Jsem rád, že jsem zůstal věrný Brnu

Jef Kratochvil je výraznou brněnskou osobností, která se již stala legendou. Jako fotograf působí v Brně mnoho let a za tu dobu prošel mnoha prostředími. Zakotvil v Městském divadle Brno a nevyměnil ho ani za nabídky emigrovat. Doma prý je nejlépe, i když to nebylo vždy lehké.

jef Kratochvil

Proč se vám vlastně říká Jef a ne Josef?
Vlastně omylem. Pracoval jsem tenkrát pro jedny noviny a tam mi ze jména udělali zkratku. Zalíbilo se mi to a dodnes to používám.

Dostal jste za svoji práci Cenu města Brna, potěšilo vás to?
Určitě. Už proto, že z fotografů ji má, pokud vím, jen Miloš Budík, což byl vždy můj velký vzor. Takže mi lichotí, že jsme teď tak trochu na jedné lodi. A také jsem se zařadil v rodině, má ji i můj starší bratr Jiří jako spisovatel a tatínek má Čestné občanství. Takže je to v naší rodině už třetí brněnská cena.

Jak jste se vlastně k fotografování dostal?
Už jako patnáctiletý kluk. Zůstala nám stará flexareta po tátovi, která mne s ním trochu spojovala. My jsme deset let nevěděli, jestli vůbec žije a ten fotoaparát mi ho připomínal a já se prostřednictvím něho k tátovi hlásil. Nevěděl jsem tehdy o focení nic, ale chytlo mne to. Zůstalo mi to jako velký koníček, i když jsem se pak vyučil soustružníkem.

Ale řemeslo fotografa jste se také musel někde naučit?
Já se nejprve seznámil s reklamní fotografií. V roce 1968, kdy byla situace u nás tolerantnější, jsem mohl o prázdninách navštívit otce v Magdeburku. Ty dva měsíce jsem využil na praxi u americké firmy Kodak-Nagel ve Stuttgartu, kde jsem se jako fotograf naučil to nejdůležitější. Nabídli mi tehdy trvalou smlouvu a studium v Pensylvánii. Jenže tady se zatím změnila politická situace a já nechtěl opakovat otcův osud. Po návratu domů jsem se přihlásil do Oděvů Brno, kde hledali fotografa. Přišel jsem s projektem, postaveným na znalostech z Německa a vyhrál jsem to mezi patnácti dalšími fotografy. Pracoval jsem tam až do roku 1989. Současně jsem spolupracoval s divadlem na Provázku. Bavilo mne to, hrozně jsem chtěl fotografovat divadlo na Provázku, ale tam nebylo místo a v tehdejším Divadle bratří Mrštíků místo bylo. Dnes jsem rád, že jsem zde, tohle divadlo je zázrak.

Fotografujete v Městském divadle Brno, ale váš záběr je daleko větší…
Protože mám rád Brno, tak ho samozřejmě fotím. Spolupracoval jsem také s některými novinami, v Brněnském večerníku vycházel můj seriál, jmenovalo se to „Dech brněnských ateliérů“. To jsem dělal spolu s kunsthistorikem Františkem Bristlem a vlastně jsem si tak doplňoval chybějící teoretické vzdělání, protože na ŠUŘ jsem se nedostal. Pak z toho byla výstava, bylo to neuvěřitelných 200 výtvarníků, od kterých jsem se učil! Někteří mi bohužel unikli, jako třeba Bohumil Matal, ale byla to nádherná práce. Byla z toho velká výstava  v paláci „U šlechtičen“.

