Zdeněk Adamec má rád Provence i Brno

Zdeněk Adamec se narodil v Praze. S Brnem ho ale spojuje velké citové pouto, jeho žena Eva. Z lásky k ní si zamiloval i naše město a rád a často se sem vrací ze svého ateliéru. Začátkem února právě zde oslaví své osmdesáté narozeniny jubilejní výstavou.

Zdeněk Adamec

Zdeněk Adamec

 

Srovnáte-li život v Praze a v Brně, co vás napadne jako první?

Oproti Praze se mi zdá Brno více přívětivé a přátelštější, než Praha. Ale to může být údělem velkoměsta, které je bohužel neosobní a vztahy mezi lidmi, zejména v oblasti umění, nejsou příliš kamarádské.

V Praze jste měl jistě větší možnosti se stát malířem?

Kdyby byla jiná doba, tak určitě. O výtvarné umění jsem měl zájem už jako chlapec. Můj prastrýc Jindřich Pištěk byl akademickým malířem a hodně mne naučil. Byl žákem Brožíka a Hynaise, to jsou již dnes pojmy.  Pro velký zájem o studium na Akademii výtvarných umění jsem se na ni v roce 1952 nedostal, tak jsem to zkusil úspěšně na Pedagogickou fakultu-výtvarný obor.  Učili mne malíř Cyril Bouda a sochař Karel Lidický a od nich mám opravdu dobré základy. Vystudoval jsem tam obor profesury kreslení a malby pro střední školy.

To byla ovšem padesátá léta, co to pro vás znamenalo?

Bohužel mne poznamenala dost krutě. Bylo nás šest, byli jsme mladí a nezkušení a v době tzv.“maďarských událostí“ jsme sepsali prohlášení o nesouhlasu s těmito událostmi. Uvěřili jsme jistému člověku, že ho doručí do rádia Svobodná Evropa. Z něho se ale vyklubal estébák a my byli zatčeni a odsouzeni. Já k 8 letům, ale v roce 1960, kdy byla amnestie, jsem se vrátil domů. Práce ve školství a ve výtvarné oblasti byly tehdy pro mne tabu.

To muselo být pro mladého začínajícího umělce hrozné...

Bylo to hrozné pro každého. Paradoxně jsem se ale v lágru potkal s báječnými lidmi, byli tam také spisovatelé Zdeněk Rotrekl, Karel Pecha, výtvarník Radek Žák a další. Vzájemně jsme se psychicky podporovali. Pomáhali nám také civilové, kteří s námi pracovali v dolech a tajně nám umožňovali písemný styk s domovem.

I v nejhorších dobách mohou vzniknout humorné situace, stalo se vám to také?

Mám jednu humornou vzpomínku. Načapali jednoho mukla, který si četl nějakou Shakespearovu tragédii, kterou tajně získal. Bachař, který ho přistihl, se ho zeptal: „Od koho to máte“? Mukl bezelstně odpověděl, že od Shakespeara. Zanedlouho se ozvalo z rozhlase: „Odsouzený Shakespeare se dostaví……“.  Takže byl s námi zavřený i Shakespeare!

Co jste po amnestii dělal?

Inu to, co mi dovolili. Nejprve dělníka na trati, pak v cihelně, a pak jsem se dostal do Národního divadla v Praze.

No to je báječné, jako co?

Jako kulisák. Byl tam už jeden kamarád z lágru a po náhodném setkání mne tam dostal taky. Napřed se na kádrovém oddělení báli, že bych se mohl potkat s panem prezidentem, když by přišel na představení. Bylo to absurdní, jak bych se s ním mohl potkat? Přesto jsem musel podepsat prohlášení, že když bude prezident přítomen na představení, nesmím na jeviště. Pracoval jsem v Národním divadle několik let. Byla to dobrá léta. Dokonce jsem tam také vystavoval, protože malovat jsem nikdy nepřestal.

Vystavoval, kde? Ve foyeru, a pod svým jménem?

Pod svým jménem ano, ale jen v Divadelním Klubu. Ale bylo to poučené a vděčné publikum, a dokonce si ty moje obrazy tehdy kupovali.

Doba se ale pomalu měnila, pomohlo vám to?

Díky Bohu ano. Jedna moje bývalá kolegyně, původem z Gruzie, mi slíbila pomoc a slib splnila. Zrovna potřebovali kantora výtvarné výchovy a tělocviku na základní škole mimo Prahu. Z divadla jsem dostal dobrý posudek jako pracovník technického oddělení – tomu nikdo nerozuměl, ale vypadalo to vznešeně. A v této škole jsem zůstal až do revoluce v roce 1989, kdy ze mne, bývalého politického vězně, udělali ředitele! Rád a s láskou na léta strávená v této škole, na své kolegy a žáky, vzpomínám.

A co malování, měl jste na to vůbec čas?

Malovat jsem nikdy nepřestal, dokonce v roce 1968, v červenci, jsem byl vyslán na studijní stáž (sochařství, malba) do Anglie. Po okupaci jsem se ale okamžitě vrátil, přesto, že mi tam nabízeli azyl, a dál pracoval ve školství. Ale pravdou je, že až s odchodem do důchodu jsem se výtvarné činnosti začal věnovat naplno.

Co bylo vaším stěžejním výtvarným zájmem?

Vždy mne okouzlovaly krajiny a díky své ženě jsem poznal nejen Brno a Moravu, ale i krajinu v Provence a Langue d´Oc, kde jsme nějaký čas žili. Je tam nádherně, byl jsem okouzlen barevností této krajiny. Přivítal jsem, když mi Radnice v Nimes umožnila vystavovat. Jsou tam skvělí lidé!

Měl jste nějaké malířské vzory?

Samozřejmě, stylově mě okouzlili impresionisté a ve figurální malbě pak expresionisté. Poté jsem inklinoval ke kubismu, částečně i k futurismu. Ale malíři neradi mluví o svém díle, je to na jiných, aby se podívali a zhodnotili.

Kde mohou Brňané vidět vaše obrazy, a kdy?

Musím poděkovat všem, kteří mi umožnili vystavovat v krásném prostředí foyeru Janáčkova divadla. Výstava potrvá celý leden a budu velice rád, jestliže se moje obrazy budou líbit. Tak, jako se mi líbí Brno. Věřím, že tato výstava bude mít takový pozitivní ohlas, jako ta před deseti lety v Mahenově divadle.

 

Děkuji za rozhovor.

Karla Hofmannová

Inzerce

KAM v Brně... listování

KAM v Brně... redakce

KAM v Brně - kontakt

Vydavatel:
KAM v Brně...
TIC BRNO, příspěvková organizace
Radnická 2
602 00 Brno

Dodavatel:
Pocket media s.r.o.
Jakubské nám. 644/3
Brno 602 00

Kontakt redakce:
e-mail: redakce@pocketmedia.cz

Kontakt inzerce:
e-mail: obchod@pocketmedia.cz

Kontakt předplatné:
e-mail: info@pocketmedia.cz
telefon: +420 773 287 307