Jiří Pavlica: celý život zpíváme o lásce, víře a naději

Hradišťan. Spirituál kvintet. Dva souznějící akordy české hudební scény se spojily s pěvkyní Dagmar Peckovou a na albu z jejich společného živého koncertu najdete známé písně, úplné novinky, ale třeba i staroslověnský chorál. Není se čemu divit, málokterý český či světový hudebník má tak široký záběr jako právě vedoucí Hradišťanu Jiří Pavlica.

Jak se vám zpívalo staroslověnsky? Není to znělejší jazyk než dnešní čeština?

Jsou tam slabiky, které jsou znělejší, ale jinak je to spíše jazyk neznělý. Má náročnější koncovky, proto musím ta melismata (řada tónů zpívaná na jedné slabice, pozn. red.) rozvíjet tam, kde jsou dlouhé samohlásky. Ale staroslověnský jazyk a odkaz dávné Velké Moravy mě zajímá a napíná dlouhodobě. Čím více zemí člověk navštívil, tím více si váží toho, co je doma. Když je o co se v historii opřít, když lze jít ke kořenům naší kultury, je to dobře. Ne každý národ to tak má. My to máme.

S úžasem jsem poslouchal třeba váš zpěv jihoafrickým dialektem plným mlaskavek a různých dalších zvuků. Je pro vás problém zpívat některým cizím jazykem?

Není. Každý jazyk je nějak zpěvný. Třeba díky italským slabikám se mohlo zrodit belcanto, používané už od neapolské opery v době baroka. Němčina je taková, jaká je, pro naše ucho tvrdá. Čeština je nějakým způsobem zpěvná a angličtina také, ale stejně záleží na tom, jak zpěvnou ji udělá autor. V angličtině jde text náramně rytmizovat nebo naopak slova rozezpívat. I japonština, ačkoli má sekaný rytmus, se dá uchopit jinak. Možná jsou lidé, kteří se specializují na to, jak se jazyk promítá do zpěvnosti toho či onoho národa. Myslím, že náš národ na tom není špatně.

Jak došlo ke spolupráci se Spirituál kvintetem a Dagmar Peckovou?

Se Spirituálem se umělecky i lidsky přátelíme už desetiletí, v roce 1999 jsme vydali první společné cédéčko a dávno předtím, v osmdesátých letech, jsme se potkávali různě při hraní. Ale k propojení s Dagmar Peckovou došlo na výročním Filip Živný editor KAMkoncertu Spirituál kvintetu v roce 2015 v Lucerně, kde jsme byli my i ona jako hosté. Jak se muzikanti a kumštýři potkávají, tak si někdy padnou do oka, a tak to bylo i s Dagmar Peckovou. A protože ona je člověk velmi emotivní a impulzivní, navrhla, abychom něco udělali společně. Nápad se mi líbil, něco jsem pro ni napsal, ale hlavně vznikl projekt, o kterém hovoříme.

Jakým způsobem tato souhra fungovala?

Dagmar navrhla, že může zazpívat s námi sólo, se Spirituálem sólo, něco společně… pak jsme šli dál – ona se naučila písně z našich repertoárů a my zase ty z repertoáru jejího. Napsal jsem také pro Dagmar úplně novou píseň, která směřuje spíše do oblasti vážně hudby, tu jsme vedle biblických písní Antonína Dvořáka nebo písní ze sbírky Leoše Janáčka společně zahráli. Zpívala s námi také jednu část Vánoční mše, kterou jsem napsal pro operní zpěváky. Udělali jsme to tak, aby Dagmar zpívala sólo a Hradišťan zastoupil sbor i orchestr.

Existuje nějaká hudební oblast, žánr, kde byste vystoupil ze své komfortní zóny?

Nikdy jsem neměl rád škatulkování. Ba naopak, rád jsem se pohyboval mezi žánry a bavilo mě stavět mosty. Pro mě jde o důležité filozofické východisko, jestli něco bourám, nebo naopak stavím. A já chci stavět mosty mezi hudebními žánry, mezi muzikanty a v obecné rovině mezi lidmi. Hudba má schopnost lidi spojovat, překračovat škatulky, překračovat hranice národů. A já jsem rád, že můžu svobodně dělat to, co dělám, a lidi propojovat.

Čím je album speciální kromě hudebního spojení se Spirituál kvintetem a Dagmar Peckovou?

