MARTIN DVOŘÁK VS. MARTIN SVOBODNÍK

Dva Martinové, dva tanečníci, pro oba byla před dvaceti lety výchozím bodem Taneční konzervatoř Brno. Kudy se dál ubíraly jejich taneční kroky? O tom si pro KAM povídali jednoho letního odpoledne na nádvoří Místodržitelského paláce.

MARTIN DVOŘÁK VS. MARTIN SVOBODNÍK

 

MARTIN DVOŘÁK -  tanečník, choreograf, režisér a pedagog. Narodil se v Brně, kde rovněž vystudoval Taneční konzervatoř Brno. Již během studia byl angažován v Baletu Národního divadla v Brně, krátce působil v Laterně magice v Praze a Pražském komorním baletu (Baletu Praha). V tomto období byl nominován na Cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Libora Vaculíka. Od roku 2001 žije a převážně tvoří v zahraničí. S českou scénou udržuje kontakt v podobě uměleckého vedení Mezinárodního multižánrového workshop festivalu ProART a stejnojmenného souboru ProART Company, který se zaměřuje na nové choreografické koncepty pro vážnou hudbu, literární předlohy a sociální témata dnešní doby.

MARTIN SVOBODNÍK - sólista Baletu Národního divadla Brno. Pochází z Brna, kde také získal své taneční vzdělání na Taneční konzervatoři Brno a první angažmá v Baletu NdB. V roce 2001 odešel do baletního souboru Opernhaus Halle, kde tančil v baletech Ralfa Rossiho (Giselle, Spící krasavice, Jekyll a Hyde, Labutí jezero). V letech 2003–2010 působil jako sólista, choreograf a asistent v Theatre Altenburg-Gera v německém Durynsku. Od roku 2010 byl sólistou souboru Leipziger Ballett. Je držitelem Divadelního ocenění a ceny publika za rok 2007 a 2009 (Německo).

MD: Ahoj Martine, rád tě zase vidím. Už je to dlouho, co jsme se vídali na konzervatoři, já jsem končil v roce 1997, ty tuším o dva roky později. Mohli bychom začít tím, co se dělo, když jsme dostali maturitní vysvědčení.

MS: Ty jo, já jsem šel rovnou do Pegasu… Ale ne, já jsem byl rozhodnutý už na škole, že chci dělat klasický balet, k tomu jsem směřoval.

MD: U mě po škole nastalo rozhodování, kterým směrem se v tanci vydám. V tom mi trochu napomohlo zranění kolene – to vlastně iniciovalo úvahu, že klasický balet dělat nechci, že se chci zajímat víc o obsah, o taneční sdělení než o formu – a ta v klasickém baletu převažuje. I když jsem se pak klasice mohl věnovat i přes to zranění, rozhodl jsem se pro moderní a současný tanec.

MS: Já jsem se postupně k moderně taky dostal, ale nebylo to jasné a rychlé rozhodnutí jako u tebe. Po škole jsem dělal klasický balet, po dvou letech jsem odešel do Německa a tam byla moderna úplně jinde než u nás a úplně jinde, než nám říkali na škole. Tehdy jsem si začal uvědomovat, že moderně bych se chtěl věnovat. Nicméně průprava z konzervatoře, kde se skutečně dřela hlavně klasika, mi pak pomohla líp tančit modernu. Kolegové, kteří tuhle průpravu neměli, se s tím dost rvali.

MD: Na konzervatoři jsme byli vedení k tomu, že budeme dělat klasický balet, moderna tady byla úplně v plenkách. Dneska už se i v kamenných divadlech dělá moderna – řekl bych tak z šedesáti procent klasika, ze čtyřiceti moderna. Je to tak?

MS: Ano, to obecně platí, v brněnském baletním souboru tančíme modernu i klasiku. Dřív to tak nebylo – za komunistů byla moderna úplně nemyslitelná, pak se občas dělaly klasické tituly jen jakoby maličko moderněji, ale nikdo ani nepomyslel na to uvést nějakou soudobou choreografii ze západu. Aktuálně už je to výrazně lepší, dneska se soubory bez moderny neobejdou. Ale stejně mám dojem, že by to mohlo jít ještě dál, víc prostoru by si určitě zasloužili současní čeští choreografové.

MD: V tomhle vidím i nedostatek brněnského souboru – z velké části se jen přebírají známé choreografie. Nemají prostor choreografové, kteří by tvořili něco nového přímo pro ten soubor.

MS: U těch velkých scén to má své opodstatnění, divadla se bojí, že na nezná- mou věc nepřijde publikum, proto radši uvádějí jen ověřená jména. Lidi to znají, divadlo se naplní a skončí se s tím, že publiku to takhle stačí.

