Ruller vs. Kowolowski

Tomáš Ruller (1957) – akční umělec, pedagog atd., toho času žijící v Brně

František Kowolowski (1967) – umělec, pedagog, kurátor atd., toho času žijící v Ostravě

Poprvé v historii KAMu proběhl rozhovor mezi dvěma osobnostmi na dálku. František Kowolowski, působící momentálně v Ostravě, si s Tomášem Rullerem, jehož výstava PERFORM-MADE bude k vidění od září v brněnském Domě umění, povídal prostřednictvím Skype.

Ruller vs. Kowolowski

 

Tomáš Ruller: Nemůžeš si zapnout kameru, abychom se viděli?

František Kowolowski: Tak už se vidíme? Ty sis koupil Bacona? Já ho tam vidím za tebou…

TR: To je Vašulka.

FK: Vašulka? Tak vidíš, jak jsou ta média nespolehlivá.

 

Výstavy v Domě umění a v Galerii hl. m. Prahy

TR: Rád tě vidím.

FK: Já tebe taky… Přichystal jsem si pár, možná záludných, otázek. Vím, že rozhovor by se měl vést v duchu spíše jednodušším, ale občas si neodpustím zabrousit k nějakým složitějším věcem… Na začátek bychom mohli čtenářům představit tvoji tvorbu. Jsi performer, věnuješ se reálnému prostoru a času, to je dost důležitá věc, myslím. Jsi vystudovaný sochař, zakládající člen mezinárodního hnutí performance Black Market a zabýváš se instalací, videem, architektonickými realizacemi a taky jsi dělal divadelní výpravy. Mohl bys v této souvislosti přiblížit svou retrospektivní výstavu v Domě umění města Brna a v Galerii hlavního města Prahy? V čem se liší? Jaký jsi zvolil kód? Proč je v Brně prezentována základní dokumentace tvých performancí a v Praze intermediální tvorba?

TR: Brněnská výstava je pro mě, a předpokládám i pro veřejnost, zajímavá tím, že poprvé shrnuje čtyřicet let mé práce. Je to paradoxní, ale já jsem v Brně měl podobný typ výstavy před třiceti lety. Častěji jsem své věci prezentoval v zahraničí, ať už v Polsku nebo po Evropě či ve Spojených státech, tam hlavně v 90. letech. Je to návrat k prezentaci doma, i když je otázka, co pro mě znamená „doma“, protože jsem polovinu života prožil v Praze… Je známo, že sice teď už žiju víc v Brně, ale jsem tu brán jako někdo, kdo odtud odešel jinam. Zatímco v Praze jsem nikdy nezakotvil a to, že jsem víc vystavoval v cizině, se neodpouští…

FK: A jaký je tedy rozdíl mezi brněnskou a pražskou výstavou?

TR: Jednak jsou úplně rozdílné oba prostory. Brněnský Dům umění je jiný než Galerie hlavního města Prahy, kde by výstava měla být asi za rok. Takže se obě výstavy z prostorového hlediska musí řešit jinak. A zároveň, když jsou oba termíny tak blízko u sebe, nemá smysl dělat podobnou výstavu, převážet ji do Prahy. Tak jsem se rozhodl soustředit v Brně na statický obraz, objekty, fotografie a takovou klasičtější polohu a v Praze se zaměřím na proces, čas a pohyblivý obraz, takže tam budou hlavně videa. Chystáme k tomu i dvě publikace, které by měly být odlišeny podobným způsobem. Obě výstavy i publikace by měly pokrýt totéž množství práce, ale z jiných úhlů pohledu.

 

Podstatný je dialog

FK: Našel jsi něco, co tě zpětně ve tvé tvorbě překvapilo, když jsi dělal revizi své práce? Je něco, k čemu by ses chtěl vrátit?

