JANA HORVÁTHOVÁ VS. MIROSLAV ZIMA

JANA HORVÁTHOVÁ - historička a muzeoložka, v roce 1991 spoluzakládala Muzeum romské kultury, tehdy jako neziskovou organizaci, od roku 2003 je jeho ředitelkou. V roce 2005 se světově unikátní muzeum stalo státní organizací, jehož hlavní úlohou je dokumentace dějin a kultury Romů.

MIROSLAV ZIMA - ředitel brněnské příspěvkové organizace DROM, romského střediska. Od 90. let představuje jednu z nejvýznamnějších romských osobností v České republice, stál u zrodu mnoha inovací v sociální oblasti, včetně zapojení romských pedagogických asistentů ve školách nebo komunitního bydlení.

 

JANA HORVÁTHOVÁ VS. MIROSLAV ZIMA

JH: Vítám tě, Mirku, u nás v muzeu. Nás v novém roce čekají velké věci, budeme se rozrůstat. Proběhne předání kulturní památky v Letech u Písku a Památníku Hodonín u Kunštátu. Čeká nás víc práce, na kterou se na jednu stranu těšíme, na druhou stranu nás čekají úkoly, které pro nás budou těžké. Jak je to v novém roce u vás?

MZ: U nás je to podobné, taky se rozrůstáme. Tento rok jsme uspěli s novými projekty a v průběhu ledna až března přijmeme patnáct nových lidí. Sháníme pro ně prostory, vybavení, už jsme navštívili tak dvacítku nabídek a stále vybíráme.

JH: My se potýkáme s problémem sehnat kvalifikované pracovníky. U vás to šlo dobře?

MZ: S tím jsme taky dlouho bojovali, ale výrazně nám pomohl Magistrát města Brna, který se obrátil na humanitně zaměřené fakulty Masarykovy univerzity a zprostředkoval nám kontakty. Díky tomu jsme získali kvalifikované pracovníky.

JH: My bychom moc rádi do našich řad získávali více vzdělaných Romů, ne že bych jich bylo málo, ale často kývnou na atraktivnější nabídku nebo odcházejí za prací do zahraničí. Naše místa jsou placená velmi podprůměrně a vysokoškoláci dnes mají spoustu možností, je těžké je nalákat k nám. Teď aktuálně stále nemůžeme najít historika, který by se ve své odborné práci specializoval na téma holocaustu Romů, což je vědecky velmi perspektivní téma. Pro historika, který by se na toto téma chtěl zaměřit, by to mohla být práce snů.

MZ: Pro tohle téma teď budete mít výborné zázemí, když budete spravovat památníky holocaustu v Letech a v Hodoníně.

JH: Ano, areál bývalého protektorátního cikánského tábora v Letech u Písku přechází na stát a hospodařit s ním bude naše muzeum jako státní instituce. V Hodoníně u Kunštátu byl taky takový tábor, ten přebíráme po pražském Národním pedagogickém muzeu.

MZ: Kauza ohledně vepřové farmy v Letech byla velmi medializovaná, co v Letech zamýšlíte?

JH: My hlavně nechceme nic plánovat sami. Chceme k rozhodování přizvat veřejnost, potomky přeživších, ale i aktivistický sektor, odborníky a další vrstvy společnosti, chceme zjistit, jakou představu o takovém místě má širší veřejnost a té se chceme přizpůsobit. Nechceme budovat něco, o co pak nebude zájem. Taky jsme omezeni finančními prostředky a to už víme teď, že to nebude na nějaké expozice nebo budovy, ale spíš jenom zpietnění toho místa a nějaká pamětní síň.

MZ: Nám se v tomto roce taky podařil jeden velký úspěch. Park Hvězdička, který lemuje ulici Hvězdova, se přejmenuje po Eugenovi Horváthovi, to nás velmi potěšilo. Dalším úspěchem bylo, že v brněnských Černovičkách byly položeny kameny Stolpersteine za romské oběti holocaustu. Bylo s tím hodně práce, ale jsme moc rádi, že se to povedlo.

JH: Chystáte slavnostní otevření parku pod nový jménem – Eugena Horvátha?

MZ: Ano, někdy v březnu, až bude pěkné počasí, bychom ten park chtěli slavnostně otevřít pod novým názvem a odhalit pamětní desku. Eugen Horváth byl romskou hudební legendou, tak počítáme s vystoupením cimbálové kapely, kterou tvoří rodinní příslušníci pana Horvátha. Vypadá to, že naše instituce mají pro tento rok podobné, velké téma. V té tradiční náplni se ale lišíme.

JH: My jsme klasické muzeum, paměťová instituce, jejímž základem je sbírkotvorná činnost. Vytváříme sbírkové fondy originálních předmětů, svědků těch minulých dějů. Ale máme v muzeu taky velmi rozšířenou sociálně-edukační činnost. V roce 2004 jsme začali dělat doučování dětí, nyní doučujeme až 80 dětí a momentálně k nám chodí nejvíc dětí romských.

MZ: My jsme otevření pro každého, kdo o naši pomoc požádá, ale taky k nám nejvíc chodí Romové. Je to logické, sídlíme v téhle lokalitě.

JH: Pro vás je tohle jednoznačně výhodná adresa. Vytváříte tak spolehlivou záchrannou síť.

