Víte, co je to onomastika? Přece věda o vlastních jménech!

Samozřejmě jsem nevěděla, a proto jsem se zeptala odborníka, jazykovědce Rudolfa Šrámka. Působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, na katedře českého jazyka a literatury a byl předsedou Onomastické komise Akademie věd ČR a viceprezidentem celosvětové onomastické organizace. Zasloužil se o to, že se onomastika, čili nauka o vlastních jménech, stala plnohodnotnou lingvistickou disciplínou. A dostal za to Cenu Města Brna.

Šrámek

Já jsem si vždycky myslela, že studium českého jazyka musí být hrozná nuda.
Záleží, jak to pojmete. Musím studentům objasnit, co všechno jazyk dokáže o člověku říct. Není to jen gramatika. Jako se řidič musí nejprve naučit pravidla, tak je také nutné se naučit nejdříve systematiku a gramatiku jazyka. Ale především je jazyk komunikační prostředek, to je jeho základní funkce. Když nebude mít pravidla, každý ho bude užívat, jak bude chtít a výsledkem bude chaos a zmatení. Jazyk je také odrazem vzdělanostní a kulturní úrovně lidí, kteří ho používají. Když zůstanu u srovnání s řidičem – když udělá řidič čtyři hrubé chyby, dostane pokutu a vezmou mu řidičák. Když v úředním dopise udělá úředník čtyři hrubé chyby – a děje se to – tak se mu bohužel nestane nic. Ale je to obraz o jeho vzdělanostní, kulturní a společenské úrovni.

Jak motivujete studenty k zájmu o Váš obor?
Já vždycky jednou za semestr dělám se studenty procházku po městě. Začínáme tady na Starém Brně, Pekařskou ulicí nahoru, bývalou Brněnskou branou a se současnou mapou Brna v ruce a já jim říkám, jak struktura Brna kdysi vypadala a jak se to odrazilo v názvosloví ulic.

To se tak moc v Brně změnilo?
Například Rašínova nebyla spojena průchodem s náměstím Svobody, tam stál dům. A Běhounská ulice není od německého rennen „utíkat“, ale od zaniklého slova rén „divoký potok“. Tedy by to měla být vlastně Potoční ulice. Nebo tu máme místo, které se jmenovalo Branka a to je ústí Kobližné do Malinovského náměstí. Tam opravdu stála branka v hradbách a vytékal tu potok, který pramenil na Špilberku, protekl mezi Internacionálem a Besedním domem, Středovou ulicí (která je, pozor, pojmenovaná podle Martina Středy, nikoli od „středa“!) a podél náměstí Svobody, kde kdysi stával pověstný hříbek a v něm WC, a tekl Kobližnou dolů.

No přece víme, že v Brně se míchala němčina s češtinou a máme tu hantec.
Ale pozor, hantec není totéž, co brněnský dialekt! Původní hantec se „zrodil“ na konci 19. století a je to dnes šikovný, uměle živený marketingový produkt! To, co dnes prezentují herci a baviči, to je umělá fikce, sice dobře napodobená, ale fikce. Pravým hantecem se už nemluví.

A jak to tedy s hantecem je doopravdy?
Městské prostředí má velké sociální rozvrstvení. Při rozvoji průmyslu vznikla velká skupina dělníků a dělnických čtvrtí, v Brně především oblast kolem Cejlu. K tomu přicházeli ještě vojáci, vandrovníci, prostitutky…Tato sociální skupina se tvořila ve všech větších městech Evropy. Brno bylo v těsném sociálním, kulturním i hospodářském vztahu s Vídní, kde se rovněž tato vrstva rozvinula a vytvořila si svůj vlastní, slangový dialekt. Odtud se dostávala mluva do okolí, tedy i do Brna. Podstatou hantecu je, že gramatická a syntaktická pravidla jsou česká, i když z němčiny bylo přejato mnoho slov. Způsob tvoření slov ale zůstal český. Třeba Besední dům - „Besec“, nebo Špilberk - „Špilec“. Německé „hacken“ znamená kopat, pracovat těžce motykou, v německém nářečí hoken – a to je v hantecu hokna „práce, námaha“ ale přípona –na, je už česká. Stejně tak má „Oltec“ - z německého nářečního Oltprin „Staré Brno, Altbrünn“ – českou příponu –ec. Brňáci převzali slova nejen z vídeňského slangu a z brněnské němčiny, která všelijak počeštili, ale převzali i slova z jidiš – například „love“ – peníze, nebo „betálný“, což v jidiš souvisí s výrazem pro žaludek, tedy dobře se najíst, mít dobrou chuť. A také do toho vstoupila jazyková hravost. Totiž možnosti vzniku odvozenin, jako např. štatl, štatlař, štatlit „město, kdo se potuluje městem, procházet se městem (z něm. Stadtel „městečko“). Nebo naše „šalina“ Vykládá se sice jako zkrácenina z „elektrische Linie“, ale to jinak: na přední plošině prvních vídeňských tramvají stál Schallkapitän upozorňující zvoněním, že jede tehdejší MHD. Zvučet, houkat = německy schallen. Hantec je tedy úžasnou směsicí němčiny, jidiš, vídeňského argotu a brněnského německého i českého dialektu a jazykové hravosti. Objevují se ale také prvky italštiny a francouzštiny.

