Je to úžasné, že máme v Brně knihkupce, který umí celého Hamleta

Rozhovor se odehrál v čokoládovně Minach v Alfa pasáži. Ještě než začal, přišla servírka pro objednávky. Během objednávání ukazuje Michal Ženíšek, který má neoby­čejný přehled o všem, co se v pasáži děje, na obsluhující slečnu.

Michal Ženíšek a J A Pitinsky

MŽ: Představ si, že maminka této slečny má dredy.

JAP: Cože má? Kredit?

MŽ: Dredy!

JAP: Dredy? To snad ne. Ano?

Servírka: Ano… Bude to všechno?

JAP: Já bych si dal ještě citronádu.

Servírka: Máme domácí citronádu.

JAP: Tak ano, ale takovou poloteplou… A proč má maminka dredy?

Servírka: Každý má něco.

JAP: A prosím vás, kolik má maminka let?

Servírka: Přes 60.

MŽ: Ne!

Sevrírka: Jo.

JAP: To je hezké.

MŽ: To není možné.

Servírka: Ale je. Bude to všechno?

JAP: Ano, děkujeme… Tak na co se mě zeptáš, Míšo?

MŽ: No tak já bych se zeptal…

JAP: Jestli bych si už taky neměl pořídit dredy?

MŽ: …nedávno vyšla knížka o Ochotnickém kroužku, což byl legendární brněnský sou­bor, ve kterém jsi působil…

JAP: Tu napsala Lenka Zogatová… Na té knížce je kuriózní, že je tam fotografie…

MŽ: …tam je kuriózní, že tam není Král Ubu…

JAP: …na přebalu je jedna zvláštní paní, moje, která hrála snad jednou jedinkrát v životě představení Ananas. Myslím, že nehrála běžně, takže mě to překvapilo. Ale ta knížka je hezky udělaná, můžeme z toho mít než radost, asi.

MŽ: Paradoxní je, že tam není zmínka o prvopočátku. A to je ten Král Ubu.

JAP: To jsou věčné historické spory. Tys hrál v divadle, které režíroval Osolsobě, nebo Jirka Rambousek, a patlali jste se s tím tak dlouho, až se vám to rozpadlo pod rukama. Pak nebylo nic a pak jsme začali sbírat lidi, já jsem třeba o tom nic nevěděl… A začal vznikat Ochotnický kroužek, kolem Akády atd. Pak jste si to přihasili a začali říkat, že to začlo Králem Ubu.

MŽ: Ne, to říká Osolsobě. My jsme nastou­pili s Achabem Heidlerem…

JAP: No, já to jen tak nadsazuju… Kdo tam byl ještě, mimochodem?

MŽ: Sedláček tam byl…

JAP: On byl naposledy velvyslanec… V Turkmenistánu?

MŽ: Naposledy byl v Thajsku, pak ho odvolali…

(Servírka přináší objednávku, JAP a MŽ jsou stále fascinováni dredy její šedesátile­té maminky. Poté rozhovor pokračuje.)

MŽ: Měli bychom zmínit, že teď režíruješ na Provázku.

JAP: Já jsem zdramatizoval Uršulu od Richarda Slobody a Simona Petrů zdramati­zovala román, který následuje, který napsal asi 7 let poté, ten se jmenuje Rubato. Takže se to teď snažíme dát dohroma­dy, aby z toho byl jeden příběh. Ale je to tak proto, že tam je jedna hlavní hrdinka, Uršula Záhorská, která zabije svého muže a pak má další vztahy a tak dále… Hraje ji Ivanka Hloužková. Chtěli bychom to naplnit takovým slovenským světem, takže jsme teď užaslí z pokladnice slovenských písní, od Deža Ursiniho, přes Ali Ibn Rachid, až po Dlhé diely a Živé kvety. Tak z toho máme radost. A zjišťujeme, že to je úplně jiná kultura, hlavně v písních se to projevuje, jakoby nějaká alternativa vůči Čechům.

MŽ: Je to originálnější?