MD: To je to komerční hledisko, to je pravda. V Česku se pak ale nevychovávají choreografové, kteří bohužel nemají prostor ani na nezávislé scéně. V cizině funguje systém rezidencí, kdy určitá divadla jsou dotovaná, aby nabízela prostory mladým tvůrcům. Ti tam přicházejí tvořit a realizovat své projekty, aniž by museli platit drahý nájem. Ty drahé nájmy jsou obrovskou překážkou i tady. Pokud chci v Brně uvést své projekty, obvykle narazím na nájmy v několika desítkách tisíc – to je třeba sedmina naší celoroční dotace, která by padla za jeden večer.

MS: Pokud chce člověk experimentovat a předvést něco nového, nelze pořád myslet na to, že zároveň musí vyprodat divadlo. Pak ty komerční důvody nutí tvůrce ke kompromisům – můžu to udělat doma na koleni v garáži a předvést to pár přátelům, nebo budu mít prostor v divadle, pak tam ale musím propašovat nějaké populární taháky.

MD: Ale i v té pomyslné garáži mohou vznikat skvělé věci – já už se v podstatě zaměřuji na site specific projekty, které uvádíme v galeriích, kavárnách, polorozpadlých budovách, bývalých fabrikách, kde se neplatí tak vysoké nájmy.

MS: Je to tak. Když jsem se podílel na projektech s Adamem Sojkou, tančili jsme třeba ve skladišti Malá Amerika nebo v loděnici na přehradě. Teď ale vlastně přiznáváme, že tyhle zvláštní prostory si vybíráme ne kvůli jejich atmosféře, ale protože se tam neplatí nájem: Chtěl jsem sice být v Janáčkově, ale skončil jsem v Mosilaně.

MD: Ale jo, proč to nepřiznat! Na druhou stranu já ty nové prostory objevuju opravdu rád – hodně rád tančím ve vile Tugendhat, Moravská galerie je taky skvělá a mají opravdu vstřícný přístup, jsem zvědavý, co se bude dít v Industře nebo v bývalé káznici na Cejlu, tam byl náznak, že by tohle mohl být ten prostor otevřený pro novou tvorbu. Mě by taky lákaly kasematy na Špilberku, tam jsem ještě nic nerealizoval.

MS: To jsou taková specifická místa, hodně spjatá s Brnem a jeho historií. Ty ses věnoval Brnu i v námětech pro své projekty, pokračuješ v tom?

MD: Je to tak – měl jsem představení s hudbou Vítězslavy Kaprálové, to bylo motivované výročím jejího narození; a taky projekt inspirovaný tvorbou básníka Ivana Blatného, to vzniklo v době, kdy vyšla kniha Martina Reinera o Ivanu Blatném, ta mě velmi oslovila. Nijak aktivně brněnská témata nevyhledávám, ono to v určitý čas přichází samo. Ale myslím si, že by kamenná divadla i nezávislá scéna měla reagovat na brněnské rodáky, podle mě je to dramaturgicky správně.

MS: Brněnská činohra se těmto tématům věnuje často – aktuálně mě napadá třeba Drazí v Chomutově o Jiřím Bulisovi nebo Vitka v Huse na provázku. Činohra nebo dokumentární film jsou pro životopisná témata vhodné, baletem by se o tom vyprávělo mnohem obtížněji. Ty v Brně vystupuješ poměrně často, ale trvale žiješ ve Vídni – jak to teď aktuálně máš?

MD: Mám rodinu ve Vídni a tam i pracuji, momentálně mě čeká angažmá v opeře, jedná se o takovou polotaneční, poločinoherní roli v angličtině, což je pro mě novinka. V zahraniční pracuju sám za sebe jako interpret. Zároveň se už patnáct let realizuju v Česku na nezávislé scéně – tady mě aktuálně čeká projekt se zpěvačkou Radůzou v pražském Fóru Karlín, do konce roku několik představení ve vile Tugendhat, na příští rok budu připravovat projekt o Emě Destinnové. Pracuji v zahraničí i v Česku, ale osobní život mám ve Vídni. Ty máš taky dlouhodobou zkušenost z Německa – co tě vlastně přimělo vrátit se natrvalo do Brna?

MS: Tančil jsem v Německu dvanáct let a je pravda, že se mi zpátky moc nechtělo. To tvůrčí prostředí, moderní přístup, nové choreografie – to mě tehdy nadchlo. Pro návrat jsem se rozhodl z rodinných důvodů. Ale dneska už je jedno, jestli žiješ v Lipsku nebo o pět set kilometrů dál – nezdá se mi, že by ta vzdálenost vytvářela nějakou bariéru. Krásný příklad byl hned poté, co jsem z Německa přesídlil do Česka. Dva měsíce na to jsme totiž odjeli hostovat do Německa a soubor z Lipska zase o něco později přijel hostovat do Brna. Ta taneční komunita napříč Evropou je hrozně široká, když přijedu do Prahy, kde se každý večer odehrává nějaké baletní představení, tvoří tam nezávislé soubory – ani nevím, jestli jsem v Praze nebo v Berlíně či jiné metropoli. Jednoduše jediný rozdíl je, kde žiješ ten osobní život. Já jsem se rozhodl pro Brno.

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307