MILOŠ BUDÍK VS. VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ

MILOŠ BUDÍK Narodil se v roce 1935 v Brně. Studia na FAMU z rodinných důvodů nedokončil. První mezinárodní úspěchy zaznamenal již v 50. letech, v 60. letech založil významnou fotografickou skupinu VOX. Ve svých 25 letech spoluvytvořil s K. O. Hrubým a V. Reichmannem doposud nepřekonanou publikaci „Brno“ s texty J. Skácela a L. Kundery. Věnoval se dokumentární a krajinářské fotografii. Dílo Miloše Budíka patří k tomu nejlepšímu, co bylo v československé fotografii vytvořeno.

VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ Narodil se v roce 1977 v Brně. Fotograf architektury, portrétů osobností a fashion, který pravidelně publikuje v lifestylových časopisech. Fotografii se věnuje přes dvacet let. Je absoloventem Institutu tvůrčí fotografie, ve kterém v letošním roce započal pedagogickou činnost. Za svoji sérii Mladý Janáček získal vítězné ocenění Czech Press Photo 2017 v kategorii lifestyle. Ve volné tvorbě se zabývá portrétními projekty, často s gendrovým přesahem.

MILOŠ BUDÍK VS. VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ

Miloš Budík: Náš rozhovor o práci a fotografii bude zajímavý, protože jsme každý jiná generace. Mně už bylo 80.

Vladimír KIVA Novotný: To ano, mně je 41, takže o polovinu méně.

MB: Když my jsme začínali, tak bylo všechno jinak. Byla padesátá, šedesátá léta a tady v Brně se to hemžilo amatérskými fotografy. Měli jsme svůj amatérský fotografický klub Stazka, kde jsme se každou středu scházeli, a někdy nás tam bylo i kolem padesáti. Poměrně brzy jsme se dozvěděli o mezinárodních soutěžích, tzv. Salónech, a začali jsme tam posílat také své fotky. A to byla velká škola, protože jsme tím pádem získali přehled, co se kde děje. Nejlepší Salóny byly v Evropě, ale i na Novém Zélandu. Vynikající Salón byl v Tokiu a nám se tehdy podařilo, že nám tam ty fotky vystavili. Z 2 840 fotek vystavili pouze 238, takže to byl opravdový úspěch. A z toho úspěchu jsme pak nespali, byli jsme obyčejní mladí kluci. Zajímala nás hlavně fotografie běžného života, život na ulicích, prodej kaprů na náměstí, depo na Velké ceně, všude tam se daly dělat dobré věci. V těch letech jsme ročně obesílali i 38 Salónů, ale to je tempo, které se nedá dlouho vydržet. Byla to krásná doba. Dokonce se nám stalo, že jsme na soutěži v tehdejším západním Německu získali šest z deseti cen. A vy jste začal fotografovat kdy?

KIVA: Já jsem začal sám od sebe. Ještě za komunismu, prostě mě to chytlo samo. Asi tak ve čtvrté třídě na základce jsem si od rodičů jako dárek přál foťák. Dostal jsem tehdy obyčejnou Smenu na kinofilm. Neznal jsem vůbec nic. Ve škole nebyl ani žádný fotokroužek, takže jsem se úplně všechno učil sám.

MB: Já jsem taky začal fotit sám. Ve skříni ležel foťák po tatínkovi, kterého zabili v listopadu 1944. Měl Kodak. Ten ležel v té skříni, a tak jsem si řekl, že to zkusím. Pomáhal mi kamarád Luboš, který pocházel z filmařské rodiny. Chodil jsem na chemickou průmyslovku, a tak jsem si všechno začal i sám zpracovávat. A celý život jsem těchto svých znalostí chemika využíval při vyvolávání filmů a fotek, protože jsem přesně věděl, co kam přidat, abych docílil kýženého výsledku.

KIVA: Já jsem taky začínal na černobílý film a nedám na něj dopustit. Měl jsem rád i tu vůni vývojek, chemie, ale teď samozřejmě fotím na digitál. Je to dáno i tím, že dnes už vím úplně přesně, co chci, jaký má být výsledek, a díky svým zkušenostem toho dokážu na digitálu lépe docílit. Lidi se mě často ptají na plány a budoucí projekty, ale já to prostě nevím, vlastně o tom nerad mluvím, napřed se má projekt dělat a ne o něm mluvit. Často se pak stává, že se celý projekt místo focení rozptýlí do pouhých debat. Mě baví fotit, a tak fotím, vím a cítím to směřování, ale netlačím na to a dělám si tím radost.

MB: A co rád fotíte?

KIVA: Vlastně všechno. Lidi, portréty, módu, ale taky miluju architekturu, díky brněnskému funkcionalismu, který mne vlastně tak mimoděk od dětství okouzloval. Podařilo se mi fotit Hotel Avion, který šel do rekonstrukce. Všechno tehdy vystěhovali a já jsem mohl fotit dva dny čistý architektonický prostor. To byla nádhera.

MB: Já jsem takhle svázán s vilou Tugendhat. Ta se vlastně stala takovým mým přechodným bydlištěm. V roce 1957 jsem měl udělat pro Rovnost fotku, tehdy tam byl nápravný tělocvik, tak jsem tam zajel jednou a pak podruhé a už jsem tam zůstal. Vilu Tugendhat fotím dodnes.

