Martin Reiner: Bronx je lokalita s nevyužitým potenciálem

Básník, prozaik, nakladatel, uplynulé dva roky i komunální politik. Při rozhovoru s Martinem Reinerem jsme se dostali od projektů ve veřejném prostoru k literatuře a zase zpátky, přitom jsme však zůstali v jedné čtvrti – brněnském Bronxu. Druhou část našeho povídání, o Ivanu Blatném i nakladatelské práci, naleznete na webu www.planetabrno.cz.

Martin Reiner: Bronx je lokalita s nevyužitým potenciálem

„Na otázky dotěrné nutno odpovídat zpříma,“ píšete v úvodu básnické sbírky Tání chůze. Je pro vás přímost v lidské komunikaci důležitá?

Mému naturelu velmi vyhovuje. Je mi vlastní a je pro mě nejjednodušším způsobem komunikace. Vzhledem k tomu, že jsem poměrně asertivní, jsem však schopen komunikovat v řadě různých levelů. Mám za to, že komunikace by měla vést lidi ke společně stanovenému cíli. Ale připouštím, že mám rád vzácné situace, kterým mě vystavuje třeba Honza Hošek nebo Jana Klusáková. Což jsou lidé, kteří jsou naprosto nelítostní a nekompromisní a aniž vás znají, tak do vás od první vteřiny jedou, jako kdyby vás chtěli úplně rozšmelcovat. Když si to uvědomím, velmi se uvolním, protože vím, že nemusím nasazovat žádné filtry a můžu to rozbalit naplno. Takže přímost mám rád.

Jak se to slučuje s působením v politice?

Nechci opakovat vypráskané fráze, které tu byly od začátku 90. let, jako „nepolitická politika“. Pak pan Babiš taky nebyl politik… Ale rozumím, co tím lidé chtějí říct. Že na ně nemáte uplatňovat ustálená a často ne úplně přesná měřítka, totiž politik = něco negativního. Za sebe můžu říct, že pro mě vstup do politiky nebyl něco zvlášť nového. Ve veřejném prostoru jsem se vždycky angažoval a teď se v něm jen angažuju trochu víc. A vzhledem k tomu, že působím jako opoziční zastupitel na Brně-střed, nedisponuji žádnou reálnou mocí. Působení v politice mě zatím příliš neodvedlo od toho, co jsem dělal dvacet nebo třicet let předtím. Až budu jednoho dne náměstek na velké radnici a budu mít skutečně v rukou politickou moc, pak se můžeme bavit o tom, jak s tím zacházím, jak to zvládám, ale ta situace ještě nenastala. Martin Reiner, básník, prozaik a nakladatel, se narodil 1. 8. 1964 v Brně, část svého dětství prožil v Janovicích nad Úhlavou. Šest let strávil na vojenských školách a osm měsíců ve vězení. Po listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a redaktorem politicko-kulturní revue Proglas, stipendistou ČLF, tiskovým mluvčím na MK ČR, šéfredaktorem nakladatelství Lidová demokracie-Petrov. Od podzimu 1992 do podzimu 2005 byl majitelem nakladatelství Petrov, od roku 2006 majitelem nakladatelství Druhé město. V roce 2018 se dostal do zastupitelstva městské části Brno-střed.

Nedávno se výrazně pohnul jeden z vašich projektů, Dokumentační centrum holokaustu na Moravě (město schválilo 12. 5., tedy den před rozhovorem, memorandum o spolupráci na projektu a vyčlenilo mu pozemky). Nápad vzešel přímo od vás?

Zažehávačem byl v tomto případě historik Michal Konečný. Poté, co jsem se dostal v roce 2018 do zastupitelstva, jsem mu říkal, že chci dát literaturu na čtyři roky k ledu a věnovat se projektům veřejným. A vzhledem k tomu, že jsem předtím měl devět let pracovní byt na Körnerově a v té době už jsem bydlel na Bratislavské, chtěl jsem se věnovat Bronxu. Je to lokalita velmi specifická, s velkým, podle mě nevyužitým potenciálem. Jedna z věcí, o které jsme se bavili, byly povídky na téma soudniček z konce 19. století. Knížka vyšla před několika měsíci pod názvem Krvavý Bronx. Druhým nápadem, tentokrát mým, byla Městská galerie – malování velkoplošných obrazů na štíty domů v Bronxu. A něco jako Dokumentační centrum holokaustu bylo dalším z témat.

Jak jde toto téma dohromady s Bronxem?

Za protektorátu sem místní samospráva a Němci sestěhovávali Židy, které vyhodili z jejich bytů a vil. Do nich zase stěhovali německé důstojníky. Za války tu byly třeba dvě tři rodiny v jednom malém pavlačáku. Od listopadu '41 do června '42 odsud odjelo třináct transportů, seřadiště bývalo na Merhautově. A Michal přišel s nápadem dokumentačního centra, kde by se tyto věci, dosud velmi vágně podchycené, opravdu zaznamenaly. Já byl zrovna na začátku nové cesty, zvažoval jsem, do čeho chci dát energii a do čeho ne, a tato myšlenka mi přišla velmi zajímavá. Michal tedy hrál roli básníka, který zažehne jiskru, já jsem tu v roli inspirovaného úředníka. Po patnácti měsících se nám teď podařilo završit první etapu podepsáním memoranda o spolupráci s městem. Což je důležité ze dvou důvodů. Jednak nám město přislíbilo konkrétní pozemek a jednak pro každé jednání s kýmkoli dalším už máme v ruce papír, že za námi město stojí.

