LAĎKA BLAŽKOVÁ VS. LÁĎA ZIBURA

Laďka Blažková, tisková mluvčí Ligy vozíčkářů, má se svým kamarádem spisovatelem Láďou Ziburou kromě nekorektního smyslu pro humor společnou i lásku k cestování. Co naopak společného nemají, je Laďčina víra v Boha. A právě tímto tématem načali vzájemný rozhovor plný vzpomínek, pochopení a života vsedě i vestoje.

LAĎKA BLAŽKOVÁ VS. LÁĎA ZIBURA

LZ: Tak co s tím Bohem, slož důkazy, Laďko.

LB: Důkazy? Jeli jsme do Santiaga, před námi nejvyšší bod cesty, O Cebreiro, a holky (byly jsme tam tři, já na vozíku a dvě chodící) říkaly – jak my to dáme? Kdyby mě tam táhly, úplně se zničí a navíc by nás to stálo asi tři dny času. Najednou přijel takový kouzelný dědeček ve velkém autě a říkal: „Holky, co tady děláte? Vždyť to je docela do kopce! Ještě chvilku jděte a já si vás mezi půl třetí a třetí vyzvednu a dovezu vás tam.“ Pět minut po půl třetí přijel a odvezl nás nahoru. A navíc: všichni říkali, že tam 364 dní v roce prší a je mlha. My tam přijely a bylo krásně, slunečno, výhled do krajiny. To je pro mě důkaz Boha. Myslím, že Bůh ti pomáhá tak, že nedělá v tvým životě nějaký extra zázraky, ale posílá ti lidi, kteří ti pomůžou. A to je pro mě síla víry.

LZ: Já jsem věřil dost, že Bůh je, ale nějak mě to opouští v poslední době. Ale je pravda, že se setkávám se spoustou tak neuvěřitelných náhod, až člověk nabude dojmu, že to náhoda není. Víra podle mě není od toho „vědět“, ale právě od toho „věřit“. Věříš, protože chceš. A já bych rád uvěřil v Boha, protože by se mi pak snáz umíralo. Vždycky jsem měl hroznej strach ze smrti a podle mě se věřícím umírá snáz, když věří, že tam mají svého Boha. Já myslím, že po smrti přijde jenom nekonečná temnota a chlad, a to mě trochu děsí.

LB: Protože věří v to, že se vrací domů. Že ta věčnost je prostor, kde máš být a kde máš fungovat. Já mám ráda cestování, tak jsem jednoho svého kamaráda kněze pořád přemlouvala, abychom jeli někam na výlet. A on mi říká: „Ladi, chceš říct tajemství? My jsme každej den na výletě.“ Protože my patříme na věčnost. Víra je laskavost mezi lidmi. Čím víc můžeš být laskavý, tím víc radosti můžeš rozdat, a pak se ti bude dobře umírat.

LZ: Přijde mi, že hodně lidí, kteří sami k víře nemají vztah, to vnímá na základě úplných marginalit. Že Starý zákon berou doslova, což je nesmysl, protože jde o metafory. A uniká jim základní princip víry jako všeobjímající lásky a odpuštění, což jsou dvě strašně krásný věci. Teď jsem zrovna řešil věc ve svým životě, kde se mi odpuštění nedostalo, a uvědomil jsem si, jak je ta velkorysost a schopnost odpouštět hezká. A to všechno víra v lidech probouzí. Na druhou stranu, občas jsem překvapenej, jak spousta lidí, kteří se k víře hlásí, to takhle nevnímají. Teď jsem se bavil s jednou křesťankou a ptal jsem se jí, co je pro ni nejdůležitější hodnota křesťanství. Ona řekla věrnost. Tak jsem se ptal, jestli myslí věrnost jako loajalitu ke svým blízkým nebo k Bohu? A ona myslela partnerskou věrnost. Přijde mi zajímavý, že si každej v různých fázích svého života může z víry vzít to, co je pro něj zrovna důležitý.

LB: Kdyby ses zeptal mě, tak ti řeknu dobro, dobrota mezi lidma. Takové to základní „miluj bližního svého“. V tom je to celé obsažené. Katolíci jsou často upjatí a sebekritičtí. Přitom já si myslím, že křesťani mohou být sebevědomí lidé, kteří ví, proč věří.