Když přišel David Burda, člen Hradišťanu, manažer, výborný klarinetista a hudební režisér, s nápadem natočit společný koncert a vydat jej na albu, říkal jsem – dobře, natočme to a uvidíme. Totéž řekl Jiří Tichota ze Spirituálu, oba jsme byli spíše skeptičtí. Přišla doba koronaviru, David nezahálel a sestříhal základní tvar, který poslal jak Jirkovi Tichotovi, tak mně. Začali jsme vážně uvažovat a nakonec řekli, ať sestřih dokončí. Dneska jsem moc rád, že toto dvojalbum existuje. Co mi na něm přijde nosné? Za prvé jde o dokument doby. Spirituál kvintet končí, v této sestavě se už nikdy nesejdeme. Za druhé je to okamžik jednoho z koncertů, atmosféra je nenapodobitelná. Do třetice vznikl pro mě nový význam v souvislosti s tím, že zemřel Dušan Vančura ze Spirituál kvintetu. Napsali jsme spolu několik písní, v poslední době jsme spolupracovali na písničce pro Marii Rottrovou, kterou pochopitelně nedokončíme, Dušan už tu není.

A nějaké nové písně, které jsme zatím na deskách neslyšeli?

Svorníkem všech důvodů, které jsem uvedl, je to, že na desce zní výběr známých písní Spirituál kvintetu a Hradišťanu a současně novinky, které nikde jinde nenajdete. A jsem rád, že ty známé písně vůbec nezestárly, v této divné době naopak nabyly na novém významu a nových kontextech. Celý život zpíváme o základních lidských hodnotách a potřebách. A to nejzákladnější je mít lásku kolem sebe, mít víru v dobro a mít naději, i když se zrovna nedaří. A to je ten svorník – od začátku až do dneška zpíváme písně o lásce, víře a naději. V jedné z nich zní „za svou pravdou stát“. A za tou pravdou si stojíme opravdu celý život. Spirituál i Hradišťan jsou konstanty neměnnosti v dobrém slova smyslu. Někdy měníme výrazové prostředky, ale zpíváme o tomtéž.

Je podle vás jednodušší tohle poselství předat na živém koncertě než ze studia?

Živý koncert má předpoklad silnějšího sdělení. Jsou tam reakce lidí, momentální emoce v hlase interpretů. Někdy se může stát, že v té emoci není člověk úplně studiově dokonalý. Ale pro mě to má obrovskou výpovědní hodnotu. „Živáky“ Boba Dylana a dalších velkých umělců jsou úžasné. Někdo by řekl – on tam zpívá falešně. Ale je to v té emoci, atmosféře chvíle. I na našem cédéčku jsou samozřejmě nedokonalosti. Nemuseli jsme je zařadit, ale nechali jsme je tam. Protože dokonalých nahrávek ze studia, kdy se vše vyčistí, je dost. Toto je živá nahrávka, takoví jsme ve vší nedokonalosti byli. A čím jsem starší, tím víc je mi jedno, kdo si o mně co říká.

Je nějaká píseň, kterou hrajete od sedmdesátých let pravidelně do dneška?

Asi ne. Jsou okamžiky, životní období, příležitosti v roce, kdy se k písním vracíme. Ale že bychom nějakou vůbec neopustili a hráli kontinuálně? Myslím, že ne. Hodně dlouho hrajeme Lásko, milá lásko. Ale tu jsem napsal na album O slunovratu s básněmi Jana Skácela, které vyšlo v roce 1999.

Ohraje se vám píseň za dvacet let?

Může se ohrát, ale to je věcí zážitkové hygieny. Když vás něco začne nudit, musíte to odložit, odpočinout si. A pak přijde situace s novým kontextem doby a píseň má nový život. Modlitba za vodu vznikla na geniální Skácelův text v době, kdy jsem netušil, že přijdou povodně. Hráli jsme ji při nich, hráli jsme ji při příležitostech, kdy voda funguje očistně, při křtech a tak dále. Stejně tak dnes, kdy si naše planeta začíná naříkat na nedostatek vody, nabývá tato píseň na nových konotacích. Ubývá míst, kam chodívala pro vodu má starodávná milá, kde laně tišily žízeň… Ubývá míst. Studánky a studny vysychají. Nechci tím strašit, každý na to má přijít sám, že jsme v průšvihu. Při pohledu na snímky vysychajícího Kaspického moře a velkých řek člověku opravdu zatrne.

Jak se vám zhudebňovaly básně Jana Skácela?

Zhudebňovat Jana Skácela, to je radost. Jeho verše mi evokují obrazy, jako když děláte scénickou hudbu. A podstatná věc – jeho básně jsou moudré a současně jazykově dokonalé. Snad jsem nenašel Skácelovu báseň, kde by jeho neokázalá moudrost chyběla.