Jaké funkce má centrum plnit?

Předpokládám, že by tam mělo být muzeum, které by co do významu mělo zabrat polovinu centra. I když v názvu je „Dokumentační centrum holokaustu“, chceme zmapovat kompletní historii židovské přítomnosti na Moravě až do 13. století. Muzeum bude moderní, interaktivní, budou tam filmy, zvukové záznamy, z velké části půjde o výstavu virtuální. Klasická muzea s vitrínami a dlouhými texty, to už dnes nefunguje. A my chceme oslovit i mladé lidi a děti. Mám doma sedmnáctiletého kluka a dvanáctiletou holku, podobné věci jsou trochu mimo jejich schopnost vnímání. Ale jsem přesvědčen, že dokážeme vytvořit expozici, která na ně udeří a odejdou z ní otřeseni. Byl jsem ve varšavském muzeu židovské historie, které je co do rozsahu i rozpočtu trojnásobné, jsou tam právě tyto interaktivní prvky a nejste schopen odtud vylézt, aniž byste brečel nebo byl hluboce zasažen. Centrum by mělo být živým organismem, nechci z něj udělat sarkofág. Bude tam promítací a přednáškový sál, výstavní síň, kavárna, ideálně s vyhlídkou, možná jeden nebo dva byty pro mezinárodní návštěvy… Chci, aby bylo domem, kam budou mít lidé důvod běžně chodit.

U těchto projektů bývá celkem dlouhý čas mezi prvotní myšlenkou a finálním přestřihnutím pásky. V jakém časovém horizontu bychom se centra mohli dočkat?

Mám dva odhady. V optimální situaci, pokud věci budou fungovat, za sedm, osm let. Střízlivější varianta předpokládá, že nastanou nejrůznější potíže, pak by se to mohlo natáhnout na deset až dvanáct. Více snad ne. Zásadní je synergie. Pokud se bude dařit držet Dokumentační centrum holokaustu v podobě nadstranické a nedělat z něj politické téma, je větší šance, že ho dokončíme v příznivém termínu.

Jak to vypadá s Městskou galerií na Cejlu, tam jste v jaké fázi?

Nejdříve jsme odvedli poctivý kus práce, když se nám v listopadu podařilo projekt, torpédovaný Slušnými lidmi a dalšími našimi „oblíbenci“, protlačit a dostali jsme peníze. Teď jsme ve fázi, kdy jsme po třech měsících extrémně klopotného, téměř bezvýsledného jednání s Kanceláří participace rozjeli jednání se starosty obou městských částí. A předpokládám, že než tento rozhovor vyjde, radnice dá projekt do řízení a správy městských částí. A jen díky tomu ho dotáhneme. Je naprostá katastrofa, co všechno se odehrávalo za ty poslední tři měsíce jednání. Asi to ještě sepíšu. Zvažuju jen, jestli to mám dávat ven nebo ne, nechci na ně být zlý. Ale ukázalo se, že tento drobný, malý městský orgán není kompetentní podobnou věc zvládnout.

V čem byl problém?

Je to pro ně první kulturní projekt a ukázalo se, že s tím neumí zacházet. A tím, že mě ho nenechali připravit, ale měli ambici dělat jej sami, neustále jsem jen hasil nové průsery a výmysly. Až jsem ztratil trpělivost. Dvacet špičkových výtvarníků, které jsem všechny oslovil a oni souhlasili, že do projektu půjdou, totiž kromě mnoha dalších zbytečných papírů nutili podepsat čestné prohlášení. Že nemají nedoplatky na sociálním, zdravotním, asi sedm různých bodů. To absolutně nesouviselo s celou záležitostí, od toho jsou tu jiné orgány. A říkal jsem, že pokud čestné prohlášení umělcům pošlou, tak projekt stahuju. Nejdříve tedy slíbili, že ne, a pak ho za mými zády skutečně poslali. A to byla ta mez. Město je v určitých věcech poměrně neohrabané. Nechci Kancelář participace předem podezírat z toho, že to dělají ze zlé vůle. Jen si myslím, že to vůbec neumí. Ale pevně věřím, že na podzim tu první baráky budou namalované.

Plochy už máte pevně vybrané?

Vytipovaly se už loni v létě, schvalovalo to několik odborů, a přiklepli nám pět městských domů. A o osm měsíců později se najednou ukázalo, že nám čtyři ty plochy zase vezmou, například proto, že se bude na vedlejším pozemku stavět. Prostě blázinec.