LZ: A co v tobě bylo formativní ve vztahu k víře? Dokážeš definovat nějaký momenty?

LB: Velice dobře. Pocházím z Moravan u Kyjova a tam je to věc zvyku. Každou neděli se chodí do kostela, Velikonoce, Vánoce a tak dále. Moje babička byla velmi věřící, ale neuměla to předat. Což jí nejde vyčítat, protože jinak byla skvělá. Říkala třeba: „Modli se ten otčenáš, modli se ten růženec.“ Já nevěděla proč. Moment setkání s Bohem pro mě byl na lodi. Pluli jsme s partou vozíčkářů po Jadranském moři a čtvrtý den plavby kapitán říkal: „Trošku se zhorší počasí.“ Když nám pak rozdali Kinedryl a horolezecké úvazky, kterými nás uvazovali k něčemu pevnému na lodi, zjistila jsem, že tady jde o víc. A v okamžiku, kdy jedna vlna málem převrátila loď, jsem se setkala s Bohem. Říkala jsem si – jestli tohle přežijeme, Bůh je. Byli jsme tam čtyři vozíčkáři a čtyři zdraví. Zdraví se drželi, čeho šlo, my jsme se tam různě váleli po zemi. Borec, co si odmítl vzít Kinedryl, že nebude žrát prášky, se tam v jednom okamžiku poblil…

LZ: Ty ses nepoblila?

LB: Já ne. Já jsem to udržela!

LZ: Mně přijde vlastně milý, že jste měli tenhle zážitek. Pro mě bylo dost zajímavý, když jsme se spolu setkali před šesti lety a povídali jsme si o tom, co už jsem nějak intuitivně vnímal. Jak nesnášíš ten soucit. Že když jsi jela do Santiaga, tak ti cestu trochu otrávila skutečnost, že před tebou lidi poklekali, plakali a tak. To mi hrozně otevřelo oči. A tohle myslím málokdo ví, že nejlepší je dělat jako že nic a úplně ten handicap ignorovat, když se bavím s lidmi, kteří nějaký mají. Asi bych nečekal, že vozíčkář zažije bouři na moři. Čekal bych, že se bude bát sednout na loď. To ale přece není o nic tragičtější, když se na moři poblije vozíčkár, než když se tam poblije člověk, kterej může chodit.

LB: Všichni lidé, kteří nepodlehli sebelítosti, by s tím souhlasili. Ale samozřejmě, jako každý, i vozíčkáři jsou jeden od druhého úplně jiní. Znám i takové, kteří jsou spokojení s tím, že je každý lituje. A myslím, že jsou i lidi, kteří jsou postiženi tím, že jsou postižení. Pořád chtějí nějaké výhody a nevidí, že když něco nezvládnou, není to záležitost handicapu, ale třeba toho, že jsou líní.

LZ: Já třeba dělám spoustu přednášek pro různý skupiny lidí, pro dětskej domov, pro nevidomé jsem dělal přednášku…

LB: Fotografická přednáška pro nevidomé, to je úplně výborný.

LZ: Byli jediní, kterým nevadilo, že to mám rozmazaný. Alespoň ocenili moje audio-knihy, byli první, kdo o ně měl zájem, klub nevidomých v Kroměříži. Občas je vidět, že ten soucit okolí lidi přivede k myšlence, že to postižení je jediný, čím jsou zajímaví. A litovat se ti nepomůže. Na cestách je to stejný, buď můžeš naříkat, že máš puchýře a bolí tě nohy, nebo si z toho můžeš dělat legraci. A dělat si z toho srandu je cesta, jak pokračovat dál.

LB: Má to i druhou stránku. Nedávno mi kamarádka říkala: „My už jsme fakt nemohli, byli jsme vyfluslí! Ale pak jsme si vzpomněli na tebe, že tys to taky zvládla.“

LZ: To je výborný.

