Nekvinda vs. Stöhr

Marcel Nekvinda (*1965) je majitelem brněnského Nakladatelství JOTA, které založil v roce 1990. V osmdesátých letech ještě jako student VUT oboru ekonomika a řízení přepisoval na psacích strojích díla v té době zakázaných autorů. První knihou, kterou vydal oficiálně pod hlavičkou Nakladatelství JOTA, byla kniha geniálního spisovatele a básníka Jakuba Demla Domů. Pochází ze Svratky, žije v Brně.

Martin Stöhr (*1970) je básník, redaktor, publicista. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Vydal čtyři básnické sbírky. Za sbírku Přechodná bydliště získal Cenu Jana Skácela. Je zástupcem šéfredaktora literární revue Host. V nakladatelství Host, jehož je spolumajitelem, se mimo jiné věnuje poezii a české beletrii. Pochází ze Zlína, žije v Brně.

Nekvinda vs. Stöhr

M. N.: Martine, co teď u vás chystáte nového?

M. S.: Léto je pro nás trochu klidnější. Jako jediné období v roce, na podzim zase přijde knižní tsunami. A konkrétně? Když si v hlavě udělám kolečko po naší firmě, po sekcích a žánrech, tak rád zmíním z české beletrie román Jakuby Katalpy Doupě, z ukázek se mi zdá kniha výborná. Z literatury pro děti to bude výpravný „atlas“ Pod zemí, pod vodou manželů Mizielińských a pak lahůdka pro všechny milovníky krimi, pátý díl larssonovské série Milénium. Jmenuje se Muž, který hledal svůj stín. Pořád také vydáváme revue Host, ze které nakladatelství svým způsobem vyrostlo. Vyrašilo jako výhonek a dnes je to kmen, dubisko. I ten magazín tu ale dál roste jako přeslička vedle toho stromu, zaléváme si ji pro radost. Nedávno jsme třeba podstatně zatraktivnili design časopisu a zvětšili formát.

M. N.: My bychom možná také uvítali léto jako klidnější období a odstartovali bychom naplno až na podzim. Na letní měsíce ale klasicky chystáme oceňované světoznámé turistické průvodce britské řady Rough Guides, na kterých pracujeme celoročně. Vydáváme je již sedmnáct let. Takže top nebo mrtvou sezónu neznáme. Pořád jedeme naplno. Nedávno jsme obdrželi literární cenu Magnesii literu za titul Stingl, od autora Adama Chrousta, stejná kniha byla oceněná Bestsellerem roku 2016. To je pro nás ten impuls k další práci. Na podzim se můžou čtenáři těšit například na úplně novou autobiografii tenistky Marie Šarapovové nebo na poslední, třetí díl úspěšné série Retro 3 od autora Michala Petrova.

M. S.: U nás také samozřejmě nejde o žádné divadelní prázdniny, je to jen pár dní relativního klidu. Srdce redakce, náš kávovar, syčí a mele dál i v tom největším parnu. Těmi průvodci jste si na sebe ušili bič, kdybyste je neměli, mohli jste taky na dovolenou. Ale vážně, rok nakladatele má dva vrcholy – květen, to probíhá pražský veletrh Svět knihy, a potom obligátní Vánoce. To jsou naše dvě sezóny.

M. N.: Jedinou výhodou knižního průmyslu je, že český národ ještě čte, a to velmi nadprůměrně oproti ostatním čtenářům z Evropské unie nebo světa. Ale i tak panuje mezi nakladateli vzájemně konkurence. Kdyby nás bylo v republice pět, knihy by se vydávaly příjemněji a jednodušeji. Nyní publikuje knihy okolo stovky firem, tři tisíce jsou ale registrované. Proto se snažíme si čtenáře udržovat.

M. S.: ... a hýčkat. Jak říkáš, někdy je vlastně zázrak, že na tak malém trhu působí tolik vydavatelů a že si čtenáři v záplavě titulů ten tvůj objeví. My to hýčkání máme tak trochu už v názvu firmy, hýčkání je naše značka. A v našem případě se to týká i spolupráce s českými autory, chceme, aby se u nás cítili dobře. Určitě jsme konkurence, na trhu jsme si všichni rovni, ale jinak srovnávat JOTU a Host - to je jako porovnávat hrušky a jablka. Dalo by se to udělat jednoduše, třeba podle počtu titulů, ale to není moc vypovídající.

