Martin Siničák: „Během Saturnina propotím dvě košile.“

S Martinem Siničákem jsme se poprvé potkali 1. července 1999, kdy na Divadelní fakultě JAMU probíhal zápis do prvního ročníku. Jeho spolužáky na činoherním herectví byli např. Jana Plodková, Iva Pazderková, Václav Neužil nebo Jan Hájek. Po škole se mi podařilo režírovat hodně inscenací, v nichž hrál. Nejvíc jich asi bylo v Divadle v 7 a půl (např. Echt Bloody, Podzemníci), další uvádělo Divadlo U stolu (Po zkoušce), HaDivadlo (Věc Makropulos, Ucho) nebo Polárka (Dobrodružství malého vikinga). Když jsem s ním domlouval termín návštěvy kvůli následujícímu rozhovoru, zeptal se: Jedls už někdy šneky? A protože dobře vím, že Martin vaří opravdu výborně, dohodli jsme se, že rozhovor uděláme těsně před dobou oběda.

Martin Siničák: „Během Saturnina propotím dvě košile.“

Docela nedávno bylo celé Brno oblepené plakáty s tebou jako se Saturninem.
Připadáš si jako hvězda?
Ne.

Ani jako malá brněnská hvězda?
Ne.

Neplánuješ se přestěhovat do Prahy? Vlastně všichni tví spolužáci, kteří u divadla zůstali, to udělali.
Ne!

Fajn, to jsem rád, ale nemohl bys odpovídat obsáhleji?
Ano.

Výborně. Začněme tvou poslední rolí, Saturninem v brněnském Národním divadle. Máš s ním nějaké společné vlastnosti?
Asi bych rád měl, ale netroufám si říct, že mám. Asi bych chtěl být jako on, bryskní, pohotový, inteligentně vtipný, důsledný. V knize se píše, že nezúčastněný člověk by jej klidně mohl tipovat na ředitele banky.
To se mi nestává.

Jaký je Saturnin?
Hlavně myslím, že svou práci bere jako poslání. Někdo by řekl, že označení sluha má pejorativní význam, že je to poskok na poníženém postu. Ale Saturnin to bere jako radost a poslání. Myslím, že má velkou schopnost vycítit dobré vlastnosti a skrytý potenciál v člověku a pracovat s ním pro dobro toho objektu. Dneska by se řeklo life coach. Osobní guru.

Co si třeba myslí o svém pánovi, kterého v NDB hraje Dušan Hřebíček? Těch výkladů může být hodně, někdo může toho pána, který v knize nemá jméno, vnímat jako bačkoru.
To jsou obranné mechanismy, které si kolem sebe vystavěl. V jádru je to citlivý, poetický a vtipný člověk, což Saturnin okamžitě detekuje a snaží se ho vymanit z té uzavřenosti a přehnané skromnosti a usedlého života. Ze začátku působí navenek jako suchar, ale Saturnin v něm dokáže probudit jeho vnitřní bohatý život. V inscenaci je scéna, kdy v nemocnici, kde Leovi, jak se ten zaměstnavatel u nás jmenuje, ošetřují pochroumanou šlachu na noze. V ní dostane injekci s anestetikem a v následném záchvatu blouznění se přizná, že by Milouše ztrestal sám, kdyby byl hrdina, že by se o Barboru pral, ale že takový není. S čímž Saturnin nemůže souhlasit, protože vidí, že to v něm je. Takže ho takovými jemnými postrky přinutí žít odvážněji, a tedy kvalitněji.