LB: Pak ale, třeba na té cestě do Santiaga, jsem se hodně setkala s lidmi porovnávajícími svou kvalitu života s mým. A automaticky ten můj dávají na nižší level. Já jsem na vozíku, nechodím, takže se automaticky musím mít špatně. Je to pro mě úplně nepochopitelná věc. Nechodím, ale to neznamená, že můj život je horší než tvůj, tvůj nebo tvůj.

LZ: Vždyť ty máš pěknej život! Já si na tebe občas vzpomenu a řeknu si – kdybych se tak měl jako Laděnka. Ta si teď sedí v Brně, já tady stojím v narvaným vlaku…

LB: Když jsi mluvil o těch cestách, je něco, co je zase pro tebe fakt opruz? Co musíš překonat?

LZ: Být sám. Já to nesnáším. Podle mě je samota ta nejhorší věc, co tě může potkat. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale podle mě je člověk od přírody nastavenej tak, že potřebuje mít u sebe své blízké. A ta samota nutně vede k osamělosti. Je takový klišé, že být sám neznamená být osamělý, ale podle mě po určitý době znamenat začne. Je lepší vystavit se samotě dobrovolně, to stýskání, který přijde, je hrozně dobrá zpráva, znamená to, že se ti má po kom stýskat. I když nutně nevede ke štěstí, na cestách vlastně nejsem šťastnej. Jsem svobodnej. My dost fetišizujeme štěstí, jako by mělo být cílem našeho počínání. Ale já si to nemyslím. Myslím, že cílem má být konstantní spokojenost, protože štěstí jsou jen prchavý okamžiky. Pocit svobody je pro mě úžasnej, a ten jde zažít jenom o samotě. Je to i dobrá příprava na fázi mého života, kdy třeba sám budu. A zároveň mi to hrozně zlepšuje vztahy s lidma. Jel jsem třeba na kole k Severnímu moři a cesta byla docela otrava. Přijel jsem do Hamburku, kde jsem šel dokostela sv. Jakuba, patrona poutníků, a začal jsem tam najednou oplakávat svýho dědečka, ke kterýmu jsem měl hrozně blízko. Umřel, když mi bylo 11. V té době jsme se museli starat o babičku, co po něm zůstala, tak nebyl čas oplakávat. A po letech, v tom kostele, se to ve mně najednou uvolnilo. Myslím, že kdybych to nepodstoupil, nebude to pro mě uzavřený nikdy a budu v sobě mít nedefinovatelný smutek.

LB: Samotu já mám velmi ráda. Protože o samotě jsem minimum času. Ke všemu, co dělám, totiž někoho potřebuju. Aby mě někdo přivezl z bodu A do bodu B, aby mi někdo pomohl s večeří… Čas, kdy jsem dokonale sama, to je pro mě obrovská vzácnost. Stane se to třeba na dvě hodiny za měsíc. A je to opravdu takový životodárný.

LZ: Musí být náročný, že ti úplně cizí lidé vstupují do života, třeba i v dobré víře, ale ty máš asi problém být na autobusové zastávce a rozjímat…

LB: To jo. Jsou dva druhy lidí. Buď ti, co dělají, že tam nejsi, protože je to pro ně nepříjemné, nebo ti, co mají pocit, že jsou s tebou kamarádi. Začnou ti vykládat, co se jim děje, a jak ví, že já to mám těžký. Já těm lidem chci naslouchat, přijde mi nepatřičné nebo nevychované je poslat pryč.

LZ: A dokážeš z toho vyvodit nějakou obecnou poučku pro člověka, jak se má chovat, když vidí někoho na vozíku na zastávce? Nastoupit ti pomůže řidič, že?

LB: Když tam nemáš asistenta, tak by měl pomoct řidič. Což se děje, ale někdy tak, že vidíš, jak je zpruzený, že musel z vyhřáté kabiny. To ti nepřidá. Pořád tady mluvíme o nějaké integraci, pojďme žít spolu… A pak potkáš řidiče, kterýmu je vrcholně nepříjemný ti pomoct. To si říkáš, že jsi mohl radši zůstat doma.

LZ: To já si u řidičů autobusu říkám taky, oni bývají dost protivní obecně.