M. N.: Za rok vydáme kolem sta novinek v několika edičních řadách.

M. S.: To jsme na tom podobně a každý rok počet knížek mírně vzroste. Kdysi jich bylo dvacet, pak čtyřicet. Nejdřív náročné žánry, poezie. Tak jsem se vlastně seznámil s kolegy Mirkem Balaštíkem a Tomášem Reichelem. Otiskli mi v Hostu básně a pak mi vyšla knížka, táhneme to spolu už přes dvacet let.

M. N.: Já jsem jako nakladatel začal s knihami Jakuba Demla a Otakara Březiny ihned po revoluci v roce 1990.

M. S.: U nás se poezii dodnes věnujeme soustavně. Každé vydavatelství má nějaké své kořeny, svůj profil, stěžení edice a taky autorské tváře, ale pro české prostředí je typické, že počínaje středně velkými hráči, všichni dělají všechno, jinak to tady nejde.

M. N.: Host ale takový nebýval a dlouhou dobu se zaměřoval na jinou literaturu než jiná nakladatelství.

M. S.: Ano, Host takový nebyl. Měli jsme převažující podíl české beletrie a také jsme se důkladně věnovali literární teorii, historii a podobně, ale to neskončilo, jen se přeskupily proporce. Dnes je stěžejní podíl překladových titulů, jinak by to ekonomicky nefungovalo. Ale vedle zahraničních krimi bestsellerů s radostí dál vydáváme i Českou knižnici, dokonale edičně zpracovanou klasiku od Komenského po Koláře. Taky je potřeba dodat, že „česká“ v Hostu není nějaká přízdoba, Hájíček, Bellová, Tučková, Soukupová, Dvořáková nebo náš kolega Honza Němec, to všechno jsou autoři bestsellerů. Chci říci, že fungující nakladatelství nepostavíš s jedním hráčem, s jedním autorem, žánrem a tak dále. Je už málo oblastí, kterých jsme se nedotkli, vyhýbat se snažíme vulgárnostem.

M. N.: Co je zase na druhou stranu dneska vulgární, že? (smích) Vydali jsme letos recenzenty vychválenou knihu Fuck(t) drsná veganská kuchařka. A ti lidé, kteří tu knihu napsali, jsou vulgární.

M. S.: Chtěl jsem říci, nevkusu, pokleslosti…

M. N.: Určitě, chápu. Tím slovníkem je kuchařka zajímavější a liší se od ostatních. Kromě receptů si čtenáři přečtou příběhy, kterým se smějí. Je to povedeně odvázané.

M. S.: To je v pořádku. Kuchařku jsme zatím nevydali, ale jak se říká všeho do času. Občas si někdo rejpne do programu Hosta, že už to není, co to bývalo, ale tomu se jen směju. V mládí jsem si přečetl stejně rád Seiferta i Chandlera a fakt nemám pocit, že bychom vydáváním detektivek devastovali duševní obzory lidí, na to jsou dnes jiní fištróni.

M. N.: Ano, do té doby, kdy Host publikoval jiné knihy, jsem byl v klidu. Potom jste se začali přizpůsobovat trhu, jako my už dávno. My také nepustíme ven jakoukoliv knihu, například nic perverzního nebo pedofilního. Máme hranice, ale jestli budeme vydávat pro děti nebo pro devadesátileté, na žánru v konečném důsledku také nezáleží. Každá kniha má svůj příběh a najde si své čtenáře.

M. S.: Na vydávání je vzrušující, že dopředu nikdy nevíš, jaký bude mít kniha úspěch, jaký ohlas, jak zabere. Ta, která byla trhákem v zahraničí, u nás může klidně propadnout.

M. N.: Potom jsou takoví zahraniční autoři, kterým se obzvlášť daří v Čechách. Což je zvláštní. Kupříkladu americký autor C.D. Payne, mimo jiné autor kultovní série Mládí v hajzlu, dnes momentálně s Listováním jezdí po republice, za čtrnáct dní měl přes třicet vystoupení. Před několika dny jsme vyprodali brněnské divadlo Reduta. Na jeho podpis do knihy se stojí dlouhé fronty. A je to zvláštní úkaz, protože jeho knihy jsou na trhu dvacet let. Ale dorostla nová generace, která ho znovu objevila.

M. S.: Tak to jsem vůbec netušil, něco podobného jsem ale mnohokrát slyšel o tady slavném Robertu Fulghumovi. Jednou jsem šel v náladě ze Svitavské v Židenicích a potkal jsem ho na přechodu, nikdo mi to nevěřil!