TR: Zatím jsem natolik ponořený do procesu přípravy, že reflexe ještě neproběhla. Některé věci znovu objevuji, vyhrabávám je v archivech po celé republice. Objevuji věci, o kterých jsem netušil, že ještě vůbec existují, takže je to dobrodružství, často jde o „archeologické vykopávky“. Očekávám, že se spousta věcí, které možná zapadly, oživí. Bude to jednak reflexe pro mě, ale taky je asi na místě informovat veřejnost, co jsem dělal, protože moje práce tady moc známá není. Mám pocit, že mé jméno je sice v povědomí, ale málokdo vlastně ví, co jsem dělal.

FK: Jak vznikla koncepce? Byla podstatná kurátorská práce, nebo jsi měl přesnou představu, jak materiál uspořádat? Nestalo se, že by kurátor nalezl něco zajímavého, a tím se proměnila koncepce?

TR: Na přípravě výstavy spolupracuji s kurátorem Dušanem Brozmanem. Jsem zvyklý dělat „v dialogu“. Pro mě je nejcennější vést dialog nejen s kurátorem, ale i s institucí, s Brnem, s celým konglomerátem místních vztahů, s místním kulturním prostředím. To má pro mě největší cenu a smysl. Celé to beru jako další performanci a v tom smyslu je to interaktivní projekt. Během celé své tvorby jsem se věnoval jak sólové práci, tak i projektům v různorodých týmech.

FK: Mohl bys nějak popsat, pokud je v koncepci výstavy přítomna – a já předpokládám, že je – spojitost mezi těmi nejstaršími a nejnovějšími pracemi?

TR: Budou tam práce od roku 1974. Moje diplomka z akademie versus tehdejší alternativní práce a undergroundové aktivity až po konfrontaci s tím nejnovějším. Do parku za Dům umění chystám instalaci objektů z roku 1977, která má čtyřicetileté výročí, a před něj připravuji novou letošní práci. Tato vzájemná spojitost je pro mě vzrušující a zároveň otevírá otázku aktuálnosti. Vyhrabávat pouze historii, mrtvý muzeální archiv, nemá pro mě jako performera moc smysl. Takže jde o to jak ji oživit, připomenout, ale taky zároveň zůstat v přítomnosti.

 

Překračování hranic

FK: Možná bychom se teď mohli vrátit do minulosti. Rád bych navázal na zmínku o Black Market. Chtěl bych se ještě zeptat na další platformu, kde ses v 80. letech nějakým způsobem začal uplatňovat. Mluvím o Západo-východní škole pozornosti. Mohl bys přiblížit tyto koncepty, tyto platformy?

TR: Od začátku jsem fungoval na alternativní bázi, a to jak v individuální, tak i v kolektivní práci. Oba jsou to mezinárodní projekty, vznikly spontánně díky setkávání na festivalech, především v Polsku. Škola pozornosti byl prvotní projekt, který se potom rozšířil a vznikl celoevropský Black Market. V roce 1990 se transformoval a dodnes funguje jako jakási uzavřenější struktura pod názvem Black Market International. Setkáváme se na festivalech po celém světě, hodně se teď jezdí do Asie, kde je performanční scéna dnes nejživější.

FK: Zajímá mě i tvůj vztah k avantgardnímu divadlu. Nakolik tě ovlivnilo? Tebe a tvůj vztah k performaci?

TR: Na přelomu 70. a 80. let jsem spolupracoval s Divadlem na provázku. Tehdy to byla asi jediná místní platforma, která umožňovala alternativní tvorbu, protože kolem tohoto divadla se sdružovala komunita výtvarníků, hudebníků, literátů, takže to bylo úplně přirozené zázemí. Taky šlo o to, že jsem vždy zkoumal jádro, kde vzniká tvořivost a kde jsou základy a principy tvorby bez ohledu na to, zda se maluje obraz, píše poezie nebo dělá divadlo. Možná i proto je moje práce pro některé diváky nebo i odborníky, pokud jsou zaměřeni jen na jednu oblast, obtížná, protože překračuje hranice mezi tradičními médii. Já jsem ty bariéry vždycky programově boural.