JAP: Možná, ale já k tomu mám větší vztah, protože jsem moravský Slovák. Luhačovi­ce jsou asi 10 kilometrů od hranic a Pitín čtyři. Tak to mám nějak za své. A ještě jsem zjistil u toho Slobody, že jeho manželka má vazbu v Pitíně, tak jsem byl úplně užaslý. U nás se Slobodovi moc nerozumí, protože se to bere, že jde o zápisky. Ačkoliv jsou to samozřejmě romány. U nás ho poně­kud zmateně srovnávají např. s Vaculíkem nebo Hrabalem, ale Sloboda je úplně jiná kategorie…

MŽ: On spáchal sebevraždu, ne?

JAP: Ano, no… Mimochodem, prodával jsi někdy Rudolfa Slobodu?

(JAP přeložil do češtiny několik Slobodových knih)

MŽ: To jsem teda prodával.

JAP: A četls ho?

MŽ: No jasně, že četl. Jak se staral o svou postiženou ženu, tak to mi přišlo hrozně dojemný…

JAP: Já si dělám legraci… Já si pamatuju, jak jsme šli s Andrejkou Dömeovou, dramaturgy­ní Astorky, poprvé za jeho zeťem, panem Havrilou, a on nás vzal za Slobodovou manželkou, do malého domečku v Děvínské Nové Vsi, kde bydlel, a otevřela nám taková plechová vrátka jeho paní, postižená schi­zofrenií velice těžkou, a ona se jen na nás podívala, takhle zatřepala hlavičkou a řekla: Počkajte, oblejem vám ruky. Zašla za vrátka a donesla takovou malou konvičku, do které napustila vodu, a my jsme takto dali ruce před sebe a ona nám je minutu polívala, pak nás tam nechala stát a přinesla takovou špi­navou hadru a začala nám rituálně ty obljaté ruky utírat… a teprve pak jsme mohli vejít.

MŽ: Takže to měl těžké.

JAP: To ano. Ale taky se uměl chovat velice surově, ač slovenský intelektuál… On to v knihách docela popisuje…

(MŽ zdraví lidi procházející za výlohou.)

MŽ: Tak na co se mám zeptat dále?

JAP: Že připravujeme o tvém knihkupectví už 10 roků film, sháníme herce, hledáme i téma…

MŽ: To bychom mohli.

JAP: To bys mohl povyprávět, jak se tam u tebe střetá svět, který je nesmírně bizar­ní, chodí tam bizarní lidé…

MŽ: To je pravda. Já si třeba pamatuju, jak tam jednou přišel pán v kovbojském bílém obleku, špinavý límec, a říká: Máte Smrt zá­padu? A já říkám: Máme. A on: Vy máte Smrt západu od Patrika Buchanana? To nemůžete mít, to nemají nikde… Tak jsem mu tu knížku ukázal. A on povídá: To je můj soused, já ho vždycky volím, ale ty volby nikdy nevyhraje… Říkal, že je z Massachusetts. A teď v tom knihkupectví na druhé straně stáli takovídva lidi, kteří… jsem myslel, že jsou z Bučo­vic nebo tam někde… Takový pán s paní, akorát ta paní mu říkala Joshi.

JAP: A proto sis myslel, že jsou z Bučovic?

MŽ: Ne, oni vypadali, že jsou z Bučovic… Ale hlavně se přišourali k tomu pánovi a řekli: Vy znáte toho Buchanana? No, my ho taky volíme... A pak se ukázalo, že oni 33 let bydleli 7 kilometrů od sebe, v Ameri­ce, a sešli se v knihkupectví, když se vrátili z emigrace.

JAP: U tebe. No vidíš.

MŽ: Přes tu knížku Smrt západu.

JAP: To je paradoxní.

MŽ: Fakt.

Michal Ženíšek a J A Pitinsky

(Následují další téměř neuvěřitelné historky z knihkupectví.)

JAP: A ty si takové příběhy takhle zazname­náváš a pamatuješ?

MŽ: Vždyť jsi mě tím pověřil. Abych si to psal v bodech, abych to zaznamenával nebo natáčel na kameru…

JAP: No, já jsem rád. Bylo by to hezké se z toho všeho nějak poučit. Pro začátek by to mělo být asi takhle dokumentární, ale měl by to být hraný film. Však přece plánu­jeme, že by tě měl hrát Jean Reno.

MŽ: Ale on není tak silnej.

JAP: Silnej jako ty není, samozřejmě. Ale nohy má zase ještě čerstvé… Vidíš, taky můžeme zmínit, že ses stal hercem. Míšo, kde? Kde?

MŽ: V Invalidních sourozencích. Hraju Egona Bondyho.

