Kino Art – lásku filmům, radost divákům

Milan Šimánek je od února dramaturgem a vedoucím provozu Kina Art, kde od roku 2012 vystřídal snad již všechny funkce a činnosti, které v kině vůbec jsou. Je také součástí týmu mezinárodního festivalu Brněnská 16. Vystudoval historii a klasickou archeologii na FF MU. Miluje filmy a má dvě kočky.

Jaké připravujte novinky? Na co se můžeme v roce 2016 nejvíce těšit?
V Artu už jsme dávno přestali uvažovat v mezích „připravovaných novinek“. Jsme neustále akční, nastartovaní, když z nás jen trochu spadne papírování, hned začneme vymýšlet, co by se ještě dalo. A někdy máme i to štěstí, že se nám to podaří dotáhnout do konce, realizovat. Určitě můžeme říct, že se brzy bude dát platit v Artu kartou, pracujeme na odhlučnění kinosálů a doufáme, že tento rok vyhrajeme letitý boj s toaletami. Pokud se to podaří, nejen že budou nové, větší a krásnější, ale dokonce i bezbariérové. Kdyby se podařilo ještě konečně dát před kino již slíbené stojany na kola a dát nová okna tak, aby šla otvírat i zavírat, budeme naprosto šťastní. Aspoň čtrnáct dní. A samozřejmě budou i programové novinky, tam asi otázka směřovala zejména.

Přesně tak, jak je to tedy s programem?
Náš program bude i v roce 2016 opravdu nabitý. A to tak, že až někdy narážíme na to, jak vůbec tuto bohatost komunikovat ven. Proto se chceme zaměřit také na jeho zpřehlednění. A doplnění o prvky, které jsou milé a diváka potěší. Tím je například naše snaha hrát všechny české filmy s anglickými titulky. A to jak filmy starší v rámci filmového klubu, tak i premiéry, protože o ty jde především. V březnu se to týká všech českých premiér, které uvádíme. Konkrétně tedy Polednice, Rudého kapitána i filmu Já, Olga Hepnarová.

Zmiňujete české filmy. Jsou české filmy v současné době pro Kino Art a pro diváky zajímavé?
Ještě před rokem bych na tuto otázku odpovídal s velmi nucených úsměvem a připadal si jako chlapeček, co ví, co se sluší a patří. Ale rok 2015 přinesl celou řadu skutečně skvělých titulů. Byl to vynikající pocit v kinosále zjistit, že pří sledování českého filmu přestávám myslet na to, že sleduji „český film“ a že mě baví prostě „film“! Jako Kobry a užovky, Nenasytná Tiffany či Ztraceni v Mnichově. A v roce 2016 se zdá, že to bude pokračovat! Po Rodinném filmu nás v březnu čeká Já, Olga Hepnarová, na kterou se strašně těším. A český horor, Polednice, to bude asi třetí horor, který byl v české kinematrografii natočený. V dubnu vypadá hodně dobře film pro mládež Ani ve snu!, prostě český film nás začíná hodně bavit. A jestli je zajímavý pro kino? Zdá se, že ano. Diváci začínají zvedající se kvalitu českého filmu snad reflektovat a na tyto filmy chodit.

Musím risknout jednu otázku. Lze nějak stručně shrnout doprovodné programy a další aktivity roku 2016?
Ano, je to trochu jako ptát se na kolorit Indie. Ale dobře, máme dva sály, dvě kavárny (a v jedné se může stále kouřit, v žádném sále bohužel ne), a dvě galerie současného umění, Art a Krásu. Hostíme asi deset přehlídek a festivalů a tři sami produkujeme polskou přehlídku Kocham Film, francouzský Bonjour a s děckama z galerie mezinárodní Brněnskou 16. Hrajeme se slevou každé úterý pro studenty a seniory, ve středu pro rodiče s malými dětmi. Zveme stále nějaké hosty. Rozjeli jsme workshopy animace pro děti i dospělé. A než se to zvrtne v telefonní seznam, máme i svoje noviny, které jsou k dostání zadarmo v kině i po kavárnách po celém Brně, kde je možné náš program načerpat.

(tic)