKOVÁ - narodila se v Brně. Na brněnské konzervatoři studovala housle. Pátým rokem má stálé angažmá v Divadle Husa na provázku, kde aktuálně představuje Vítězslavu Kaprálovou v inscenaci Vitka a účinkuje v mnoha dalších provázkovských představeních. Na Nové scéně Národního divadla v Praze momentálně zkouší operu Sternenhoch.

GABRIELA ŠTEFANOVÁ VS. TEREZA MAREČKOVÁ

TM: Kde aktuálně hraju? Momentálně mám stálé angažmá v Divadle Husa na provázku. Hraju tam v osmdesáti procentech inscenací, které jsou právě na repertoáru. Hlavní roli mám v představení Vitka o Vítězslavě Kaprálové. A zkouším také v Praze na Nové scéně operu Sternenhoch.

GŠ: Moje nejčerstvější představení je Věra – v Redutě jsem Věrou Čáslavskou. V brněnském Národním divadle hraju také v představení Strach jíst duši. Dále účinkuji v HaDivadle ve Vyhnání Gerty Schnirch, v Divadle Husa na Provázku v Tichém Tarzanovi a dalších.

TM: Já jsem na Provázku pátou sezónu, to znamená od svých sedmnácti let. Na Provázku jsme se spolu právě vystřídaly – ty jsi zrovna ten rok odcházela, ale v jedné inscenaci jsme se ještě potkaly. A v obnovené premiéře Babičky jsem přebrala tvoji roli Barunky, takže nakoukanou z videa tě mám dost.

GŠ: Já jsem měla na Provázku stálé angažmá dvacet pět let. Bylo to hodně dlouho a už jsem měla pocit, že jsem nějak přestala růst a cítila jsem potřebu změny. Tak jsem odešla a jednoduše čekala, co přijde. Teď jsem takzvaně na volné noze.

TM: Já jsem hrozně pohodlný člověk a jsem na Provázku v tom našem domečku na Zelňáku moc ráda, je mi tam dobře. Zároveň taky cítím, že tam nechci strávit celý život a táhne mě to i někam dál. Že musím dělat ještě i něco jiného.

GŠ: Na Provázku jsem žila trochu v takové bublince. Můj odchod mi umožnil poznat fungování a práci v jiných divadelních souborech a za tuto zkušenost jsem velmi vděčná – rozšířilo mi to obzory.

TM: Jak ses vlastně dostala k hraní?

GŠ: U nás v rodině od divadla nikdo nebyl. K divadlu jsem se dostala náhodou – ač velmi introvertní a plachá dívka, začala jsem na popud mé kamarádky z gymnázia chodit do dramatického kroužku. Poměrně dlouho jsem tam chodila jen jako tichý pozorovatel. Ale díky skvělé učitelce paní Emě Kučerové jsem kouzlu divadla nakonec propadla. Paní Ema byla noblesní, láskyplná dáma, „stará divadelní škola“, která nás učila nejen hraní, ale také zásadám divadelní etiky, kterou už mnozí možná ani neznají.

TM: Já si vlastně uvědomuju, že za těch pět let, co jsem u divadla, mě hrát nikdo neučil. Teď když zkouším tu operu Sternenhoch, která je v esperantu, tak vlastně neznám žádné metody, jak se učit text v tak těžkém jazyce. Občas mi poradí někdo z kolegů a samozřejmě režiséři a mezi jejich přístupy jsou teda velké rozdíly. Na Provázek si mě vybral Vladimír Morávek – hledal někoho, kdo umí hrát na housle, které jsem tehdy studovala na konzervatoři. Morávek vždy přesně řekl, jak si co představuje a jak mám co zahrát – a já se vlastně až teď, když odešel, učím být v hraní svobodná. Byla jsem překvapená, že si mám na jevišti něco vymýšlet, že můžu udělat něco po svém. Na to si pomalu zvykám.

GŠ: Já jsem herectví studovala. Po gymnáziu, kde jsem zjistila, že mi opravdu nejde matematika, fyzika a chemie, jsem si dala přihlášku na JAMU a ono to vyšlo. Zpočátku jsem se hlavně musela naučit pracovat se studem. Vnitřně jsem bojovala sama se sebou – no a potom jsem přišla na Provázek a tam už jsem musela veškerý stud odložit.

TM: Já jsem si původně myslela, že mě na Provázek chtějí do orchestřiště, vůbec mě nenapadlo, že budu na jevišti, hrát na housle, u toho se nějak hýbat a ještě hrát divadlo. Je pravda, že herce využijí úplně cele – i pohybově nás na Provázku úplně vyždímají. Jednou jsem tě viděla v představení, kde jsi hrála Dádu Patrasovou, ta akrobacie mě tenkrát úplně dostala, říkala jsem si: ta je fákt hustá, co všechno dokáže!

