SANDRA SILNÁ VS. JAN HANÁK

SANDRA SILNÁ, Farářka Církve československé husitské. Studovala judaistiku, husitskou teologii a psychosociální studia na UK v Praze, nyní studuje humanitní enviromentalistiku na MU v Brně a dálkově pivovarnictví. Od roku 2016 působí v Brně v Husově sboru v Botanické ulici, kde pořádá brunche a tamní farní zahradu proměnila v komunitní. Má syna Heřmana, chová včely a vaří pivo.

JAN HANÁK Kněz a dokumentarista. Farář malého venkovského společenství v Bohdalicích na Jižní Hané. Studoval teologii, žurnalistiku a sociologii. Těžiště jeho tvorby spočívá v dokumentu, většinou v produkci České televize a Českého rozhlasu. V Divadle Husa na provázku moderuje debaty Kabinet Havel a Husa klub. Snaží se být občansky aktivní, patří například k myšlenkovým tvůrcům brněnské Poutě smíření.

SANDRA SILNÁ VS. JAN HANÁK

JH: Ahoj Sandro. Chystáš si už vánoční kázání?

SS: Vánoční kázání? To budu připravovat až 24. prosince. Ale Vánoce jsou výzva – na jednu stranu se může zdát, že je to každý rok stejné, já se však snažím tu zvěst podat pokaždé nějak nově. Ale obecně si kázání chystám tak maximálně tři dny dopředu. Jak to děláš ty?

JH: Já v neděli ráno vstávám o dvě hodiny dřív, než je první mše svatá, která začíná v osm hodin – i když musím říct, že je to pro mě těžké, protože já nejsem vůbec ranní ptáče. Přečtu si biblické texty toho dne, inspiruji se i biblistou Angelem Scaranem a přemýšlím o nich v kontextu toho, co aktuálně prožívám. Takto vznikají moje kázání. Ale mnohdy, když vylezu na ambon, odkud se v kostele čte Bible, a začnu číst evangelium, tak si najednou uvědomím, že bych měl mluvit o něčem úplně jiném. V tu chvíli si říkám, že Duch svatý skutečně chce říct to, co chce říct on. Stává se ti taky, že začneš mluvit o něčem jiném, než jsi měla připravené?

SS: Tenhle improvizační postup jsem si zatím dovolila jen na svatbách. Nic si nepíšu a čekám, co přinese okamžik, kdy tam stojím se snoubenci. A funguje to perfektně! Na svatbách je ale úplně jiné publikum než při bohoslužbě – jsou tam lidé různého vyznání nebo nevěřící anebo takzvaní něcisti a já se do toho obřadu, který má duchovní obsah, snažím nějak vtáhnout i je. Ale běžná kázání při pravidelných bohoslužbách si potřebuju napsat, trochu se totiž bojím, že bez textu se mi myšlenky rozběhnou do všech stran.

JH: Pro mě by naopak připravený text byl příliš svazující, kázání si nepíšu. Je to dáno i tím, že ve své dokumentaristické profesi hodně pracuji se slovem a když si napíšu text, tak si ho nějak vycizeluji a už se vlastně nedá přirozeně číst. Připravený text není interaktivní a pro mě je kázání vždycky interakce s posluchači. Když mi pak někdo řekne „Dobrý kázání!“ tak odpovídám „Ano, díky vám!“ Kdybych tam měl hradbu, tak z toho nic nevyleze.

SS: Pro mě je praktické připravovat si text také proto, že pak dávám svá kázání na webové stránky a Facebook. Zjistila jsem, že spousta lidí, kteří do kostela z různých důvodů nechodí, kázání na sociálních sítích čtou a sdílejí. Zveřejňuji ale jenom svá vlastní kázání, někdy si totiž na bohoslužbu půjčím i text kolegů. Psát kázání každý týden je dost náročné. Je to jako kdyby měl malíř namalovat každý týden dobrý obraz.

JH: Moje kázání jsou taky na internetu, i když to původně nebyl můj záměr. Nedělní kázání se v kostele nahrávala, aby je mladí mohli donést babičkám a vůbec těm, kteří už nemohou do kostela sami dojít. Pak se jako jednodušší ukázalo dát nahrávku na web farnosti, kde si ji může každý přehrát. A já jsem nakonec rád, protože takhle si ta kázání mohou poslechnout i ti, kteří jsou třeba z daleka.

SS: Honzo, já jsem se tě taky chtěla zeptat, kolik máš za sebou velkých změn, tedy stěhování do nové farnosti a kolik tě jich ještě čeká? Já vás, katolické kněze, totiž obdivuju za tu schopnost žít celibátní, a v mé představě tudíž trochu samotářský, život. Ve farnosti si po určité době člověk vždy vytvoří nová přátelství, vazby, třeba zapustí i kořeny a po nějaké době se musí odstěhovat zase jinam. Jak tohle zvládáš po psychické stránce?

