TOMÁŠ KUBÍČEK VS. MARTIN REINER

TOMÁŠ KUBÍČEK - Narodil se a žije v Brně. Působil jako vysokoškolský učitel na Univerzitě Palackého v Olomouci a Univerzitě Karlově v Praze. Přednášel na zahraničních univerzitách v Evropě, Kanadě i v Asii. Jako literární teoretik a historik publikoval přes desítku odborných knih. Nyní je ředitelem Moravské zemské knihovny.

MARTIN REINER - Narodil se a žije v Brně, je majitelem nakladatelství Druhé město. Organizoval bítovská setkání básníků a olomoucký festival Poezie bez hranic. Vydal osm sbírek poezie a šest prozaických knih. Za román Básník o Ivanu Blatném získal několik ocenění.

TOMÁŠ KUBÍČEK VS. MARTIN REINER

TK: Potkáváme se u nás v Moravské zemské knihovně, Martine, jak by podle tebe jako autora měla knihovna vypadat, jak by měla fungovat?

MR: Já jsem chodil v osmdesátých letech do univerzitky na Moraváku – to byla dost temná knihovna a stejně tak temní byli lidé, kteří tam pracovali. Služby pro čtenáře fungovaly jako za komunistů většina služeb. Pak se knihovna přesunula sem, postupně se to obměnilo, přišli sem mladí lidi a dokonce i ty starý dámy, který měl dřív člověk strach oslovit, se zlepšily. Hodně dělá i ten prostor – ten je tady v Moravské zemské knihovně úžasnej. Regály jsou přístupný, celý ten prostor je liberální – podle mě má knihovna vypadat a fungovat takhle.

TK: Tvůj autor, Michal Ajvaz, má krásnou knihovnu v knize Druhé město, kde se chodí kolem regálů a lidé se tam ztrácejí jako v pralese. Ta nekonečná borgesovská knihovna, ze které se lidé nevracejí – to byla kdysi taky moje představa knihovny – že to jsou nekonečné regály, podzemní chodby, do kterých se lidé vydávají se skafandry. Ajvaz citoval naše představy knihovny tak, jak tenkrát fungovaly – byly to tajemné objekty plné temných zákoutí.

MR: Chodíš si tady do knihovny půjčovat knížky?

TK: Mně už se několikrát stalo, že stojím doma před svou knihovnou, říkám si někde tady tu knížku mám… A po půl hodině to vzdávám a jdu si ji půjčit sem do knihovny.

MR: To znám. Po posledním stěhování jsem zjistil, že si musím ty knížky nějak katalogizovat, tak jsem si na to pozval dcery svých známých, studentky, a teď mám perfektní kartotéku vlastních knih. Jednou za rok do ní vždycky sepíšu nové přírůstky. Jak teda vypadá tvoje knihovna doma, vedeš si kartotéku?

TK: Nevím, jak to děláš ty, ale můj největší problém je poskládat si tu knihovnu tak, aby držela logicky pohromadě. Abecední řazení vůbec nefunguje. Mám to poskládané tak, že mám nejdřív světovou literaturu, to mám extra – když potřebuju světovku, tak vím, že mám jít do této místnosti, pak mám poskládanou poezii, pak fikci a odbornou literaturu a takové ty věci populárně naučné, jako jsou třeba Krvavé země od Timothy Snydera – to máš pocit, že bys měl mít doma, ale pak vlastně nevíš, do kterého šteláře to patří. A pak tam mám vyskládané ty logické celky. Několikrát za život jsem se pokusil si knihovnu přeskládat, to bylo peklo. Jenomže ten logický celek je logický jen pro mě. A někdy ani to ne.

MR: Já jsem v tomhle ohledu dost Němčour, protože to mám rozdělený taky takhle tematicky a pak ještě abecedně – mám českou poezii, zahraniční poezii, to samé s prózou, pak mám životopisy, dějiny a takhle to mám rozškatulkovaný.

TK: Taky je potřeba na to mít opravdu velký byt. Ty si ještě knížky kupuješ?

MR: No jo, furt. Je to prostě jedna z mých velkých radostí. Taky se teď dá v českých i zahraničních antikvariátech nakupovat přes internet, tak nakupuju samozřejmě mnohem víc, než jsem schopen přečíst. Protože to miluju. Čtu nějakou knihu, narazím v ní na zajímavý odkaz – klik, klik… a už to mám. Momentálně má moje domácí knihovna asi 4 227 položek.

TK: To je tvoje knihovna, jo? A víš, že vypočítali, kolik seš schopný přečíst knížek za život? Standardní model je, že čtenář začne někdy ve třech letech louskat leporela a dožije se intelektuálního věku 72–75 let a je to takový slušný čtenář. Kolik bys řek?

MR: Tak osm set?

TK: Je to lepší, tři tisíce, ale musíš být opravdu zodpovědný čtenář. No, a z toho vyplývá, že ty už svoji knihovnu nestihneš přečíst.

MR: Ale já jsem hodně zkušenej čtenář, dokonce jsem si v roce 2006 znovu začal vést čtenářský deník, kde se teda omezuju na jméno autora a název knihy. Je to pro mě taková motivace, já jsem sportovní typ – když se dostanu na druhou stránku ve Wordu, tak to znamená, že jsem dal padesátku za ten rok, a to se mi celkem daří. No a občas to naženu nějakou tou poezií, tam se dá přečíst kniha za hodinku odpoledne.