LB: Ale k té tvé otázce. Obecná rada je: když máš pocit, že někdo potřebuje pomoc, je nejlepší k němu přijít a zeptat se. Buď řekne, že to zvládne sám, nebo opravdu ocení, že mu pomoct chceš. Nebát se. Každý handicapovaný člověk je na sebe největší odborník. I když jsi ten vozík neměl v životě v ruce, on ti řekne co a jak. Je to jako pomáhat paní s kočárkem.

LZ: Právě jsem se chtěl zeptat, jestli je možný to přirovnat ke kočárku. Ale už asi není vhodný říkat: „Vy jste roztomilá!“ U paní s kočárkem je v pořádku to na dítě dělat, ale v případě vozíčkářů…

LB: To je docela vtipný. Někdo ti třeba pomáhá do bundy, nějaká mladá holka, a povídá: „Ježiši, to se mi bude hodit, až budu mít děti, ukaž, já ti to zapnu!“ Takový degradování dospělýho člověka s handicapem na dítě, to se děje dost často.

LZ: Ale ty se zase nestydíš promluvit. Nakonec, jsi tisková mluvčí Ligy vozíčkářů. Máš hodně práce?

LB: Snažíme se samozřejmě dostávat témata do médií. Teď tady například budeme dělat takový byt, úplně unikátní v tom, že člověk si bude moct zkusit všechny vychytávky, které mu pomůžou, aby fungoval sám. Od výškově nastavitelné kuchyňské linky přes bezbariérové vstupy až po ovládání hlasem. Často se totiž stává, že si o něčem myslíš, že je pro tebe dobré, za těžké prachy si to necháš nainstalovat a až pozdě zjistíš, že to nevyhovuje tvým potřebám.

LZ: Chtěl jsem se tě zeptat na tvou cestu do Tanzánie. Lidé v Africe jsou vyhlášení tím, že jsou bezprostřední a hodně se smějí. Měla jsi pocit, že se k tobě místní lidé chovali výrazně jinak než lidé v Evropě? Nebo jsi zase narážela na bariéry soucitu?

LB: V Tanzánii i v Africe obecně je stereotyp o handicapovaných úplně jiný. Jsou tam na pověstném okraji společnosti a jsou odsouzeni k tomu, aby leželi na ulici a žebrali. A já vystupovala z této role, na kterou byli zvyklí, měla jsem čisté oblečení, mobil. A oni se mnou najednou chtěli odletět do Evropy, že se o mě budou starat. Byla jsem pro ně dvojitá atrakce, bílá a ještě na vozíku.

LZ: Navíc ještě hraješ v divadle, fenomenálně.

LB: Je to tak, hraju v ochotnickém Divadle Járy Pokojského a máme stand-up, který se jmenuje Kriplíci. Je to dost černý humor, nebereme si servítky a je to moc fajn. Dělám i přednášky, které jsou sice třeba o cestování, ale zároveň se lidé dozví, jak je ten život jiný, když cestuješ na vozíku. Myslím, že v tom se můžeme neustále obohacovat.

LZ: Hodně si cením téhle snahy. Myslím, že ne každý je empatický od narození. Já třeba moc nejsem. Ale empatie se podle mě dá naučit právě tím, že se cíleně vystavíš setkání s lidmi z různých vrstev společnosti. Stačí se s nimi bavit.

LB: Část mé práce je i to, že jezdím po základních a středních školách a bavím se tam s dětmi o handicapu. Můžou si zkusit jízdu na vozíku a různý kompenzační pomůcky. Skrze tenhle zážitek se dostanou do toho tématu úplně jinak. Je důležitý, aby se z generace, která je teď ve školách, stávali lidé s otevřenýma očima. A až budou architekti, budou vědět, že musí udělat širší dveře a tak dále. Taky se mi teď splnil dětský sen. Hraju princeznu v našem představení Nevídáno, neslýcháno. Jeden zdravý princ chce jít do světa, ale rodiče ho pustí jen v případě, že vezme své tři postižené sestry. Jedna je na vozíku, druhá je nevidomá a třetí neslyšící. Děti díky tomu příběhu fandí princeznám a uvědomí si, že každý handicap má i něco do sebe.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307