Kniha Zdeňka Jirotky je hodně populární, stejně tak film a seriál s Oldřichem Víznerem. Předpokládám, že jsi knihu před zkoušením znal a film viděl. Neovlivnilo tě pojetí Oldřicha Víznera? Mně totiž v té době, kdy byl film natočen, připadal téměř přesný vzhledem k mé představě, četl jsem to předtím snad desetkrát…
Samozřejmě máme oba jiné prostředky. Záviděl jsem mu, že se při točení filmu až tak moc nezpotí. Já propotím během představení dvě košile. Ale zase mám víc prostoru, než měl on. Já jsem si nezakazoval nic z toho, co jsem ve filmu viděl. Knihu jsem znal moc dobře dřív, než jsem ten film viděl a představu jsem měl docela jinou. Jediná scéna z filmu, která mi přišla podobná tomu, jak jsem knihu vnímal, je ta, kdy Saturnin rozkládá lehátka, což si vymyslel přímo Vízner, to mu prý nikdo nenarežíroval. Taková elegance při plnění obyčejného úkolu je Saturninovi vlastní. Saturnin je typ člověka, že kdybys ho viděl škrábat brambory, tak užasneš nad tím, jak elegantně se to dá dělat.

Mně by ses možná líbil víc jako potrhlý Milouš. To by tě nelákalo?
Upřímně – ne. Myslím, že už na to nemám věk. Pětatřicetiletý člověk předstírající mutování, to není úplně ono. A hlavně se mi moc líbí, jak to Štěpán Kaminský u nás dělá.

Na druhou stranu, Milouš by klidně mohl být starší, ne? O to by bylo soužití s maminkou bizarnější, strašnější…
Mohl, ale to už by šlo asi dost proti duchu knihy. Samozřejmě by se v celé knížce dalo dnes najít hodně divných věcí, které by příběh interpretovaly a posunuly k dnešní době. Leo by mohl být klidně homosexuál, a proto by byl tak nesmělý ve vztahu k ženám. Ale to už by nebyl Jirotka. A bylo by to divné.

Když se vrátíme dál do minulosti, první velká role v Národním byl Oidipus. Přece jen moc zkušeností s tak velkým jevištěm jsi neměl. Jak ses s tím vyrovnal?
Popravdě, ne moc lehce. Vlastně mě to překvapilo. Nečekal jsem, že to bude takový rozdíl. Samozřejmě jsem předtím párkrát hrál na velkém jevišti, ale nikdy ne tak velkou a veršovanou roli, takže tu techniku jsem až tak neovládal. Což mi dala kritika pořádně pocítit. Vůbec neřešili, co hraju, ale to, že mi tu a tam není rozumět. Na tom ale usilovně pracuju. A už je to, myslím, dobrý.

Jsou jiní i diváci v Mahenově divadle a ve studiových divadlech?
To se asi nedá říct. Diváci jsou pokaždé jiní, nezáleží, v jakém sedí divadle. Dvakrát stejně zahraná věc, funguje pokaždé trošku jinak. Teď jsme naposledy hráli dvakrát za sebou Saturnina, poprvé to bylo trochu rozvezené, malinko nám utíkal rytmus, protože to bylo po dvoutýdenní pauze. Ale diváci se skvěle bavili, takže to vlastně oni zachránili. A následující den už bylo vše precizní, ale přesto se diváci bavili méně, než v prvním případě.

Čím to je?
Dodneška jsem to nepochopil. Asi záleží na tom, jak se vyspí, a co snědli… Ne, vážně: fakt nevím.

Před Národním jsi byl výraznou tváří HaDivadla.
Tam nikdo nebyl výrazná tvář. Nebyli jsme divadlo postavené na výrazných individualitách. Marián Amsler nám hned na začátku oznámil, že chce vybudovat kompaktní soubor, a ne vytvářet individuální celebrity. Což má i vliv na vyrovnanost hereckých výkonů v jednotlivých inscenacích.

Já jsem tě tam režíroval ještě před šéfováním Mariána Amslera. Vzpomeňme třeba na Ucho. Tady před premiérou pár lidí brblalo, proč to dělat, když v tom byla tak skvělá Bohdalová s Brzobohatým, že se jim nemůžete s Petrou Bučkovou rovnat, což se podle mě ukázalo jako nesmyslné tvrzení. Ani v tomhle případě tě neovlivnil film?
Tak tys nám zakázal se na to dívat, ne?