To je zase vliv napoleonských válek a Francouzů, kteří tu zůstali?
Ne ne, to je o století starší vliv pozdně barokní a rokokové francouzské kultury, která se zase přes vysokou společenskou vrstvu dostala do zámků, odtud mezi měšťany – a chudina si z toho dělala legraci. Ti napoleonští vojáci, kteří přežili a zůstali, zde nechali už jen francouzská příjmení – Delong, Marten, Gale. Jména jsou vůbec úžasným pramenem poznání vývoje a členění našeho jazyka i společnosti. Ta jména my sbíráme, odborně analyzujeme – a je to úžasně dobrodružné.

Jazyk je také odrazem vývoje doby, dnešní překotnost se také na češtině podepisuje?
Samozřejmě. Jazyk sám ale za to nemůže, ten je vždy odrazem doby a společnosti, která jím komunikuje. Je to vidět i dnes. Náš jazyk, zvláště mluvení, je přímým odrazem a svědkem současného společenského chování a morálky, tedy destrukce hodnot. My máme nejen dost velké výhrady ke stavu jazykové kultury, ale i starosti, jak přesvědčit veřejnost i studenty, že mírou kvalitní komunikace je také způsob jazykové komunikace a chování. My tady při tomto hovoru užíváme hovorovou podobu spisovného jazyka. Nenapadne nás mluvit třeba v nářečí nebo hantecem. Máme tedy v sobě jakýsi regulátor, který nám dovolí použít v určitém prostředí a v určité situaci určitý způsob vyjadřování a tomu odpovídající jazykové prostředky. Je to svým způsobem snaha identifikovat se s daným komunikačním prostředím

Pracoval jste také v Ústavu pro jazyk český, co bylo vaším úkolem?
Účastnil jsem se práce na Českém jazykovém atlase a pracovalo se na něm od 60. let minulého století. V 6 svazcích vyšel v letech 1996 – 2013. Jsou zde na mapách v zakreslených zeměpisných oblastech zachycena nářeční slova a jiné jazykové jevy. Rozhraní je samozřejmě mezi Čechy a Moravou, projevují se odlišností mluvy na Hané, na etnografickém Slovácku nebo Valašsku, ve Slezsku, Podkrkonoší, ve středních Čechách atd. Na malém prostoru je velká variabilita. A vy teď z toho máte udělat spisovný jazyk. Co s tím?

Tím je snad základ mluvy ve středních Čechách, nebo se mýlím?
To bylo od středověku po Dobrovského. Pohled se od té doby změnil, pozdvihly se lokální varianty. Já mohu, já můžu, obojí je správně, dublet je mnoho, ale naše jazyková pravidla musí spojovat celé území. Bohužel ale v poslední době se tato pravidla rozrušují a vlivem sdělovacích prostředků se prosazuje tzv. obecná čeština z Čech. Zcela bez ostychu říkají hlasatelky pouze policisti, Američani, ale napíšete to? Napíšete Američané!

A tohle všechno je náplní výuky vaší katedry?
To víte, že ano! A ještě ovšem daleko více! Student musí znát tu kuchařku, podle které se jazyk vyvíjí, musí vědět, že jazyková stránka je vázaná na osobní situace a na vzdělanostní a morální kvality řečníka a na kontext a prostředí, ve kterém se jazyk používá.