Proč jste vlastně zůstal v České republice, když jste měl nabídku zůstat v Německu?
Já jsem doma tady. V cizině jste pořád cizí, nemáte zázemí. Viděl jsem to na otci, že není moc šťastný, když žije v cizině a sám. Vlastně se celou dobu bál, znal lidi i politiku, byl tiskovým mluvčím generála Svobody, prošel Sokolovo, věděl o lidech, které zlikvidovala StB. Pracoval v organizaci, která pomáhala uprchlíkům v roce 1968 a já měl možnost být u toho a vidět, jak byli umisťováni a rozdělováni. Měli sice úžasné podmínky, byli přijímaní jako političtí uprchlíci před komunisty, svět byl pro ně otevřený, ale pak jsem měl možnost vidět i druhou stranu věci, že vlastně doopravdy příliš vítaní nejsou. To mi otevřelo oči.

Přece hodně lidí po emigraci na západě uspělo…
Po létech jsem zvažoval, jestli jsem neudělal hloupost. Když jsem byl v Americe, tak jsem  pochopil, že oni tam moc pracovití nejsou, a že když přijde člověk s chutí do díla, tak má šanci uspět a mě práce vždycky bavila. Mám spolužáka, který tady sotva prolezl základku, emigroval v roce 1968. V Kanadě má velkou firmu se zaměstnanci a daří se mu. Když jsme se setkali, řekl mi, že by měl Brežněvovi z vděčnosti nosit na hrob kytky, protože kdyby tu zůstal, skončil by někde u lopaty. Ale já jsem se vrátil a nelituji toho.

Určitě váš návrat ocenila i StB?
To tedy jo…..oni nás celou rodinu sledovali permanentně, především prvních deset let po tátově emigraci. Jenže my o něm nic nevěděli a on se nehlásil, nechtěl nám přitěžovat. Když jsem se vrátil z Německa, hned si mne předvolali. Věděli, že jsem byl na praxi v Kodaku a představovali si, že mne tam vyučili, jak dělat špionážní fotografie. Jenže já se tam hlavně naučil dělat si archiv negativů, takže dnes mám fotky třeba z Provázku, které jsou unikátní, nikdo jiný je nemá. Dnes je ještě zpětně digitalizuji a zálohuji na discích.

Po revoluci jste měl možnost jet na západ znovu?
Dostal jsem nabídku pracovat na Manhattanu, měl jsem smlouvu na rok a lítal jsem tam každý týden. Ta firma, pro kterou jsem dělal, sídlila ve dvojčatech…..ano, tušíte správně, 11. září 2001 jsem tam byl. Byl tam Country festival a také Věra Martinová, fotili jsme spolu vedle v parku, když to celé začalo. Všechno jsem nafotil. Zažil jsem tam black-out, který nebyl ani za války a noc na Times Square. Byl jsem i v Atlantě, když to bouchlo v parku. Já si napřed myslel, že se tam točí nějaký film! Fotil jsem budovy, zraněný lidi ne, to nemůžu. Navíc jsem ještě fotil analogově a byl závislý na filmu a moc jsem jich neměl. A byl jsem z domu zvyklý šetřit, to v člověku zůstane i v takové mezní situaci.

Chystáte nějakou větší výstavu svých fotografií?
Čas od času mám nějakou nabídku, ale připravit výstavu, to chce čas a já ho moc nemám. Přesto nyní chystám výstavu v kulturním domě v Adamově, protože tam máme velké ctitele našeho divadla a mám pocit, že jsme jim za jejich přízeň trochu dlužni. Ale v Brně je celé Městské divadlo Brno moje jedna velká výstavní síň, copak najdu někde lepší? A také časopis Dokořán je plný mých fotek, divadlo vydává ročenky a je tu také kalendář s mými fotkami. Za rok je to ještě dvanáct plakátů a teď už i velké billboardy, které visí po Brně, takže já nemám potřebu ještě někde vystavovat.

Jak to, že jste byl vždycky zrovna tam, kde se něco dělo?
Nevím, nějak se to přihodilo. Asi je to můj osud, dokumentovat tento svět a to, co se na něm děje. Pořád mne to baví a doufám, že to budu moct dělat, ještě dlouho!

 

Přeji vám hodně sil a zdraví a děkuji za rozhovor.                                      

Karla Hofmannová

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307