FK: Dá se říci, že cílem není produkce umění, jak mu můžeme rozumět, nýbrž snaha o nalezení experimentální formy komunikace jako tvůrčího procesu?

TR: Moje práce není o nějakém sdělování a přenášení informací, ale o sdílení zkušeností a něčeho, co právě probíhá a co se děje. A diváci se tak stávají spoluúčastníky úplně přirozeně.

 

Nespojitelnosti, fetiš, humor

FK: Nakolik je v současnosti buď vyčpělá, nebo aktuální ta, možná banální, věta „Umění rovná se život“? Má v současném umění, myslím v tom performativním, akčním, své opodstatnění?

TR: Celá současná epocha se dá nejlépe popsat jako performativní. Lze to doložit na tom, jak performativní je terorismus, politika, sport, takřka vše kolem nás. Pro mě je zajímavé, jak umění často intuitivně dokáže vyhledávat a pojmenovávat věci, které jsou v širším kontextu reflektovány teprve posléze. Je evidentní, že všechny umělecké směry míří k performativitě.

FK: Carl Gustav Jung definoval uměleckou strategii, jakým způsobem má dílo promlouvat a jaká je jeho podstata z psychologického hlediska. Řekl: „Spojováním nespojitelných věcí se tvoří nový význam, jenž může otřást vesmírem“ Myslím, že jsou v mnoha případech ve tvých věcech tyto nespojitelnosti silně přítomny. A další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat – jak podstatná je práce s předmětem, nalezeným předmětem nebo předměty, které si přivlastňuješ pro svou performanci?

TR: Při přípravě této výstavy jsem objevil nový pojem: PERFORM-MADE. A tak jsme ji taky nazvali. Pojem historicky navazuje na Duchampa čili na dada a jeho readymade. Výstava je kolem toho postavená, řeší se tam vztah mezi materiálem a nemateriálností, mezi objektem a v čase plynoucím procesem. A to je umělecké téma, ale také téma obecné, protože současná objektově orientovaná filozofie a estetika se vrací k předmětu. I když mám poněkud obavy, že jde často o velký návrat až k materialismu. A to pro mě není charakteristické, ale práce s fetišem, objektem ano. A když mluvíme o fetiši, tak se dostáváme k rituálu atd. Výstava obsahuje celou řadu témat filozofických, esteticko-teoretických i úplně prostých – existenciální prožitky každodenní reality. A já doufám, že moje nejsoučasnější práce bude hodně realistická, možná se dá říct i naturalistická.

FK: Poslední otázka, možná trochu záludná…

TR: …takové já mám rád, samozřejmě.

FK: Ono to není prvoplánově viditelné, ale ty jsi mluvil o dada a podobně. Takže mě by zajímalo, jak vnímáš humor ve svých věcech? Nakolik je skrytý nebo naopak není? Nakolik je důležitý?

TR: Tak jako v životě. Bez humoru by to byla nuda, ne? Takže se snažím reflektovat svět, skutečnost a život v bohatosti, jakou má. V mé práci je hodně humoru, i když to možná na první pohled není jednoznačné. Zároveň tam jsou momenty těžké, náročné, vážné… Myslím, že má cenu vrstevnatost, různorodost, bohatost. Proto jsem se s radostí přidal k postmoderní košatosti. Občas musí být legrace, bez vtipu se nedá řešit ani nic vážného.

FK: Přesně tak. Měl jsem ještě pár otázek, ale počítám s tím, že budou pojmenovány a zodpovězeny na té brněnské výstavě. Moc se na ni těším.

TR: Takže se uvidíme 12. září na vernisáži?

FK: Budu se těšit. Rozhodně přijedu.

TR: Díky za rozhovor a za otázky.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307