GŠ: Akrobacii jsem se učila na Provázku k představení Smrt a kůň, které jsme dělaly s Evou Tálskou. Chtěla, abych cvičila na hrazdě a vertikálním laně – tak jsem se to naučila a začalo mě to hodně bavit. Dělala jsem pak i vzdušnou akrobacii, jen na takové amatérské bázi, ale sport mě bavil vždycky – dneska mě hlavně udržuje ve formě.

TM: Tak to sedí, že hraješ gymnastku Věru Čáslavskou. Obě teď představujeme výrazné ženské hrdinky. Vitka a Věra. Mě osobně postava Vítězslavy Kaprálové provází od dětství. Znala jsem ji od svých pěti let, protože moje máma ji ztvárnila v takovém hraném dokumentu a já jsem ji tam hrála jako malou holčičku. A vždycky mě nesmírně fascinovala. Když se měla Vitka inscenovat na Provázku, tak jsem říkala – kdo jiný by to měl hrát než já, když mě provází takhle odmala, vždyť je to moje postava! Jaký vztah máš ty ke svojí Věře?

GŠ: Já jsem za roli Věry Čáslavské nesmírně vděčná. Byla to úžasná žena, velmi inspirativní. Fenomenální gymnastka své doby, milující matka, ryzí vlastenka, žena s neskutečnou energií – to, co ona zvládla, bylo na několik životů. V té osobní rovině mě ale oslovoval zejména její partnerský život, který prožila s manželem Josefem Odložilem. Věra byla neskutečná žena, ale to jediné, co nedokázala dát do rovnováhy, byl partnerský vztah. Paní Věra o tom sice nikdy nemluvila, jsou to takové moje domněnky a to, co jsem si nastudovala, ale myslím si, že tím, jak se rozdávala na všechny strany, jí už nezbyla kapacita a síla budovat vztah. V naší inscenaci, kterou napsala vynikající autorka Simona Petrů, zazní přímo vlastní slova Věry Čáslavské: „Měla jsem si víc všímat pampelišek, vždycky jsem tím životem tak strašně běžela, až jsem je všechny podupala. Teď bych přivoněla ke každému tomu květu.“

TM: Simona Petrů je pro mě úplně skvělá autorka. Její text jsem četla ještě před tím, než se to začalo zkoušet a úplně mi učaroval. Je překvapivé, že se v Redutě, na scéně Národního divadla, hraje něco tak experimentálního – experimentálnějšího, než se dělá u nás na Provázku. Je to trochu paradox, protože máme v názvu Centrum experimentálního divadla.

GŠ: Provázek má tradici experimentálního divadla a myslím, že by v ní měl pokračovat. Je tvůrčí úplně jinak než ostatní brněnská divadla a kdyby tahle podoba Provázku zanikla, pak v Brně podobná scéna rozhodně bude chybět. Anička Petrželková, která režírovala Vitku, je rozhodně osobností, která by mohla na tu tradici navázat. Nebojí se tvořit jinak a mě to její vidění divadla a světa velmi baví. Provázek teď potřebuje uměleckého šéfa, který bude inspirativní pro herce, osobnost, která bude pevná, ale zároveň bude umět naslouchat. Jsem sama zvědavá, jak hledání nového uměleckého šéfa Provázku dopadne.

TM: S tím úplně souhlasím. Ona se fakt nebojí a je to skvělý. Má v sobě takovou cikánskou krev, je fakt dělo, srší z ní šílená energie! Navíc má za sebou skvělý tým – Martina Sládečka a Matyáše Dlaba, to jsou lidi, které bych tam všechny moc chtěla. Zároveň si Anička uvědomuje, že divadlo musí i vydělávat a nebojí se ani pustit se do takového populárnějšího kusu, jako je právě Vitka. Autorkou hry je známá brněnská spisovatelka Kateřina Tučková a Vitka je divácky velmi úspěšné představení.

GŠ: Myslím si, že to brněnské divadelní podhoubí je opravdu dobré – je zde zastoupeno vše: klasická činohra, experimentání divadlo, muzikál, opera, balet. Terezko, ty momentálně zkoušíš také v Praze – máš dojem, že brněnskému divadelnímu prostředí něco chybí?

TM: Mně chybí nějaká místa, která by byla otevřená mladé tvorbě. Otevřený prostor pro divadlo, koncerty, výstavy – kam by se mohli zvát různí hosté, bylo by tam pro ně vyhovující zázemí. V Praze je takových míst víc, napadá mě třeba Meet Factory. Něco takového se snaží dělat Divadlo Feste, které sídlí v Industře. Druhý podobný prostor, bohužel výrazně menší, je v ArtBaru Druhý Pád. Ta místa tvoří hlavně lidi, kteří se snaží dělat něco, co tady ještě není.

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307