MZ: Ano, my jsme příspěvková organizace a když nás město Brno zakládalo, tak nás úplně přirozeně umístili do této lokality. Náš první úkol byl vytvářet volnočasovou nabídku pro děti, které jsou tady z toho prostředí. Vy jste na Bratislavské spokojeni?

JH: Původně jsme muzeum v této lokalitě mít nechtěli, ale ty prostory taky vytipovalo město. Byla to vybydlená budova v ghettu, pro nás to tenkrát, v roce 1997, bylo velké zklamání. Dneska už vidíme i výhody a návštěvníci si nás najdou i v této lokalitě, a to i cizinci, kteří za námi přijíždějí i z různých světadílů.

MZ: Pro muzeum, jako kulturní organizaci, by mohlo být lepší umístění v centru města.

JH: Určitě. My to třeba vidíme, když uděláme výstavu u nás v muzeu na Bratislavské, tak o ni není takový zájem, jako když úplně stejnou výstavu uděláme v Moravské galerii. Teď máme úspěšnou výstavu Vesmír je černý v Místodržitelském paláci a na ni přichází úplně jiná skladba návštěvníků, kteří sem k nám na Bratislavskou nepřijdou. Máme tu nálepku romské muzeum, a to je něco, na co pořád narážíme. Taková zeď.

MZ: Mě vždycky zneklidní, když veřejnost, která je netknutá stereotypy, se přiklání k nějakým předsudkům prezentovaným rasistickými skupinami.

JH: Já vnímám určitý posun. Často přednášíme i na akademické půdě a tam vidím takový trend, že vysokoškoláci mají pochopení pro romskou tematiku, mají zájem o Romy, zajímají se o jádro problémů. Je pravda, že také z řad vysokoškoláků máme nejvíc dobrovolníků. Myslím, že k pozitivnímu posunu by přispěl nový způsob školní výuky. Mohli bychom se inspirovat v zahraničí, například v Británii jsou školáci vedeni k velké toleranci k odlišnosti, nepřipouštějí žádný stereotypní přístup, ten školský systém ty děti vede velmi dobře. Mám dojem, že už i naše školství se malinko proměňuje, někteří mladí učitelé jsou více otevření.

MZ: Já se obávám, že právě ve školním věku vznikají ty obrovské bariéry. Bohužel je tady velká část dětí, Romů, které vyrůstají naprosto bez kontaktu s majoritou. Nechodí s nimi do školy, nepracují s nimi, nemají je za sousedy, nemají s nimi běžný kontakt a ta propast se prohlubuje.

JH: Naprosto souhlasím, segregace ve školství je zásadní problém při integraci Romů. Tam se vytváří bariéry, které neumožňují standardní setkávání těch lidí. Nenaplňuje tě to někdy skepsí?

MZ: Pravdou je, že už jsem měl několik období, kdy jsem z této práce chtěl odejít. Původně jsem tuhle práci vůbec neměl dělat. Po odchodu z armády jsem měl v Brně nastoupit do IT firmy, ale můj otec mi tehdy říkal no, ještě jsi nikdy nic nedělal pro Romy! Zrovna se vyhlásilo výběrové řízení na vedoucího střediska, přihlásil jsem se a byl jsem vybrán. Chtěl jsem to zkusit na jeden rok… a už je to víc jak dvacet let.

JH: Tak já už jsem v muzeu taky skoro jako starožitnost, protože jsem muzeum spoluzakládala v roce 1991, to už je vlastně víc než 26 let. Postupně jsme přes různý vývoj vybojovali, že si nás stát vzal pod sebe. Některé etapy byly hrozně těžké. Tenkrát jsme všechno překonali díky mládí a obrovskému nadšení. Nikdy jsme zde nepracovali jako úředníci, ale s obrovským zápalem pro naši věc, s nesmírným entusiasmem.

MZ: To počáteční období v naší instituci bylo taky velmi radostné, moc mě to bavilo, bylo to tvůrčí, hledaly se různé cesty, kam a jak to nasměřovat, jaké služby potřebujeme. A potom přišly profesionalizované sociální služby a abychom udrželi financování naší instituce, museli jsme se taky zapojit. A ten sociální zákon a předpisy najednou vytvořily mantinel, najednou nebyl prostor pro tvůrčí přístup, pro nové projekty.

JH: Naštěstí trávíme čas nejen prací a můžeme se i odreagovat. Já nejradši relaxuji v přírodě. Jezdíme teď často na Blanensko, jednak tudy směřujeme k památníku v Hodoníně, ale taky tam vyrážíme za krásnou přírodou. Miluju les a přírodu.

MZ: Já zas obrážím místa, která jsem obcházel dřív v mládí, teď se svou devítiletou dcerou. Zoo, přehrada, koupání, brusle, gymnastika, koníčky – v Brně je celá řada zajímavých věcí pro děti. Některá tahle místa jsem už od mládí nenavštívil a moc rád se na ně teď dívám těma dospělýma očima.

JH: To je hezké. Pro mě je velmi důležité najít si čas na své blízké, chodíme společně plavat, lyžujeme, opakovaně navštěvujeme naše oblíbené památky. Naše práce je náročná, ale přála bych si, abych si vždycky mohla vytvořit prostor na odreagování.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307