LACO GARAJ VS. VÁCLAV KOČÍ

Vitráže, obrazy, sochy, grafika, geometrie. K rozhovoru jsme si pozvali dva umělce úzce spojené s Brnem. Zatímco Laco Garaj vystavuje již od 80. let a nyní dává přednost tvorbě na venkově, Václav Kočí patří k mladší generaci výtvarníků a ateliér má na Kraví hoře. Přidejte se s námi k jejich inspirativnímu rozhovoru nejen o umění.

LACO GARAJ VS. VÁCLAV KOČÍ

LG: Tak o politice mluvit nebudeme, co?

VK: Ne, to se mi nechce. Připravil jsem si na tebe takovou otázku. Já totiž organizuju projekt Open studios, otevřené brněnské ateliéry. Převzal jsem to po Bohuně Olešové.

LG: To znám, toho jsem se zúčastnil.

VK: Vždycky, když o tom s někým mluvím, tak mi říkají – jak se ti daří přemlouvat umělce, aby otevřeli ateliéry? Tak jsem se tě chtěl zeptat, jak to máš ty? Jestli ti to vadí, nebo to máš naopak rád, když za tebou lidi přijdou do ateliéru?

LG: Když jsem bydlel v Brně, tak mi to příjemný nebylo, protože jsem byl hodně mezi lidma a v ateliéru jsem měl taky hodně lidí. Ale jak jsem se přestěhoval na venkov, tak jsem to přivítal. V Brodě nad Dyjí mám teď pronajaté ve škole dvě velké třídy – v jedné mám ateliér a v druhé mám galerii. Tak jsem si řekl, že tam budu vystavovat i další autory. Celkem to funguje, minule jsme měli na vernisáži kolem 50 lidí.

VK: A jak jsi to našel?

LG: Dole v té budově sídlí keramička, která mě pozvala, abych tam udělal výstavu. A já jí řekl, že není kde, protože tam měla všude hlínu. Tak mě poslala podívat se nahoru na ty dvě třídy. Do měsíce jsem je měl pronajatý. Je tam ještě volná místnost, ze které chtějí udělat muzeum Brodu nad Dyjí, s čímž jim chci pomoct.

VK: To je super, tady v Brně je podobný dům na Šujanově náměstí, je to bývalá průmyslovka. Hned vedle Vlněny. Tam jsou obrovský třídy, třeba dvě stě metrů velký, to je neuvěřitelný. Tak je nabízí k pronájmu. Když k tobě přijdou lidi do ateliéru, ukazuješ jim spíš nejnovější věci?

LG: V ateliéru mám většinou věci rozmalovaný. Určitě je ale lepší ukazovat nový malby, než otevírat šuplíky. Do některých z těch šuplíků jsem třeba 20 let nelezl.

VK: Maluješ i obrazy? A jak to máš rozložený mezi vitrážemi a obrazy?

LG: Teď jsem několik měsíců dělal spíš na obrazech do Hodonína, do Galerie výtvarného umění. Tahle výstava pak pojede do galerie Schrott, 6. 6. tam mám vernisáž s oslavou k šedesátinám. Bude tam víno, jídlo, zpěv. Takže vás zvu! Jinak do ateliéru chodím teď jako do práce, malou zavezu do školy, jdu pracovat a ve čtyři ji vyzvedávám. Dělám aktuálně takovou geometrii, spíš od ruky, nemám rád, když je to moc rovný. Jednou jsem ráno seděl, přimaloval jsem k tomu oči a ocásek a vznikl z toho pejsek. Geometrickej.

VK: Já mám hrozně nerad, když v těch svých systémech najednou objevím něco, co se podobá nějaké figuře nebo zvířeti.

LG: Vidíš, to máš opačně!

VK: Fakt to nenávidím. Protože potom to už navždycky vidím a mám pocit, že je to špatně. Jednou jsem dělal takovou velkou instalaci do architektury, a protože to bylo náročný, tak mi s tím pomáhalo spoustu lidí. Jeden z pomocníků odhalil, že je tam hlava psa. Tak jsem mu hned řekl, že to nesmí dál šířit, to by byl průšvih. A já bych to musel přemalovat.

LG: To je v pořádku, každej má jiný cítění. Já se třeba mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem stal zen buddhistou. Meditoval jsem, dokonce jsem si dal předsevzetí, že rok nebudu pít, kouřit, kouřit zelenou, nebudu souložit, budu žít úplně asketicky. A postupně se ta divočina ze mě vytrácela, ke konci už jsem vzal bílý plátno, udělal jsem doprostřed tečku a byl jsem spokojen.

VK: To muselo být zajímavý, když se pak blížilo to datum!

LG: No to bylo, to jsem šel hned do báru, sbalil jsem babu… A hned už ta tečka valila do jiné energie.

VK: A jak často jezdíš do Mikulova? Tam se mi hrozně líbí, že ačkoli je to malý městečko, hrozně pěkně funguje. Třeba Galerie Závodný. Je tam taky hrozná spousta designérů, kteří z Mikulova udělali atrakci nejen pro turisty, ale pozvedli ho i z kulturního hlediska.

LG: Tam jsem každý den. Slyšel jsem, že z hasičky zřejmě budou dělat muzeum současného výtvarného umění. Akcí je všude spousta, kvůli vlastní práci se ale všechny stíhat nedají.