M. N.: Je mu 67let. V Americe si první knihy vytiskl samonákladem. Pak je koupilo velké nadnárodní nakladatelství, ale udělali mu cenzuru textu. Prodali pouhých tři tisíce knih v Americe. A my jsme jeho výtisků v České a Slovenské republice prodali stovky tisíc. To je neuvěřitelný příběh.

M. S.: Přesně tak. Osudy knížek, podobně jako ty lidské jsou všelijak klikaté, proto je ta branže tak zábavná. Výsledkem je vždycky kniha, ale okolnosti jsou pokaždé trochu jiné. No, nakonec je prostě nejlepší vydávat to, co se člověku líbí, to co ho zaujme a věří tomu. Zní to možná pateticky, ale obávám se, že žádný lepší recept ještě nikdo nevymyslel. Samozřejmě pokud to člověk dělá dlouho, není to víra uhlířská, naivní, máš bezvadný tým, zkušenosti, informace, srovnání, ale cosi jako „čuch“ na titul a víra v něj tam být musí.

M. N.: Jednoznačně. Úspěch se nedá dopředu určit. My co vydáme, tomu musíme věřit. Pokud knihu uvedeme na trh a za rok máme slzy pro pláč, je to výsledek trhu, nálady čtenářů, konkurence, marketingu. Už se nám to i stalo. Některé tituly se trefí do nálady čtenářů a jiné ne. Ale všem ze začátku věříme a mají bestselerový potenciál. Je potřeba se na to ale dívat z druhé strany. My toho autora uvádíme na trh, i když jde třeba o zahraničního autora, který už venku vyšel, ale u nás je pouze trochu v podvědomí, třeba díky sociálním sítím. Myslím si, že oproti tomu má český autor složitější cestu. Pokud se to podaří, jsou to ty úspěšné maliny. Se začínajícími autory ale máte větší zkušenost vy v Hostu, co Martine?

M. S.: Být debutant je vlastně sexy, i když si takový autor svou pěšinku teprve vyšlapává, je neokoukaný. Snažíme se začínající autory doprovázet, zůstat jim věrní a z menší publicity nebo prodejnosti prvního titulu nic zvláštního nevyvozovat. Řada se jich proslavila až po druhé třetí knize. Je prostě potřeba vytrvat, mít kus trpělivosti a pokory, to všechno je možná kdesi v podloží Hosta, když začínáte s básněmi, na koleně, jako děvče pro všechno, nedá se to zapomenout. Nevím, jakou máte strategii u vás.

M. N.: K českým autorům obzvlášť se musí přistupovat trpělivě a dlouhodobě. Nemyslím k osobě autora, ale k trhu. Sám si totiž určí, co je špatně a co dobře. Nicméně pokud nakladatel neodvede správně svou práci, nedopadne to úplně nejlépe. Jsou ale samozřejmě tituly, které marketingově podporujeme minimálně a chytnou se i tak. Dobrá a zajímavá kniha, pokud ji vydáte i ve špatném období, prodá celý náklad. To se nám podařilo se Sirotčincem slečny Peregrinové, kterou jsme vydali v srpnu.

M. S.: To není možné, proč v srpnu? To je čtenářsky živo na dece u vody, ale mrtvo u knihkupců.

M. N.: Také jsem to vůbec původně nechápal. Potom jsem se podíval na diskuze na sociálních sítích. Tam se o knize psalo tak často, že jsme už nepotřebovali marketingovou podporu. Jsou to výjimky, ale stává se to. Nebo máme titul, po kterém šlapeme a snažíme se ho prodat, a čtenáři knihu stejně odmítnou.

M. S.: Je to tak. Marketing není všemocný. Za určitých okolností může být některým čtenářům dokonce protivný. Kapitola sama pro sebe jsou recenze, vůbec nemusí fungovat v souladu s tím, jak se kniha prodává.

M. N.: Navíc bych se vyjádřil ke stavu recenzentů v Čechách. To je opravdu jeden chytrolín vedle druhého. A pokud je titul dobrý a recenzent to přizná, v závěru si třeba píchne do knižní vazby nebo kvality papíru. Ve světových recenzích se to nevidí. Češi si musí vždycky do něčeho píchnout.

M. S.: To se pak píše, že kniha je redakčně odbytá, a recenzent se nezapomene blejsknout, že na straně osmdesát tři našel překlep.

