Martin Glaser: v Brně se dělá divadlo na evropské úrovni

Národní divadlo Brno letos zahájilo novou sezónu netradičně již v srpnu. S jeho ředitelem Martinem Glaserem jsme si povídali nejen o odložených premiérách a festivalu Janáček Brno 2020, ale i o Milanu Kunderovi, skloubení ředitelské a režisérské pozice a atmosféře v brněnské kultuře.

Martin Glaser

Jak se těšíte na další sezónu?

Těším se moc. Myslím, že naše společnost se potřebuje vrátit k normálnímu životu, potřebujeme se přestat bát být spolu. A kultura k tomu patří. Máme za sebou 14 dní hraní a k mé velké radosti se zdá, že lidem divadlo chybělo. Na představeních máme plno. Navzdory tomu, že není příliš „normální“ chodit v létě do kamenného divadla.

Když jste zvyklí přicházet s publikem do kontaktu téměř dennodenně a najednou se objeví tak dlouhá pauza, dokážu si představit, že jde o šťastné znovushledání.

Museli jsme si přenastavit věci v hlavě. Čtyři měsíce jsme nehráli, připravovali jsme inscenace na sklad a věděli jsme, že zkoušíme něco, co divákům ukážeme za velmi dlouhou dobu. Proces zkoušení je v něčem podobný tréninku sportovce na olympiádu. Formu ladíte k vrcholu, v posledním týdnu se vybičujete k maximálnímu výkonu a vše pak vyvrcholí na premiéře. V této situaci jsme finální týden dřeli stejně, ale věděli jsme, že premiéra nebude. A tak jako se situace měnila na jaře, mění se i teď, stále nevíme dne ani hodiny. Což je pro velké divadlo devastující.

Na jaké premiéry byste naše čtenáře rád pozval?

Bude jich teď hodně. Celou jarní nálož jsme přesunuli na podzim. Nejočekávanější premiérou září i jedním z nejočekávanějších divadelních projektů této sezóny je určitě Osud na festivalu Janáček Brno. Jsem rád, že i přes všechny peripetie začal tým režiséra Carsena zkoušet, inscenace se vyrábí a zahájí festival. Festival, který nám, jak věřím, nakonec udělá radost, i když nebude kompletně podle našich plánů. Činohra má premiéry dokonce čtyři. Mojí srdcovou záležitostí je Velmi, velmi, velmi temný příběh Martina McDonagha, jehož znají diváci i díky jeho působení ve filmu. Jde o jednoho z nejzajímavějších současných dramatiků, na jeho novinky se čeká s velkým napětím.

A novinkou je i tato hra.

Velmi, velmi, velmi temný příběh jsme viděli loni v Londýně, těsně po premiéře. Je skvělé, že se pod vedením nového šéfa činohry do Brna dostávají čerstvá díla světové dramatiky tak brzy. Je to nesmírně vtipná a, jak název napovídá, temná záležitost, která velmi potěší milovníky černého humoru. V Mahenově divadle se určitě všichni těší na Slaměný klobouk v inscenaci režiséra Martina Čičváka, jenž náš soubor vždycky dovedl k silným a zajímavým hereckým výkonům. Je to titul, který i v téhle době udělá lidem radost – což bude jedním z velkých úkolů divadla, nabíjet diváky pozitivní energií. Protože zatímco nás politici a epidemiologové stále straší a zvyšují stres, my chceme přinášet krásu, radost a smích.

Zaujala mě podzimní premiéra Majitelů klíčů, hry Milana Kundery z roku 1962. Jak se vám podařilo dostat ji do repertoáru?

To je příběh dlouhý několik let. Majitelé klíčů jsou jednou z nejlepších her, která vznikla ve zlatých šedesátých letech, tenkrát se hrála v desítkách inscenací nejen v tehdejším Československu, ale po celé Evropě. Nicméně Milan Kundera, který má na své dílo obrovské nároky, z jeho korpusu vyňal kromě poezie také velkou část své dramatické práce. Půl století tedy Majitele klíčů nedovolil nikomu inscenovat. Mluvilo se o nich jako o jedné z nejlepších českých her 20. století, kterou nikdy nikdo neuvidí na jevišti, Kundera byl neoblomný. Když přišel nový šéf činohry, rozhodli jsme se soustředit v jedné linii na posilování kánonu české dramatické literatury. Při povídání došla řeč i na Majitele klíčů. A protože šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík má k našemu divadlu velmi blízko, zprostředkoval nám kontakt s manželi Kunderovými, se kterými jsem se následně setkal v Paříží.

