Ivo Rozsypal se vrátil do Brna výstavou

Nedávná výstava na Špilberku představila poprvé tvorbu brněnského rodáka, Ivo Rozsypala. K životnímu jubileu autora ji připravilo Muzeum města Brna.

Ivo Rozsypal

Ivo Rozsypal

 

Ještě se cítíte jako Brňák?

Já na Brno nezanevřel, odešel jsem jako puberťák do učení do Nového Boru a už jsem tam zůstal. Ale na Brno jsem nezanevřel, to je město mého mládí, občas sem zajedu, mám tu pořád ještě přátele, ale je to v podstatě jen „na skok“. Doma jsem v Novém Boru, to se nedá změnit.

Na výstavě na Špilberku převládají vaše věci z opaxitu, proč tento materiál?

Mohl jsem si vybrat jako mladý student cokoli jiného, ale asi jsem se chtěl vymezit vůči svému profesoru Stanislavu Libenskému, který dovedl k dokonalosti své plastiky. Tady se nedalo konkurovat. Ale opaxit mne uchvátil svojí architekturou, svým vrstvením a možností broušení a kombinací. Nejraději používám kombinaci s křišťálem, asi pro to napětí, které mezi těmito materiály vzniká. I jedno moje dílo se jmenuje Napětí.

Ale taky je tu Cool jazz…

To je zase inspirace hudbou, kterou mám taky moc rád. A zase miluji v ní to napětí, proto mám rád  jamování, i když už teď na to nemám vůbec čas. A nejvíc vyznávám septakord, to je koření muziky, stejně jako tektonika, která ve mně vzbuzuje emoce. A taky barevnost. Kombinuji černou, bílou a červenou. To je základní akord mé muziky, která mi zní z opaxitu.

Při zpracování opaxitu používáte vodní paprsek, co to je?

Když jsem poprvé viděl techniku práce s vodním paprskem, byl jsem fascinovaný. Tím se řežou tlusté pancíře a přitom je to naprosto nevinně vypadající čůrek vody. A jede to a řeže to pod obrovským tlakem neskutečně tvrdé a tlusté materiály a vyřezává to něžné arabesky a reliéfy. Já to začal používat a dnes se už od roku 1982 v Novém Boru konají sympózia, kde se použití vodního paprsku předvádí. Není to tedy především technologie sklářská, ale úspěšně se používá.

Svá budoucí díla si napřed si nakreslíte?

Vždycky. To, co tady vidíte namalované, je většinou předobraz nějakého artefaktu, ale někdy to zůstane jen jako obraz, třeba jako tady ta série jakýchsi samic, které jsem dělal ještě na škole, ale pak mi to nedovolili realizovat. Mne navíc kresba baví a tak to, co nejde vyjádřit ve skle, to doplním kresbou – a naopak.

Co považujete ze svých prací za největší?

To se těžko vybírá. Třeba moje Obří fontána, to je vlastně čočka, na kterou stříká voda. To se řezalo v mém ateliéru, ale ještě se musely použít vojenské stany. Pak se to řezalo na části, ty se očíslovaly a převezly a potom se to skládalo dohromady. Přitom je to nesmírně odolné, mráz tomu třeba vůbec neuškodí.

Máme v Brně něco zajímavého, co je vaším dílem?

No ano, třeba vitráže v bazilice na Starém Brně, přímo nad vchodem. Tam blízko za války vybuchla bomba a ty vitráže se vysypaly. Památkáři chtěli, aby to co zůstalo, bylo ponecháno a zbytek se nahradil. Nevěděl jsem napřed jak na to, pak jsem ale posbíral, co zbylo a vytvořil z toho jakousi borduru a do středu jsem dal abstraktní výjev. Nazval jsem to „ meditace o stvoření světa“ a nechal jsem to prorůst do rosety. To jsem dělal ještě jako student, ani jsem to profesorovi Libenskému tenkrát neřekl. To byla nesmírně těžká a mravenčí práce.

To jste se profesora Libenského tolik bál?

Tak to bych zrovna neřekl.  Já měl naopak hodně odvážné nápady, třeba jsem se pustil do soutěže o výzdobu pražského metra, stanice Národní třída, kde jsem byl rivalem právě svému profesorovi Stanislavu Libenskému. Za to jsem tehdy dostal vynadáno.

Jeden rok jste dělal Ceny Thálie?

To bylo v roce 1994. Chtěli šperk, ale to já nedělám, tak jsem na to šel jinak. Udělal jsem objekt, jehož součástí je písmeno T, které se dá sesunout a zavěsit na krk, takže ho také nakonec  lze použít jako šperk. Bylo jich devět, dostala ho třeba Věra Galatíková, Václav Postránecký, Zora Rozsypalová, pěvkyně Helena Kaupová, tanečnice Zuzana Parmová-Pokorná a další.  Na výstavě je taky jeden objekt ve velkém, který jsem dělal na mezinárodní výstavu pro Japonsko, kde získal cenu. Dnes patří jednomu soukromému sběrateli v Německu.

Do Brna se na stálo vrátit nechcete?

Žiju v Novém Boru, do Brna mne to sice táhne, však jsem tady, zvlášť když teď bydlím prostřednictvím svého díla na hradě Špilberku, tak tady shora vidím, jaký je Brno úžasné město. Jenže jsem už moc starý na to, abych něco měnil. A moje rodina, pro ty už je Brno moc daleko.

 

Tak hodně zdraví a děkuji za rozhovor

Karla Hofmannová

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307