M. N.: Přesně. V žádné zahraniční recenzi jsem nečetl, že by někdo kritizoval překlep nebo polygrafii. Chyby jsou součástí naší práce, lidé nejsou stroje a občas se to stane.

M. S.: To už je tady taková tradice, subverze, ironie. Příliš pozitivní recenze je automaticky podezřelá. Možná se stydíme nadchnout. Takové to „keep smiling“ se tady nikdy nenosilo. Na druhé straně čtenářské publikum je docela bezelstné, věrné svým autorům, když se nějaký titul nepovede, počkají si, až autor napíše další knížku a pořídí si ji. Umí si ty informace předat i bez médií.

M. N.: My tomu říkáme babské řeči. Lidé si společně rádi hodnotí. U knih funguje to stejné jako u filmů. Čtenáři si poznatky předávají a jsou informovaní ze zahraničních médií. Nejlepší reklamou pro nás jsou stejně vzájemná doporučení a povídačky u piva.

M. S.: Může být. Taky existují čtenářské blogy a vlogy a dokonce i cosi tak starosvětského jako čtenářské kluby. Vím o jednom v Brně, funguje kolem hudebníka, knihomila a frontmana kapely Květy Martina E. Kyšperského. Lidé se u něj sejdou a sdílí svoje čtenářské zážitky. Může to být krásná zkušenost. Doufám, že jsem neprozradil nějaké tajemství.

M. N.: JOTA si hýčká své čtenáře a především ty u nás registrované, nabízíme jim zajímavé slevy, akce, dárky atd. Ale oficiálně budovaný čtenářský klub shora nemá smysl.

M. S.: Marceli, co ty a Brno?

M. N.: Nám je to jako firmě jedno, jestli působíme v Praze nebo v Brně. My prodáváme v celé republice, jdeme za hranice. Před dvaceti lety jsem uvažoval především z distribučních důvodů, že bychom se přestěhovali do Prahy. Dnes je ale doprava knih naprosto minoritní položka. Naopak to nyní hodnotím tak, že je správně, že jsme tady, v Brně. Mimochodem na letošní podzim připravujeme autobiografii brněnského patriota, válečného veterána, pilota generála Emila Bočka.

M. S.: My Brno vnímáme jednoduše jako místo, kde žijeme a působíme, ale je pravda, že značka Host k Brnu patří odjakživa. Je to osud, je to ten pohled v zádech, který zavazuje, i když třeba s legendárním Hostem do domu Jana Skácela ze šedesátých let dnes nemáme nic společného. Vlastně mám rád i tu zjizvenou tvář Brna. Na Radlase, kde sídlíme, je těch šrámů pořád dost. Blízkost ghetta, kriminál na Cejlu, plynárna, areál, který je už jen zbytkem vybombardované textilky, a na dohled barokní klášter a fotbalové hřiště. Divné kusy míst, ale se svébytnou poezií. Timo nám tady na zeď „pověsil“ kus Blatného básně, a jak jsem zjistil, za verš stál Radlas i Halasovi a Skácelovi. A to byl sotva kdy hezčí.

M. N.: My jsme velmi slavili, když jsme se z Křenové z továrních prostor přestěhovali do vlastního nakladatelského domu, do Králova Pole. Tehdy k nám přišla paní starostka a osobně nás v městské části přivítala. To bylo moc milé a hned jsme se cítili vítaní. Ty, ale Martine, také nejsi z Brna, co? Co se ti na něm líbí?

M. S.: Snad i trocha strohosti, kterou mám zažitou z industriálního Zlína, a pak ty kontrasty, proměnlivost města. Sem jsem přijel na kole, vyrazil jsem z Židenic, tam je znát ještě vesnická zástavba. Pak jsem projel těžkou industrií, taky ghettem, které je všelijaké, ale vždy nějak baví a tepe. Pak střih a jste v parku s vodotryskem, u barokního paláce, to působí skoro vídeňsky, následuje živé, moderní městské korzo a když se posunete ještě kus dál, už tam v domech a vilách ožívá atmosféra první republiky. V podstatě nesmysl, ale krásný! Nejpopulárnější český básník Jiří Krchovský, shodou okolností také náš autor, prohlašuje, že „Brno je pokus o město“. Říká to samozřejmě ironicky, ale na tom bonmotu něco je. Většina pokusů se dá opakovat, dá se to zkoušet znova. Jestli jsou tu možnosti, je tady i naděje. Atmosféra města, jeho tvář je proti minulosti úplně jiná, to přece vidí každý.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307