Jaké bylo toto setkání?

Byl to zvláštní zážitek, přesvědčovat autora o tom, že napsal skvělou hru a aby dovolil její návrat zpátky na česká jeviště. Vyslechl si mé argumenty a považoval je za zajímavé, ale když už hru jednou zakázal, měl pocit, že to musí dodržet. Následovala řada dopisů, vzkazů, a přiznám se, že jsem s úspěchem moc nepočítal. O to větší bylo překvapení, když mi loni na Štěpána přišla zpráva od paní Kunderové – Heuréka, Martine, můžete. Souvisí to asi i s rozhodnutím Milana Kundery zpřístupnit českému čtenáři jeho francouzsky psané romány. Také věnoval Moravské zemské knihovně svoji soukromou knihovnu. Jde svým způsobem o návrat jednoho z nejvýznamnějších brněnských rodáků a je skvělé, že obnovená premiéra se bude konat právě tady, v Mahenově divadle.

Cítíte se být více režisérem, nebo ředitelem divadla? Jak byste se představil někomu, kdo vás nezná?

Kdybych s ním mohl mluvit česky, řekl bych, že jsem principál. V tom by bylo zakódováno, že jsem jak ředitel, tak režisér. Je pro mě nesmírně důležité, abych v divadle, které řídím, mohl i režírovat, pokud je o to ze strany uměleckého vedení zájem. Což naštěstí je. Díky tomu vidím, kde to funguje, jsem s lidmi v divadle v těsnějším kontaktu. Pro mě jako pro ředitele jsou důležité dvě věci. Jednak aby se tu lidem dobře pracovalo. A pak aby tu diváci byli šťastní. Jsou to spojené nádoby – kde se špatně pracuje, nemůže vzniknout dobré divadlo. A to, jaká atmosféra panuje v souborech a v zákulisí, těžko poznáte z kanceláře, s těmi lidmi musíte být. Ve všech souborech teď vnímám tvůrčí, pozitivní náladu, věří svým šéfům i tomu, že divadlo jde dobrým směrem. Dostávají spoustu důkazů, ať už to jsou ceny, pozvání na festivaly, zájezdy do zahraničí nebo zvyšování návštěvnosti. Divadlo není fabrika, nemůžete všechno přepočítávat na čísla a grafy, je to chemie mezi lidmi. A jde o určitý unikát středoevropského prostoru, že šéfové divadel se na jejich profilu podílí i jako tvůrci. Na západě jsou exekutivní a umělecké funkce více odděleny.

Režírujete jak činohru, tak operu a balet. Je v tom pro vás jako pro režiséra rozdíl?

Kolegové v opeře to asi neuslyší rádi, ale není. Dělám divadlo, mám nějaké výrazové prostředky, někdy je to text, někdy je to hudba… Vycházím z díla, vybírám si látky, které pokládám za silné a smysluplné, nemám tedy potřebu je celé překopávat. V dialogu s vedením opery se snažím dojít k titulům se výraznou dramatickou linkou, které jsou podle mě schopné oslovit dnešní publikum. Pak chci ve spolupráci s celým týmem diváky zasáhnout po emocionální a intelektuální stránce co nejsilněji. Přeskakovat mezi jednotlivými žánry je pro mě zajímavé. Pokaždé si objevím něco nového a baví mne přenášet to z opery do činohry a zase zpět.

Máte nějaký zatím nerealizovaný režisérský sen? Inscenaci, kterou máte v hlavě, ale zatím nepřišla ta správná chvíle?

Mám pár věcí, které by mě bavily, a jsem rád, že má vnitřní knihovna začíná čím dál víc rezonovat se souborem. Nejsilnější pro mě je, když jsou hry, po kterých toužím, spojeny s herci, kteří v tu chvíli v divadle působí. Činoherní soubor rozkvétá, přichází tam zajímaví a inspirativní lidé a pod vedením Milana Šotka mají našlápnuto k velkým věcem.

V září začíná festival Janáček Brno, který v loňském roce vyhrál The International Opera Awards. Je toto ocenění motivací k udržení, případně zvedání úrovně festivalu?