Zůstaňme na Cejlu, přesuňme se však, paradoxně, k trochu veselejšímu tématu – ke knize Krvavý Bronx. Překvapilo vás, jakými cestami se jednotliví autoři po vybraných novinových zprávách, které tvořily náměty povídek, vydali?

Je poměrně zřetelně vidět rozdíl mezi pražskými autory, pro které je to novinový výstřižek o „nějakém“ místě, ke kterému nemají zvláštní vazbu, a autory, kteří to tady znají. Sepjetí s místem je tam daleko konkrétnější. Potěšilo mě například, že Michal Konečný, který byl z hlediska autorského považován trochu za outsidera, doručil dle mnohých lidí, kteří knihu četli, jednu z top povídek, pokud ne úplně tu nejlepší. To pro mě bylo určité zadostiučinění. Jeho povídka je svou hravostí a humorem mezi většinou tragickými příběhy dost osvěžující… Ondra Hübl má taky velmi zábavný text. Pravda je, že název Krvavý Bronx něco naznačuje. Ale už jazyk samotných zpráv je úžasný, jednotlivé sloupky jsou samy o sobě malá literární díla, to mě na nápadu taky velmi lákalo. Někteří autoři se stylu námětu drželi víc, někteří šli úplně mimo něj.

Má být kniha prostředkem, jak dostat Bronx více do „světel reflektorů“?

Už ke konci roku 2018 jsem si v počítači založil adresář s názvem „Nový Bronx“. Do něj jsem si dělal podadresáře s nápady, jak čtvrť vytáhnout ze škatulky romského ghetta, kam se lidé buď bojí chodit nebo nemají důvod sem zajít. Protože v novém tisíciletí se Bronx hrozně rychle mění. A doby, kdy Romové měli za to, že je jejich územím, a tak jako sami moc nechodili do města, neměli rádi, když se jim někdo cpal sem, jsou pryč. Stěžejní byl pokyn města k prodeji obecních bytů v roce 2008. Výsledkem ale je, že do bytů se stěhovalo hodně mladých lidí, kteří vůči čtvrti neměli předsudky. A přece jen to bylo levnější než jinde. Když vidím, jak majorita pořád vnímá oblast za Kolištěm jako nějakou strašlivou sociální džungli, chci dělat věci, které přimějí lidi dívat se na čtvrť trochu jiným způsobem. Kniha je tedy pokusem o vytváření jiné literární krajiny.

Ať už se bavíme o káznici, která byla tématem našeho květnového vydání, nebo celém Bronxu – nemáte pocit, že nedílnou součástí zdejší atmosféry je určité mrazení v zádech způsobené zatížením z minulosti?

U káznice je obrovská škoda, že se nedotáhl projekt Kreativního centra. Kdyby se otevřelo, možná by to byl ještě silnější důvod k návštěvě Bronxu, než obrazy na zdech. Díky Tripitace, Barvám brněnského Bronxu a TICu místo žije, ale je to přece jen něco trochu jiného, než kdyby přímo uprostřed Bronxu byl ten rozevřený květ. Na zdejší atmosféře se primárně podílí tak trochu jižanský způsob života – v létě se tu žije na ulici. Procestoval jsem toho poměrně dost, a když jste třeba v roce '90 přijel do Paříže, stačilo vypadnout ze širšího centra a byl jste v inspirativním světě. Přesně jako tady. Děti běhají po ulicích, magneťák hraje z okna, každodennost, která mi přijde velmi zajímavá. A když se z ní odečte složka agrese, která skutečně odpadá, jde o z mého pohledu opravdu zábavnou čtvrť. Navíc tu budou úplně nové byty pro vysokoškoláky, mladé rodiny. Myslím, že za deset až patnáct let to tu bude hodně atraktivní.

Jak jsou na tom ostatní čtvrtě, co se týče literární výživnosti? Nedočkáme se časem třeba knihy Tajemný Blekfíld?

O Černých Polích psal třeba Josef Merhaut. Ale to bylo v době, kdy ještě nebyly vilovou čtvrtí a šlo v podstatě o předpolí Cejlu. Přijde mi, že zajímavější kniha by byla třeba o Bohunicích. O specifickém sídlištním životě by se dalo leccos napsat. Ale další tak malebná a barevná čtvrť jako stávající Bronx tu asi není.

Obligátní otázka na závěr. Co chystáte ve Druhém městě nového?

Novou knihu Víta Slívy, do konce června bychom chtěli vydat také soubor povídek Silvy Fischerové, mé velmi oblíbené autorky. V červenci zřejmě vyjde nová sbírka poezie J. A. Pitínského, kterou jsem připravil jako editor. Na začátku září pak vyjde velký knižní rozhovor s Danielou Drtinovou, který dělal Milan Ohnisko. Myslím, že ji představí jako jiného člověka, než známe jen z DVTV. Aktuálně na pultech najdete Krvavý Bronx a Zvuky probouzení, úžasné knihy, které měly vyjít v knižním čtvrtku, ale tři dny předtím zavřeli knihkupectví. Náš účet za COVID-19 je zatím v řádu několika stovek tisíc. Ale nenaříkám, rozhodně jsou na tom jiní lidé hůř než my.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307