Nedělejme si iluze, že herci vždycky poslechnou…
No dobře, no… Ale divadlo má především jiné výrazové prostředky. A pokud má to téma co říct, pak není důvod adaptaci filmu na jevišti nedělat. Srovnávalo se a vždycky se bude srovnávat, ale není třeba se tím nijak trápit. Já jsem se vždy snažil jít po podstatě té postavy a nenechat se ovlivnit tím, jak to dělal někdo jiný. Už v Sedmapůlce jsme dělali několik inscenací podle filmové předlohy a zpravidla s velkým úspěchem.

V Sedmapůlce jsi byl před HaDivadlem. Jak dlouho vlastně?
Já tvrdím, že sedm a půl roku.

To bylo dost divoké období. Bez peněz, občas bez vlastní scény.
Byla to doba, kdy jsem si představení nazkoušel, naložil scénu, přivezl, postavil,
 odehrál, zase scénu zboural a odvezl do skladu. Sami jsme se starali o kostýmy, o rekvizity, sami se líčili. Což je skvělá
škola, kterou bych doporučil všem začínajícím hercům. Naučí to pečlivosti a základní poctivosti.

A jsi rád, že máš teď plný servis?
Teď mám na každou z těchto činností jednoho až dvacet spolupracovníků, což je pohodlné, ale zvyšuje to riziko selhání lidského faktoru. Je to samozřejmě pohodlnější, ale tenkrát to byla taková partyzánská romantika. Sedmapůlka byla divadlo, kam jsem strašně moc chtěl jít už během JAMU, takže i když to bylo provozně hodně náročné, byla to opravdová radost z práce.

Už se blížíme k začátku tvé kariéry. V roce 1999 jsme nastoupili na JAMU.
Výsledky přijímacích zkoušek mi přišly 1. dubna. A v dopise stálo: Byl jste přijat ke studiu činoherního herectví na rok 1999 až 20 000. Což mě zarazilo, že by byli schopní tak odvážného aprílového kousku. Ale byl to jen překlep.

V půlce třetího ročníku jsi se studiem skončil. Proč?
Oficiálně jsem neudělal státnice z dějin divadla. Ale v tu dobu už jsem měl možnost hrát v divadle, tak se mi je ani dělat nechtělo. Jenže já jsem v podstatě hereckou dochodil a ve čtvrtém ročníku už se hraje v Martě, což je hra na profesionální divadlo. Já nastoupil do opravdu profesionálního divadla, kde se mě ujali starší kolegové jako Jiří Vyorálek, Luboš Veselý a Matěj Růžička, kteří mě naučili víc než celá škola. Nemůžu ale křivdit své ročníkové vedoucí Nice Brettschneiderové, která nás naučila úplné základy jevištního projevu. Přesto – praxe je praxe, takže nelituju.

Na které inscenace ze Sedmapůlky vzpomínáš nejvíc?
Jeden den Ivana Denisoviče jsem měl moc rád. Taky Noru, Sedmou pečeť, ale i Rogera Krowiaka, kterého jsi režíroval. Tam jsem hrál pěkného záporáka.

Měli bychom zmínit i Polárku, asi nejvýraznější byl tvůj Vávra v Maryše, kterou režíroval nynější umělecký šéf činohry NDB Martin Františák.
To ano. A taky Jánošík, kterého dělala Hanka Mikolášková. Tam jsem vždycky jen hostoval, takže to bylo rozšíření obzoru. Ale na ty dopolední časy, kdy se často hraje dvakrát hned po sobě, bych si asi nikdy nezvykl.

Divadlo tě určitě zajímalo už před JAMU. Jak se to projevovalo?
Navštěvoval jsem dramatický kroužek v Centru volného času Lužánky pod vedením Tomáše Doležala. Bylo skvělé, že jsme si mohli dělat texty, které jsme chtěli, třeba Borise Viana nebo i Čechova.

Pojďme si trochu rýpnout. Sleduješ recenze inscenací, ve kterých hraješ?
Tak… Sleduju…

Jaká je podle tebe úroveň divadelní kritiky, zejména té brněnské?
Přesto, že se je snažím číst, přečetl jsem málo opravdových recenzí. Je to většinou popis inscenace, často i s prozrazením pointy. Trošku mi chybí nějaký fundovaný názor, takže se to většinou nedá brát jako zpětná vazba.