Kde hledáte inspiraci pro hudební nápady?

Kdekoli, odkud přijdou. Popisovat tvůrčí proces v podstatě nejde, píseň vás prostě napadne a vy si řeknete – díky za to. Ale proč vás to napadlo tak nebo onak, vlastně nevíte. Skladatel Jaroslav Krček, dlouholetý vedoucí souboru Musica Bohemica, u kterého jsem také studoval kompozici, mi říkal: „Tvůrčí proces má několik fází. Za prvé: musíš mít tvůrčí přetlak, životní potřebu tvořit. Za druhé: musíš si uvědomit a mít jasno, co svým snažením chceš říct – jestli chceš sdělovat nějaké poselství, vyznávat lásku či něco jiného, nebo se chceš strefovat do vkusu lidí a být komerčně úspěšným, možností je bezpočet. Za třetí: člověk své dílo musí vymyslet a promyslet – u větších skladeb formu, celkovou stavbu a strukturu, jak budu hudbu vrstvit v detailech i celcích, u malých písniček třeba sloku, refrén či mezihry. A za čtvrté: musíš to udělat. To je zdánlivě banální, ale můžeš mít nápad, můžeš mít jasno, ovšem když to neuděláš, tak to prostě není.“ A je to svatá pravda. Je to jako s pramenem vody, dokud ho někdo neobjeví, neexistuje. Pokud píseň nenapíšete, tak prostě není.

Píšete špatné písně? Stane se vám, že po chvíli už víte, že se vám píseň nelíbí, ale musíte ji dopsat, abyste měl pokoj a mohl se přesunout k další, třeba lepší?

Určitě. To víte, že ano. Jsme u toho, co říká Bohuslav Martinů: „Povinností skladatele a autora je tvořit, psát každý den. A teprve čas ukáže, co z toho mělo šťastnou hvězdu a co ne.“ Zažil jsem situaci, kdy jsem na něčem pracoval a už v té chvíli a rozpoložení jsem věděl, že je to blbost, kterou bych neměl ani dokončovat. Třeba pro představení Babička v Divadle Husa na provázku chtěl pan režisér Ivo Krobot doplnit ještě jednu píseň. Mě nic nenapadlo, tak jsem vypotil takovou melodii, která mě upřímně štvala, téměř jsem ji při neustálém přehrávání začal nenávidět. A režisér Krobot říká – to je přesně ono! Pak se z ní stala melodie, která zněla vždy, když byla babička, kterou skvěle hrál Jiří Pecha, v rozpacích. A přesně tam seděla. Tak jsem si uvědomil, že píseň, kterou bych býval zahodil, se stala leitmotivem jistých situací. Jindy od začátku cítíte takové mrazení v zádech, kdy je to ono. Ze skladeb, u kterých se mi to stalo, se pak většinou staly ty úspěšné. A někdy vámi vynaložená energie jen čeká na svou příležitost, která přijde třeba za deset let. A občas se píseň, kterou byste nejraději nikam nedával, nečekaně chytne. Univerzální recept na hit není, pokud ho nechcete udělat nějakou počítačovou metodou přes ověřené obraty a postupy. Tak jsem nikdy nepsal, neumím to, a ani bych to nechtěl umět.

Fandíte nějakým novým uskupením, která jste objevil během posledních let?

Musím se přiznat, že těžce nestíhám. Nemám teď favorita, u kterého bych viděl originalitu, jíž bych se obdivoval. Ale samozřejmě jsou zpěváci a autoři, kteří jsou dobří a mají to srovnané v hlavě, ale posledních patnáct let se věnuji spíš vážné hudbě a nestačím vše sledovat. Ani na své písničky nemám čas, ty teď vznikají spíš vzácněji.

Abychom se vrátili zpět k novému albu… Chystáte se dále spolupracovat s Dagmar Peckovou?

Uvažovali jsme o tom. Ale musel by vzniknout úplně nový projekt, což se zatím nestalo, mám teď jiné úkoly. V nejbližší době bych rád dokončil smyčcový kvartet pro Graffovo kvartero z Brna a sólistu Národního divadla v Praze Romana Janála. V příštím roce bych měl realizovat projekt s Filharmonií Bohuslava Martinů ze Zlína. A v roce 2022 mám připravovat pořad pro festival Smetanova Litomyšl, který připomene sté výročí narození Jana Skácela.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307