KIVA: Myslím, že by bylo zajímavé a prospěšné udělat publikaci o vztahu člověka a veřejného prostoru. Dokumentární fotoseriál, o tom jak se stavíme k památkám a k místům, ve kterých žijeme. Ale mám strach, že by to byla smutná kniha, a asi těžko bych na ni sháněl peníze. Byla by však velmi poučná a zdokumentovala by zase jiným způsobem naši dobu. Vnímali jste tehdy v těch letech prostřednictvím svých fotek depresi normalizace? Z tehdejších fotografií čiší zmar.

MB: To víte, že ano. Taky jsme některé fotky ani nemohli použít, protože byly na hraně, byly příliš kontroverzní. Vzpomínám si například, že jsem se tady na nějakém kongresu setkal s Chrisem Barnardem, což byla světová špička kardiochirurgie z JAR. Ale protože byl právě apartheid a my jsme se kamarádili s opačnou stranou, tak nám ty unikátní fotky zakázali. My jsme to tehdy i přes zákaz v časopise Věda a život, kde jsem několik let pracoval, otiskli, ale pak to číslo stahovali z trafik. Jenom proto, že to byl běloch z Jihoafrické republiky. Taková to byla doba. V roce 1966 se mi podařilo dostat do NSR, protože jsem tam měl sestřenici. Chtěli mi udělat radost a objednali vyhlídkový let malým letadlem nad Alpami. Čekali jsme na letišti a najednou se ozvalo z amplionu, že na ranvej usedá americký speciál s astronautem J. Glenem na palubě. Tak jsem výlet hned zrušil a přimíchal se mezi novináře a podařilo se mi s ním udělat unikátní fotografie. Musel jsem je však opět dát do šuplíku, protože se na záběrech objevoval také novinář z Free Europe, jistý pan Kocourek z Brna, který tehdy emigroval. A jaký druh fotky zajímá vás?

KIVA: Mám rád různorodou práci. Mám rád ticho architektury a pak zase produkční show kolem focení módy nebo reklam. Loni se Janáčkovo divadlo uzavřelo kvůli rekonstrukci, a tak jsem pro redakci Espritu nafotil v těch krásných prázdných prostorách módu. A za tyto fotky jsem získal cenu Czech Press Photo. V letošním roce mne oslovilo NdB a započali jsme spolupráci, která uvedla nejprve kampaň #bezrozdilu, jež patří k takzvaným podzimním kampaním. Každý rok má jiné pojetí a obecně má za úkol komunikovat divadlo prostřednictvím koncepce specifické pro danou sezónu. V letošním roce, jak název napovídá, jsme chtěli komunikovat divadlo jako otevřenou instituci a v rámci různorodosti dramaturgie vyzdvihnout to, že i divadlo takového formátu může objevovat kdokoli. V současnosti pak připravujeme vizuály k jednotlivým premiérám, které proběhnou v této divadelní sezóně. Pro divadlo fotím i časosběr o průběhu rekonstrukce Janáčkova divadla, což by už dnes vydalo na samostatnou knihu. A čeho si ještě velmi vážím je, že letos začínám již 6. sezónu v Divadle Na zábradlí jako kmenový fotograf. Co jste fotil nejraději vy?

MB: Mou srdcovou záležitostí byl jazz. Gustav Brom byl můj kamarád a od samého začátku, v letech 1959–60, když v Brně začaly jam sessions na Lékařské fakultě v suterénu, kde byl Klub Antonína Trýba, jsem je fotil. To byly nejlepší jam sessions vůbec. Nebylo tam žádné světlo, tak jsem si musel filmy už předem připravit pomocí rtuti a různých jiných chemikálií tak, aby z toho něco bylo. Technika je dnes dokonalá, ale výsledek je často dutý, placatý, nemá to ducha. Je mi milejší, když je fotka technicky horší, ale ducha má.

KIVA: Mně baví poměrně technicistní rovina. V podstatě je mi blízké pojetí Düseldorfské školy fotografie, kde výstupy jsou propojení estetiky a konceptuální roviny. V čem podle vás tkví tajemství dobré fotky?

MB: Návod na ni není. Fotograf se ocitne v prostředí, to prostředí chápe a umí vyhmátnout to podstatné. Fotografie není film, kde snímáte postupný děj, ale v jediném okamžiku musíte něco vyjádřit. Reportážní fotka musí být taková, že má člověk pocit, jako by tam byl, nebo že je to ještě lepší, než kdyby tam byl. Že by vlastně ani sám na místě neviděl to, co ten fotograf vyfotil. Je to kombinace talentu a dřiny. Nic nevznikne zadarmo.

KIVA: Ano, spousta hodin práce, zkoušení a taky nepovedených fotek. Ale potřeba fotografování člověka žene kupředu.

MB: Já to mám taky tak. Vystudoval jsem průmyslovku a celou tu dobu jsem fotil. Říkal jsem si, že když jsem tak dobrý, tak to zkusím na FAMU, ale to tam fotka ještě nebyla, jenom kamera. A vzali mě, ale musel jsem z finančních důvodů nakonec odejít, protože jsme byli s maminkou sami a neutáhli bychom to. Přesto jsem se nakonec dostal k nádherné práci a fotil jsem si to, co mě těšilo. Dokonce o mne stáli i v reklamním oddělení Mercedesu, když viděli na veletrzích v Brně mou práci, ale to byl rok 68 a všechno se změnilo. Rozhodl jsem se tady zůstat.

KIVA: A nelitoval jste toho někdy?

MB: Někdy ano, ale zase tady byla větší sranda, na tu Němci moc nejsou…

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307