JH: Je pravda, že pro někoho je těžší navazovat nové vztahy a pro někoho je to úplně snadné – je potřeba, aby generální vikář, který personální záležitosti u nás řeší, byl velmi citlivý k těm konkrétním lidem. A pokud jde o celibát, tam je velmi důležité už na začátku přijmout, že jsem kněz a celibátník. Nelze si říct, že budu knězem a ten celibát, to už nějak zvládnu. To teda nezvládnu. Musí to být pozitivní rozhodnutí žít celibát, musí tam být Boží volání a pak člověk může být šťastný. A já jsem. Celibátník taky musí mít rád samotu, já když se vrátím večer na faru a jsem tam sám, tak jsem rád. Teda bylo by to na dlouho, tahle odpověď...

SS: Já se snažím, aby moje farnost na Botanické měla zejména komunitní rozměr. Kdybych to měla úplně zjednodušeně říct jazykem většinové společnosti, tak komunita je ten nejdůležitější prvek, který církev může člověku 21. století nabídnout. Když pominu veškerou teologii, celou zvěst, kterou neseme, správu památek a zachování kulturního dědictví, tak pro člověka, který žije uspěchaně, přilepený na displeji mobilu a, řekněme, lapen v kolotoči každodennosti, je pak fungující komunita to, co může církev současnému člověku poskytnout. Když to vztáhnu konkrétně na svoji farnost, my pro široký okruh lidí pořádáme kulturní události, brunche, společné obědy, máme komunitní zahradu, já vařím pivo a tím vším se farnost otevírá i lidem, kteří jinak nemají potřebu chodit pravidelně do kostela.

JH: Vaše Církev československá husitská vznikla v roce 1920, kdy se nově formovala společnost a kostely byly stavěny zároveň se společenským sálem, divadlem, tedy nejen jako místo k duchovnímu, ale i ke společenskému setkávání. U katolické církve ta propojenost budov obvykle není, protože naše kostely jsou samozřejmě mnohem starší. Nicméně katolická církev reagovala na tyto proměny společnosti úplně stejně, začátkem 20. století byla velká vlna zakládání Katolických domů, Orlů. Což byly samostatné subjekty, ale propojeny s farností. Po přetržce vlivem komunistické diktatury jsou tyto domy opět v provozu a slouží ke společenskému setkávání, ať už jde o kulturu či sport.

SS: Myslím si, že ke mně do farnosti přichází také spousta lidí proto, že je zaujme moje jinakost. Mnohdy mají lidé zažitou představu o farářovi nebo farářce. Například že farář je postarší muž, usedlý, nekomunikativní a chce se bavit jenom o Bohu. A pak najednou vidí mě – farářku s tetováním, vidí, že mám rodinu a za sebou taky určité vztahové peripetie, že žiju obyčejný život. Tím jsem lidem přístupnější. Včetně toho, že se nebojím na farnosti pořádat určité typy akcí, třeba ta různá pohoštění nebo i koncerty progresivní elektronické hudby.

JH: Je pravda, že spousta lidí nás faráře na ulici nepozná, protože málokdo nosí běžně kolárek. A ti, kdo nechodí do kostela pravidelně, se s faráři setkávají při zvláštních příležitostech, jako jsou vánoční svátky, svatby a pohřby. Když přitom pak narazí na takovou svěží tvář církve, jako jsi ty, jsou překvapení. Pak třeba zjistí, že pohřeb může vypadat i jinak než ta tragikomická blbost, která se obvykle odehrává v krematoriích, kde programově smutní lidé říkají to podivné úsloví – „upřímnou soustrast“. Já vlastně vůbec nevím, co to znamená.

SS: Souhlasím, já to taky vůbec nepoužívám.

JH: Mnohokrát jsem nad tím dumal, co to vlastně znamená, nicméně já rozhodně nikomu „společnou strast“ přát nebudu. Pohřeb v krematoriu, svatba na radnici, to všechno jsou vytunelované církevní rituály. Z kostela na radnici nebo do krematoria se ale převzala pouze jejich forma a už ne ten obsah. Je to taková vyprázdněná magie. Při pohřbu v kostele lidé mohou zjistit, že to jde i jinak, že mohou být k rozloučení doprovázeni a třeba si pak řeknou „Ty jo, to bylo tak přívětivé, já za tím farářem půjdu a ještě si s ním popovídám…“

SS: Město navíc ty tradiční rituály strašně zrychlilo a zanonymizovalo. Když mě lidé oslovují, že jim někdo blízký zemřel a že pohřeb bude v krematoriu, tak já je přemlouvám, abychom jej udělali v kostele – budeme mít víc času a bude to osobnější. A často jsou překvapení, že to vůbec jde.

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307