VK: V Brně to máš stejný. Ať už žiješ tady nebo na venkově, nedá se chodit na všechno. To by se člověk zbláznil. Když mluvíme o vlastní práci, ty z těch vitráží děláš i objekty? To by mě nenapadlo, jak jsi na to přišel?

LG: V 80. letech, když jsem dělal plastiku Pamíru v Dušanbe, byl jsem tam tenkrát několik měsíců. Ten prostor už bohužel neexistuje, rozstříleli to, což je škoda. Divil jsem se, že mě tam tenkrát pustili, já moc jezdit nemohl, v roce 1982 nám dokonce zabavili v Dolních Kounicích obrazy. Dlouho jsem je neviděl, ale pak jsem je dostal zpátky. VK: Jaký to je, dostat po dlouhé době obrazy zpátky?

LG: Úžasný. Já takhle jednou dostal zpátky obraz, který si ode mě půjčil na postmodernu Egon Bondy. On totiž umřel a já nevěděl, jak ten obraz vypátrat. Nakonec jsem jel na Divokou Šárku, a tam obraz ležel u nějakýho Chorvata opřený o zeď.

VK: Mně se stala podobná věc rok zpátky. Byli jsme na pár měsíců ve Švédsku s celou rodinou a najednou mi volali kamarádi z Kraváku, kde máme ateliér, že tam leží nějaký velký obraz na chodbě, s mým podpisem. Ale že když se na tu malbu dívali, tak to vůbec nevypadalo jako ode mě. Zjistil jsem, že to je obraz ze začátku studií, z roku 2003, kdy mě můj profesor Kvíčala vzal na sympozium, ze kterého pak obrazy putovaly po celé Evropě. Obraz byl v Antverpách, v Bruselu, v Bratislavě, pak jsem o něm dlouho nevěděl a pak mi najednou po 15 letech přistál na chodbě. Úplně jsem hleděl, jakou to má energii, vracel jsem se zpátky v čase.

LG: Mně jednou ukradli z bytu matrice na linoryty. Pak jsem šel do starožitnictví a tam vidím svůj linoryt v rámečku s cenovkou 3 500 Kč. A na něm podpis Matal 58. Dvě moje ukradený matrice totiž někdo natiskl hrozně mockrát, podepsal je jako Matal 58, 56. A ten linoryty nikdy nedělal. Říkal jsem v tom starožitnictví – Paní, víte, že to je moje grafika? A paní na to – To víte, Matal se prodává líp, pane Garaj. Takže pokud někdo máte linoryt od Matala doma, tak…

VK: Tak máte doma Garaje. Mně se stala podobná věc, tak trochu nehoda, tak trochu moje chyba. Půjčoval jsem někomu svoje obrazy na překližkové desce a oni je vyhodili, protože jim to přišlo jako nějaký vzorky. To jsem hodně prožíval.

LG: Já jsem si teď vzpomněl, že jsem byl v roce 81 zaměstnanej u JZD a nechali mě natírat halu. To byly vlastně vlnitý plechy, který ležely na sobě. Takže jsem schválně vynechával místa a vylezly z toho nádherný obrazy. Předseda se z toho málem zhroutil, prý – Co ty fleky? A já říkám – Jaký fleky, to jsou obrazy! Co ty chystáš teď?

VK: Byl jsem pozvaný Petrou Herotovou na sympozium malé grafiky do Týna nad Vltavou. Udělalo mi to velkou radost, protože jsem grafiku nikdy nedělal. Je to celkem dobrá výzva. Vidím v tom i trochu propojení s mou současnou prací, kde se teď bavím průhlednýma barvama. A jejich různým sčítáním, kterým vznikají zase barvy nové. V Týnu pak bude z děl ze sympozia přes léto výstava.

LG: Já se zúčastnil několika sympozií, hrozně se mi líbilo jedno v Banské Štiavnici, na kopci, na takovým parkovišti. Dovezli nám tam dubový klády každýmu a za týden jsme z toho měli něco vytvořit. Ptali jsme se, proč tak rychle, že sympozia bývají delší, a pořadatel říkal – Keď to urobíme na tri týždne, tak z toho budete 14 dní chlastat a týždeň robiť. Keď to urobíme na týždeň, budete 3 dni chlastat a 4 dni robiť.

VK: A taky to tak bylo?

LG: Samozřejmě.

VK: A co teď chystáš ty?

LG: Právě chystám tu výstavu ve Schrottu, jinak dělám vitráže a na zahradě mám nachystaný klády, takže jak bude hezky, vrhnu se na sochy. Nechci se moc nechat unést trendy, člověk má spoustu nápadů, ale vždycky chci dělat jen to, co mi bude sedět.

VK: Jak dělám ty Otevřené ateliéry, a mám tedy trochu přehled, doporučil bych každému, až bude mít chvilku, ať se jde podívat na práce Ondřeje Homoly, Kataríny Hládekové, Ondřeje Kotrče, Petra Lorence, Petra Kunčíka. To jsou takové moje tipy na lidi kolem mě.

LG: Já úplně tu nejmladší generaci neznám, ale taky se rád podívám na jejich věci. Chci dokonce ve své galerii udělat výstavu s mladýma, tak se můžeme domluvit.

VK: Určitě, rád pomůžu!

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307