Prozradíte, na čem jste až dosud pracoval?
38 let jsem pracoval v Ústavu pro jazyk český v oboru dialektologie a zejména na vlastních jménech, což je moje doména. Tady jsem realizoval dvoudílnou práci Místní jména na Moravě a ve Slezsku spolu s Ladislavem Hosákem v letech 1970 a 1980. Další jsou v roce 1997 Zeměpisná jména na Moravě a ve Slezsku spolu s kolegou Lutererem, což mělo zejména praktický dopad pro školní vyučování. Za nejcennější považuji svoji práci Úvod do obecné onomastiky z roku 1999. Zde jsem vyložil teoretické základy oboru a to, co považuji za konstituování vědecké discipliny v rámci lingvistiky. Je to tedy nauka o vlastních jménech jako samostatná vědní disciplína. V roce 2007 vyšly teoretické studie německy ve Vídni.

Proč vlastně toto téma, jak jste jej v praxi využil?
Narodil jsem se v Ostravě a vyrůstal na Hlučínsku v česko-německém prostředí. Místní jazyková spletitost u mne vzbudila zájem o dialekty a jejich vývoj. Vystudoval jsem češtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a po absolutoriu v roce 1958 jsem se v brněnském Ústavu pro jazyk český Akademie věd věnoval terénnímu výzkumu dialektů a pomístních jmen a srovnání česko-německých zeměpisných a osobních jmen. Odtud to byl jen krůček ke srovnávání a vývoji mluvy moravských měst a míst. Dvacet let jsem vedl Onomastickou komisi při Akademii věd, deset let jsem vedl Názvoslovnou komisi při Českém úřadu zeměměřickém a katastrálním, který je celostátně odpovědný za úřední názvosloví, které se užívá na mapách a spolupracuje s OSN při standardizaci názvosloví. Takže když vznikne nějaké sídliště, místní ho nějak pojmenují, ale musí se to standardizovat, dát do databáze Geonames a ta je evropsky i světově přístupná a neměnná.

Teď mne ale napadá situace, třeba po roce 1945, kdy se přejmenovávaly lokality především v Sudetech.
Vracely se české historické podoby místních jmen, ale my jsme se k tomu zachovali neobyčejně demokraticky. Třeba zůstaly Heršpice, Franšpitz se stal zase Branišovicemi, máme Frenštát, Šumperk, Petřvald, Frývaldov, Herálec, to jsou počeštěné názvy německého původu, zachovali jsme historickou tradici. Jiná situace byla u jmen pomístních, tedy polí, luk, vod, lesů a v původních německých osadách, které zůstaly prázdné, se hledalo nové české označení. Dnes, aby se podpořil místní cestovní ruch, se pro německé turisty v nabídkách ta stará označení obnovují, jako turistický regionalismus. Ale neorientují, nejsou na mapách.

Zmínil jste také pomístní jména, u řek to musí být pojmenování nejstarší, možná keltské?
To je širší a složitější problém, který má několik rovin. Nejstarší pojmenování těchto míst, to je rovina staroevropská. Například Jizera – Iza – Izer – Iser – Isar, to je období indoevropského osídlení. Olše, původně správně Olza – Olšava, původně Olzava –signalizuje přechody horskými průsmyky. Pak je keltská rovina a pak teprve germánské názvy. Keltská jména na Moravě nemáme. Pak teprve přišly slovanské názvy. Je to velmi složitý, ale velmi zajímavý problém. Už to, jaké jsou shody moravské a slovenské, které souvisí s Velkou Moravou. Většina jmen je jiných než v Čechách.

A co město Brno? Jak tento název vznikl?
Je to základ brnie – poříční bahno u vody, nikoli v loukách. K tomu je česká přípona –no. Mělo by se vlastně psát Brnno. Němci si to ale spojili se slovem studna – Brunnen – a měli z toho Brünn. A ještě se povídá o dvou poutnících, kteří si unaveni sedli pod kopcem, kde je teď Špilberk, a jeden říká: „…br…mně je zima..“ a druhý „…no…mně taky …“ A založili Brno. Tak si vyberte.

Děkuji za rozhovor.                                                                          

Karla Hofmannová

 

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307