Kdo ti tedy poskytuje zpětnou vazbu?
Nejčastěji kamarádi, kteří inscenaci viděli, divadlo mají rádi a nesnaží se přede mnou vypadat chytře, ale normálně řeknou, co si o tom myslí. Nikoho ale nechci hanět. Jistě solidní recenzenti někde jsou nebo se brzy objeví.

Dostal jsi Cenu Thálie pro umělce do 33 let. To bylo v roce 2014. Je to vysoký skleněný pohár. Ještě jsi to nerozbil?
Ne, mám ji ve skříni v krabici.

Nevytahuješ ji?
Ne, proč?

Aby ses mohl pochlubit návštěvám?
Nevím, co ti na to mám říct. Chceš ji vidět?

Díky, nepotřebuju. Herce na jednu stranu lidi obdivují, někdy dokonce až milují, ale taky jsou často označováni za kašpárky, kteří nic neumí a měli by jít dělat pořádnou práci, neboli konečně začít makat. Co na to odpovídáš?
Ono to tak třeba nevypadá, ale je to hodně práce. Zkoušíme a hrajeme i o víkendech a svátcích a jednou tolik času, co práce v divadle, zabere domácí příprava. Radost u toho samozřejmě občas je, ale rozhodně méně, než si lidi mnohdy myslí. Na druhou stranu… Znáš ten vtip? Před nebeskou bránu přijdou doktor, kněz a herec. Svatý Petr je zastaví s otázkou, aby mu nejdřív řekli, co jsou zač a co se na Zemi naučili, pak se uvidí, jestli mohou jít dál. Doktor řekne, že umí zachraňovat lidská těla. Kněz odpoví, že umí zachraňovat lidské duše. A jako poslední promluví herec – já umím… žonglovat… trochu…

Herci a umělci jsou často taky považováni za nezodpovědné alkoholiky. Určitě se ale nedá ani v tomto případě zobecňovat. Vím, že ty patříš k těm, kteří před prací alkohol nepijí. Opravdu si nedovolíš aspoň jednoho panáka?
Ne. Protože bych nevládl vlastním tělem. Třeba vím, že mi nefunguje obličej, tedy funguje jinak, než bych chtěl. Taky to má bezpochyby negativní vliv na soustředěnost a přesnost. Jsem přesvědčen, že každý normální člověk, tedy také každý normální herec pije až po výkonu.

Je čím dál víc slyšet, že naši kulturu a společnost ohrožují uprchlíci, islám, Evropská unie a plno dalších věcí. Co nás podle tebe ohrožuje úplně nejvíc?
Strach. Už Masaryk říkal – pro demokrata je důležité nebát se a nekrást. Připadá mi strašidelné, jak se necháme ovládat strachem z něčeho neznámého, v čemž nás kdejaký ovar utvrzuje. Jak málo lidskosti jsme potom schopni ukázat.

Blížíme se k závěru, takže by mě ještě zajímalo, které místo v Brně máš rád?
Mám rád okolí Zbrojovky, místa kolem řeky. Je to tam strašně krásné. Ta část je naprosto neudržovaná, ale přesto nádherná. Já mám Brno rád obecně. Je to důkaz lidské vynalézavosti, postavit město na bažině.

A co tě čeká v nejbližší budoucnosti?
Petrolejové lampy, kde se zřejmě opět nevyhnu srovnávání, protože hraju postavu, za kterou byl opěvovaný Petr Čepek. Ale my budeme vycházet z knihy Jaroslava Havlíčka, takže půjde určitě o něco jiného, než byl film… Pojďme si dát konečně ty šneky.

Tak jo. Dík za rozhovor a dobrou chuť.

 

Ptal se
Ondřej Elbel

Ročník 1976. Absolvent činoherní režie na JAMU, režisér, dramaturg, autor divadelních
i televizních scénářů a scénáře k připravované komiksové knize Objekt Julek.

Odpovídal
Martin Siničák

Ročník 1980. Brněnský herec, kterého si zatím (ke své škodě) příliš nevšímá televize ani film.
Laureát Ceny Thálie za rok 2013 pro umělce do 33 let.

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307