TK: Já mám aktuálně rozečtenu řadu knih, některé už opravdu dlouho. Spoustu toho čtu ke své práci, to už ani nepočítám. Naposledy jsem četl Zábranského Za Alpami, Hůlové Macechu, a konečně jsem si našel čas na Citlivého člověka od Jáchyma Topola, toho mám moc rád, protože on skutečně píše literaturu. Z podobných důvodů vyhledávám i fantazijní imaginace Petra Stančíka.

MR: Já mám aktuálně rozečtený Přímý přenos z Golgoty od Vidala, zároveň čtu Flegrovu Zamrzlou evoluci. No, je polovina ledna a mám přečtených šest knížek. Na začátku ledna jsem dočítal Gideovy Vatikánské kobky, protože se snažím každý rok přečíst nějaký klasiky, který jsem zmeškal nebo když nám je ve škole cpali do hlavy, tak jsem se tomu vyhnul obloukem.

TK: Martine, jak se díváš na aktuální brněnský literární život? Ty ses ho pokoušel mnohokrát rozdmýchat – bylo to jednak nakladatelství Petrov, pak Druhé město, tvůj časopis Neon, který skončil neslavně, protože neměl čtenáře, literární setkání na Bítově. Jak jsi spokojený s literárním životem v Brně?

MR: Já si vůbec nestěžuju. Ten časopis nesouvisel jenom s Brnem, ten vycházel v celé republice, takže hledal čtenáře všude – to, že jich nesehnal dost, aby se zaplatil, tak není jenom nedostatkem Brna. Ten časopis dojel čistě z ekonomických důvodů. Jak máš takový ty vydavatele jako je Mona a Stratosféra, ti dělají třeba devět časopisů přímo na míru cílovým skupinám. Já jsem vyrobil časopis pro vlastní potěšení a pro potěšení pár přátel a čekali jsme, jestli nějaká taková cílovka existuje. A ukázalo se, že ne. Ale já jsem jinak spokojenej – když to vezmem z té formálnější stránky, tak v Brně třeba sídlí nakladatelství jako je Atlantis, Host, Druhé město, Větrné mlýny.

TK: Na tom se shodneme, že jedny z nejzajímavějších nakladatelství jsou v Brně, včetně literárního časopisu Host. Z mého pohledu ale ten literární život nefunguje úplně ideálně. Děje se spíš v ulitách. Proto se v knihovně pokoušíme vytáhnout čtenáře z jejich soukromého čtení a ukázat jim, že existuje něco jako živý autor a že je docela zajímavé se s ním a s jeho dalšími čtenáři nad tématem jeho psaní potkat. I k tomu slouží například projekt Oči Brna, kde jsi byl, Martine, svého času jedním z prvních hostů. Pak se pokoušíme také přivést zajímavé autory. Mě osobně potěšil Jiří Padevět, Iva Pekárková, Václav Kahuda nebo čínský autor, který se pohybuje na hranici disentu Jü Chua. Tematizovat čtení jako nástroj pro přemýšlení a komunikaci má za cíl i náš až nečekaně úspěšný projekt Jižní Morava čte. Ukazuje se, že tu publikum vlastně je a že je třeba ho jen získat. MR: Taky když si vezmeš fenomén Měsíce autorského čtení (MAČ), kdy během jednoho měsíce o prázdninách, denně, se zaplní sál v Divadle Husa na provázku třeba 140 lidmi, kteří poslouchají autorská čtení. To je opravdu fenomenální úkaz. TK: Skutečně, to je největší středoevropský cirkus.

MR: Ano, tím, že to roztáhli i za hranice. V zásadě nefunguje tady v Brně literární akce, na kterou by chodili lidi s takovou samozřejmostí, a tak houfně na autory, zejména zahraniční, který vůbec neznají…

TK: Ono už je to skutečně součást jakéhosi souručenství, na otázku byl ses podívat na MAČi? není možná odpověď ne. Neexistuje být v Brně a nebýt na MAČi. Ovšem úspěch takových akcí je nepředvídatelný. K nám třeba přijde číst Petr Stančík, jeden z nejkrásnějších autorů vůbec, to, co píše, je nádherná literatura a na jeho čtení k nám přišlo šest lidí – a já jsem se pak před Petrem dva měsíce styděl. Může v tomhle mít svou úlohu reklama?

MR: Já jsem se za ty roky, co to dělám, přesvědčil, že opravdu klasická reklama tady nefunguje. Tady funguje jen jakési PR ve smyslu šuškanda. Kdysi byly časy, kdy deníky měly kulturní stránku. Dneska takové stránky nejsou a pokud ji deníky mají, tak tam Spáčilová píše o nových filmech nebo je tam zmínka, že přijedou Pearl Jam do Prahy, ale o literatuře se tam člověk nedočte vůbec nic. Nicméně tady v Brně ten literární život funguje a fungoval – já jsem dělal ty Bítovy, máme Měsíc autorského čtení, Moravská zemská knihovna dělá spousty zajímavých akcí – mám pocit, že jsou tady lidi, co sice mají nějakou tu bázi, svůj hlavní podnik, ať už je to nakladatelství nebo knihovna, ale zároveň mají opravdu velkej osobní vztah k tomu kulturnímu fenoménu se vším, co k tomu patří, že opravdu ta knihovna není jenom barák, kam se vleze, zavřou se dveře a tím to končí. A to se mi líbí.

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307