Halloween: Horor jako umělecká výzva

Mám-li z únorové distribuční nabídky vybrat titul, na nějž půjdu do kina s oče¬káváním výlučnosti kolektivně sdíleného zážitku, bude jím obnovená premiéra legendárního hororu Halloween (1978).

Na rozdíl třeba od Noční můry v Elm Street (1984) je však legendární spíš v zahraničí než u nás: nikdy neběžel v tuzemských kinech, nevyšel na DVD a nepatří mezi standardní repertoár televizních stanic, ne¬hledě na zvukově příšerný dabing z rané éry zdejší videodistribuce. Lze to však u takřka čtyřicet let starého hororu vskutku chápat jako kulturní újmu? Ano, neboť jde o dílo Johna Carpentera, brilantního vypravěče s takovým potěšením v tzv. pokleslých žánrech a svobodách nízkorozpočtové kinematografie, že s výjimkami zůstala jeho nápaditost před širokým publikem spíše skryta, ač ovlivnila řadu filmařů a histori¬ci filmu jej přirovnávají k obdivovanému tvůrci klasické hollywoodské éry Howardu Hawksovi. Halloween je průkopnické dílo subžánru vyvražďovačky (slasher), jež na rozdíl od svých následovníků neděsí počtem a krvavostí vražd jako precizní hrou s dějovými náznaky,rozehranými motivy a virtuózním užitím filmových prostředků, kdy dosahuje nebývalých účinků pomocí zdánlivě jednoduchých postupů. Jak před¬vedl i ve svém pozdějším filmu Věc (1982), horor nebyl (nejen) pro mladého Johna Car¬pentera z nouze ctností, nýbrž skutečnou uměleckou výzvou – a právě v kině s mnoha dalšími diváky můžete nejlépe posoudit, jak se s ní dokázal popasovat.

Radomír D. Kokeš
filmový badatel, historik, publicista a pedagog na MU v Brně, autor knihy Rozbor filmu.