(Jde o scénické čtení uváděné v kavárně Švanda)

JAP: Ty hraješ fakt Egona Bondyho? A taky něco říkáš?

MŽ: Celý to říkám…

JAP: Opravdu? A ještě taková rarita… Když nám nevyjde ten filmový scénář, tak můžeme využít toho, že umíš zpaměti celé­ho Hamleta.

MŽ: No, to umím.

JAP: Tak řekni aspoň kousek. Je to úžasné, že máme v Brně knihkupce, který umí celé­ho Hamleta.

(MŽ začíná citovat úvodní scénu z Hamle­ta, po několika minutách ukáže přes výlo­hu na muže procházejícího Alfa pasáží)

MŽ: Pozor, tenhleten pán je předseda senátu Nejvyššího soudu. A on je Žid jak poleno… A tenkrát musel soudit tu kauzu Mein Kampf, jak ho vydal Michal Zítek. Tak on to musel soudit a musel ho osvobodit… Nicméně v preambuli rozsudku bylo, že je to odsouzeníhodné, že to bohužel české zákony kryjou…

JAP: A co si o tom myslíš, může to vychá­zet?

MŽ: Je to zbytečné. Ono to vyšlo v roce 93 s předmluvou profesora Černého, prodali jsme asi 4 kusy… Když to pak vydal Zítek, tak jsem to neprodával. Jednak to chtěli všichni a pak to chtěli lidi, kteří vůbec ne­věděli, o co jde a proč to chtějí. Já to mám tak, že když to chtějí všichni, tak to radši nemáme, protože radši prodáváme knížky…

(MŽ ukazuje přes výlohu a křičí)

MŽ: To jsou oni! To jsou oni! To jsou ti z té Ameriky!!! Moment!

(MŽ vychází z čokoládovny a dohání manžele, kteří opravdu vypadají, že jsou spíše z Bučovic než z Ameriky. Přivádí oba důchodce do čokoládovny a seznamuje je s JAP. Po jejich odchodu rozhovor pokra­čuje.)

MŽ: Tak vidíte, že ti lidi existují. Fakticky! Oni si koupili řadový domek někde, myslím, v Bohunicích. A sousedi se jim pořád mstí a jsou na ně zlí a oni uvažují, že pojedou zpátky do Ameriky. Tak pojďme zpátky k rozhovoru.

JAP: Já bych ještě chtěl pochválit Martina Sládečka… Tady v Brně mám po Uršule dělat v Mahenově divadle takovou věc, to se jmenuje Otvírání studánek Alfréda Radoka. A já jsem včera dostal velmi krásný a možná velmi kontroverzní text, který Mar­tin Sládeček napsal. Je to vlastně rozhovor Radoka a jeho ženy, když byli ve Švédsku a on jel do Rakouska režírovat své poslední představení, Mrožkovy Emigranty. A nechtěl letět letadlem, že pojede vlakem… Nakonec jel vlakem, ve vlaku se nachladil a ve Vídni zemřel, aniž by měl první zkoušku. A to je východisko hry. Nicméně kromě toho, že ten rozhovor je krásný, takový minimalis­tický, je tam i zajímavé rozkrytí toho, jak mu ukradli Laternu magiku. Jak on měl vymyšlené Otvírání studánek od Bohuslava Martinů, ale nedovolili mu to a potom… Je to takový drsný zápas o to, kdo Laternu magiku vymyslel.

(MŽ zdraví paní přicházející do čokoládov­ny a říká, že se může zastavit pro objedna­nou knihu. Pak se obrací zpět k JAP.)

MŽ: Jak se mění Brno, podle tebe? Jaký máš z něj teď pocit?

JAP: Já mám velice pozitivní vjemy ze středu města. Nechci mluvit o tom, co se děje ve společnosti…

MŽ: Mně připadá, že když Masarykova je hlavní ulice, tak je hloupý, že tam jsou ob­chody Všechno za 29 korun, za 39 korun… To je škoda, to by v Brně být nemělo, když je to hlavní ulice od nádraží.

JAP: Ono to nádraží, ten výstup z vlaku… Je to možná tím, že je to jemně do kopečka, tak možná po vystoupení nenastává správ­né tempo, správný rytmus. A já, na rozdíl od tebe, nemám pocit, že to je ta hlavní

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307