Určitě. Pro nás je to obrovská radost. Když jsme do Londýna jeli, nevěřili jsme, že bychom si tu cenu mohli odvézt, brali jsme jako obrovskou poctu už jen to, že budeme stát na bedně a že se o našem festivalu bude více vědět. Jedná se o velkou pomoc do budoucna. Operní svět je v určitém smyslu pyšný a záleží mu na značkách. Když někdo řekne, že zpíval v Covent Garden, v Metropolitní opeře nebo že jel na festival do Salzburgu či do Bayreuthu, něco to znamená. A my jsme najednou dostali náš janáčkovský festival do rodiny těchto akcí. Což je výhoda při vyjednávání se zahraničními partnery i s lidmi, kteří rozhodují o ekonomických parametrech akce. Máme teď šanci s každým ročníkem dokazovat, že naše vítězství nebyla náhoda, ale součást promyšlené cesty.

V čem je letošní ročník speciální?

Pro Brno se podařilo získat jednoho z nejlepších operních režisérů současnosti. Když se podíváte do životopisu Roberta Carsena, jsou tam režie na těch největších světových jevištích. Že udělá novou inscenaci přímo pro náš festival a pro náš operní soubor, je výjimečná událost, která se v české kultuře děje málo.

Je na festivalu nějaká aktuální situací vynucená změna, která jej obohatila?

Je jich několik. Například premiéra Řeckých pašijí v režii Jiřího Heřmana, kterou jsme měli nachystanou na předvelikonoční čas. Skvělá příležitost vidět hvězdného světového tvůrce (Robert Carsen) a vedle něj špičku naší domácí opery. Jsem si jistý, že vedle světové hvězdy Jiří Heřman obstojí. Nemusíme mít žádný provinční mindrák, v Brně se v současnosti dělá divadlo na evropské úrovni.

Jsou nějaké další novinky, na které se fanoušci Národního divadla Brno mohou v této sezóně těšit?

Na září chystáme speciální akci v Redutě. Nabídli jsme divákům, aby si za jednu korunu rezervovali místo do divadla a teprve po konci představení se rozhodli, kolik za něj zaplatí. Hlavní motto kampaně „Kultura má cenu“ dostalo kvůli koronavirové krizi dráždivě dvojsmyslný obsah a bude to pro nás velká zpětná vazba.

Národní divadlo v posledních letechnastoupilo  úspěšnou cestu za zvýšením návštěvnosti i povědomí o brněnském divadle u nás i v zahraničí. Kam se může ubírat v letech následujících?

Chtěli bychom kvalitu ještě zvyšovat. Mrzí mě, že pořád musím mluvit o penězích, ale velmi s tím souvisí, kultura má opravdu svoji cenu i ve smyslu pořizovacích nákladů. A my jsme v kontextu Evropy pořád chudí příbuzní. Špičkoví tvůrci, které bychom do Brna uměli dostávat, zkrátka něco stojí. Důležité pro mě také je mít v divadle tři sehrané, semknuté soubory, které dají celému dění smysl. Samozřejmě, mohli a měli bychom i dále budovat, Národní divadlo Brno by si určitě zasloužilo odpovídající dílny, větší sklady, edukační centrum, jaké mají všechna velká evropská divadla.

Když pomineme práci, kam v Brně rád chodíte za kulturou?

S velkým zaujetím sleduji, co se děje v Centru experimentálního divadla pod vedením Mirka Oščatky. Zaujal mě program Filharmonie Brno na příští sezónu, vyhlédl jsem si čtyři koncerty a doufám, že budu mít čas na ně jít. V Brně se děje tolik věcí, že kdyby měl člověk čas, mohl by někde být každý večer v týdnu. Co mě těší, je i velmi živá gastroscéna, baví mě objevovat, co se na ní děje.

Je něco, v čem by si evropské metropole měly z Brna vzít příklad?

Jednoznačně je to fakt, že Brno investuje do své kultury 10 % svého rozpočtu, to je v Evropě ojedinělé. Bylo by skvělé, kdyby se to povedlo zachovat, kultura zvyšuje kvalitu života v tomto městě a ve chvíli, kdy je její nabídka takto široká, koncentrují se tu kreativní lidé. A ti na sebe nabalují zase další kreativní lidi, dávají městu identitu. A fakt, že s Brnem je spojován odkaz Leoše Janáčka a Milana Kundery, je něco výjimečného. Pokud si město chce budovat nezaměnitelnou značku, mělo by to dělat právě přes kulturu, a to nejen uctíváním díla těchto nezpochybnitelných velikánů, ale i vytvářením prostoru, aby tu mohl vyrůst třeba další Janáček nebo Kundera.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307